Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak to je tedy ale nejspíše způsobené tím, že měla nějakou nepříjemnou událost v životě s doktory, protože to se nevaří jen tak z vody takováto porucha. Já teda s dcerkou chodím k doktorce z Hradce Králové zde - www.moje-doktorka.cz a všechno je ok. Možná změňte doktora a uvidíte, jak na tom budete.

A druhý vnuk byl zase dost nemocný a na odběry krve byl zvyklý a když jsem s ním byla na odběru, tak už mě upozorňoval:"Babi, pojój, pikne to a potece kek!"Přeloženo babi pozor, píchne to a poteče krev!

To my jsme měli s vnukem taky takové problémy. Děsně se bál injekcí, tabletek a všeho, co souviselo s lékařem. Když jednou spal u nás, tak celou noc zvrace a až k ránu se nám s manželem podařilo do něho nacpat čípek proti zvracení. Manžel mu držel jednou rukou hlavu, druhou pusu aby tak neřval/byly 4 hodiny ráno/,já na něm seděla a rvala mu od sebe půlky, abych do něho nacpala čípek. Ráno jsme šli spolu k doktorce, jakmile jsme vešli do ordinace a doktorka mu chtěla prohmatat břicho, tak řval takovým způsobem, že když jsme potom vyšli do čekárny, všichni dospělí i děti byli potichu jako pěny a v očích měli děs.Asi si představovali, že vyjdu a v podpaží ponesu hlavu vnuka.
Když jsem s ním pro změnu zase šla odpoledne na zubní a už tam byl jen primář, který má v čekárně koberec s vysokým vlasem, tak malý se tak šprajcl, že nepůjde, že ho primář musel tahat za obě dvě ruce a on dělal botičkama rýhy do toho krásného koberce. Ty černé rýhy jsou tam myslím dodnes.A primář si musel nasadit kovový prst, jinak by byl pokousán.
Ale s přibývajícím věkem to potom už byla ostuda, že tak řve a časem to vymizelo úplně.

este som necitala ake su odpovede na tvoj problem ale pravdu povediac ani odpoved nepoznam ale popisem svoj pripad.
Nasa je uz teda 6 rocna a nikdy sa nebala dr ani zubara ani nijakeho ani navsetv v nemocnici.Na vysvetlenie som "sestricka" a do spitala teda so mnou chodila aj pocas MD na pokec za kolegynkami obcas z doktormi tam teda komunikovala ako s tetami a ujami v bielom ich videla ked sme chodili na preventivky do ambulancie uplne ine mesto kde mam pracu tak som ju nahavala zaklopat a odovzdat svoju karticku pripadne povedat na co prisla.K zubarovi sme sli na 1 kontrolu tym stylom ze som sla ja na preventivku a mimochodom jej ukazal dr ambulanciu respektive si ju presnorila sama kym mne cumel do ust potom si mohla pustit vrtacku a vodu do pohara a povozit sa na kresle potom sa jej uz len spytal ci si pride dat nabuduce zubky skontrolovat aj ona aona ze tak mi ich skontrolujte terazAj zubar povedal ze take odvazne dieta sa tam nevidi casto.
Neviem cim to je ale myslim ze tym ze s tym prostredim nemala od mala ziaden problem a chodili sme tam na navstevy a vedela ze tam nejde len o pichanie injekcii a nutenie uzivat hnusne kvapky a ze tam pracuju tiez ludia a nie strasidla.

mozno len castejsie navstevy bez toho aby sa jej niekto venoval zobrat ju tam a nehat ju stat napr len pri dverach s tym ze nic sa jej robit nebude a ze idete potom prec aby vedela ze nie vzdy po nej nieco budu nutne chciet

To mi připomíná moje strachy z různých zvuků, vůbec jsem nesnesla bzučení na železničním přejezdu, bála se vysavače a asi týden jsem se bála televize, protože ji doma kdosi pustil nahlas. Zubaře jsem se velmi bála, protože jsem zažila dost bolestivých zákroků, až u současné zubařky jsem se přestala bát. Jinak jsem se bála doktora tím víc, čím víc to tam bylo bílé, vykachlíkované, čím více se s tím nadělalo - lehni si, není ti špatně apod. Ono to tak i víc bolí. Děti se bály jen ušní doktorky, protože jim párkrát píchala uši a ještě nemá moc dobrý vztah k dětem.

...ještě jsem zapomněla dodat že je dcera jinak naprostý smíšek, veselá, komunikativní, chytrá, společenská, žádný uplakánek, ale přesto se bojí sekaček na trávu, motorky, bojí se i autíček na setrvačník, dětské vrtačky apod. ... a nikdo jí to nevymluví.

Moje 2,5 letá dcera se taky bojí doktorky, brečí, ale nevyvádí, nepere se, poddá se, ale je mi jí šíleně líto jak moc ji to trápí. Ve 14 měsících byla na kapačkách na infekčním v nemocnici a to v ní nechalo svý. Tam byla ještě hodně malinká a protože pořád vstávala, přivazovaly ji sestry řemínkama k posteli. Ležela přikurtovaná když ji napichovali a tak...ještě když na to vzpomenu, je mi šíleně u srdce...no a od té doby to tak máme a díky tomu že je Beátka relativně zdravý dítko, tak chodíme k doktorce většinou jen na očkování ...takže prostě máme zaděláno. Teď máme ještě tříměsíčního chlapečka tak chodí se mnou do poradny, bojí se taky, ale nepláče, třeba se to zlepší.
Vůbec jí nemůžu říct předem že jdem k doktorce, protože by šílela už od dveří bytu. Ona se bojí i u kadeřnice, nechce náplasti, každý bebinečko prťavý furt chodí ukazovat že to bolí. No je to někdy síla ale jak ten strach odbourat fakt netuším.

Vyzkoušená rada: zkuste ji nejdřív vzít jako doprovod, až půjdete k zubaři Vy (pokud se zubaře bojíte, nemá to cenu).

Dceru jsem brala s sebou ke všem prohlídkám, které jsem absolvovala já - neměla jsem hlídání. Obvoďák mě bral přednostně, aby dcera něco v čekárně nechytla - ale tam jsem chodila jen když jsem byla nemocná já, takže to hrozilo doma stejně, takže vždycky viděla jak se tam chovám já. Zubaře se mnou absolvovala do tří let minimálně čtyřikrát a skamarádila se s ním dřív, než poprvé vylezla na zubařské křeslo. Byly jí necelé tři roky, když tam přišla s pytlíkem bonbonů. Byla naučená, že má vždycky nabídnout. Doktorovi řekla: Ty asi nechceš, když seš ten duktor na zuby? Víš, po bonbónech si je musíš vyčistit, aby se nezkazily! A doktor si vzal a řekl: A ty si je čistíš? Tak mi pojď ukázat jako maminka, jestli se ti nezkazily. A bylo to. Zuby byly prohlídnuté a když pak po roce musela mít malou plombu, proběhlo všechno v klidu.
No a na gynekologii počkala u sestřičky. Většinou něco dostala, takže k doktorům neměla vůbec špatný vztah.
Když šla poprvé ve 14 na gynekologii (chytla nějaké plísně v bazénu), říkal mi: doufám, že tam bude doktorka. Byl tam mladý vousatý doktor, jeho předdchůdkyně už totiž odešla do důchodu. I to dcera (byť nerada) zvládla.

Moje dcera se bála doktorů od mala,vyváděla a řvala,vytrhla si jehlu ze žíly při odběru krve atdatd.Přešlo jí to trochu až tak v 15 letech,do té doby klidně plakala,vzpírala se a nechtěla si nechat brát krev.U zubaře však žádný strach neměla...

Moje vnučka- tříletá- má strach z knoflíků a když měla paní doktorka plášť tak se jich moc bála a hystericky brečela. Paní dr. jí slíbila, že příště knoflíky mít nebude a už je s ní kamarádka.

Dnes mne paní zubařka přesvědčovala, že to opravdu, ale opravdu bolet nebude. Teda na křesle, teď to nebolí díky růžovému štěstí.
Jinak syn má obavy z doktorů i ve svých 40 a i při drobných zákrocích omdlívá
Vnuk hodně trpěl na ouška a chodil často na odběry. Jedna rozumný sestřička mu říkala, že klidně může řvát, ale musí držet a nesmí se cukat. Tak sice plakal, ale nevzpouzel se

Já už se bojím padesát let.

Rada, Maschanky je dobrá, naše dětská dr, vůbec neordinuje v "lékařském", má do ordinace takové veselé oblečení a je fakt, že se jí děti nebojí...i když jsme tam v poslední době byli jaksi moc často

Naše starší dcera taky u doktorky vyváděla, zvrat nastal, když jsme začaly chodit do poradny s miminem, Kája dělala jen doprovod a ještě v čekárně machrovala a říkala Adélce, že to nic není, že paní doktorka ji jenom zváží a prohlídne (tenkrát měla 2 roky a kousek)

Zkus se domluvit s lékařkou, aby si sundala před jej návštěvou plášť a byla v civilu - třeba to pomůže