Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Koncem listopadu mi zde na stránkách vyšel článek, ve kterém jsem žádala čtenářky o radu. Dodatečně bych chtěla všem moc poděkovat. A také tak nějak cítím, že bych vám měla napsat, jak to u nás všechno dopadlo.

Nejdřív stručně popíšu, o co šlo: Naše dcera odešla v osmnácti z domova, přerušila s námi veškeré styky, chytla se pochybné party a začala žít na hromádce s mladíkem podivné existence. Snažili jsme se s manželem dostat ji z této situace, ale nebyla s ní řeč, tvrdě nás odmítala, hlavně na svého otce byla nevýslovně drzá. Nakonec dopadlo vše tak, že mne po dlouhé době sama kontaktovala. Zjistila jsem, že je těhotná a krátce před porodem, bez jakéhokoli zázemí a bez partnera. Manžel nepřipustil, aby se vrátila domů, podařilo se mi sehnat jí maličkou garsonku v domě u kolegyně, kde mohla pobývat do porodu.

(Celý článek si můžete přečíst ZDE - pozn.red.)

Manželův postoj se mi bohužel změnit nepodařilo. Zatvrzele si stál (a stále stojí) na svém, dceru doma nechtěl a nechce. Jediné, v čem projevil benevolenci, bylo, že jí pomůžeme finančně. Sehnala jsem tedy kompletní výbavičku pro miminko, za velice slušnou cenu jsem ji koupila od dcery mé kamarádky. Dokoupila jsem jen pár maličkostí. Za tuto možnost jsem byla velice vděčná, protože pořizovat všechno nové by nás finančně asi zruinovalo.

Dcera začala být jako vyměněná. Konečně žila v klidu, čistotě, měla co jíst. Z věcí pro děťátko měla obrovskou radost a všechno si sama vyprala a vyžehlila. Klidu si však úplně užívat nemohla, protože garsonku, ve které našla dočasné útočiště, mohla obývat jen do porodu. A ten se kvapem blížil, až se o vánočních svátcích narodila holčička. Nikdy bych nevěřila, jak moc mne narození prvního vnoučete dojme. Maličkou jsem si okamžitě zamilovala.

Bohužel, manžel se na ni odmítl jít i podívat. Doufala jsem, že právě toto bude ten okamžik, kdy svůj postoj přehodnotí a změní. Bohužel, nestalo se tak. Celá zoufalá jsem šla za kolegyní, jíž patří garsonka, ve které dcera bydlí, a ona nám podala pomocnou ruku podruhé. Řekla, že mámu s novorozenětem na ulici vyhazovat nebude, takže po návratu z porodnice tam mohly obě dvě zůstat. Přesto vím, že to není natrvalo.

Dcera se o svou holčičku stará dobře, několikrát v týdnu za ní chodím na návštěvu. Na manžela jsem přestala tlačit a možná, že to začíná nést první ovoce. Svou vnučku sice ještě neviděl, ale párkrát se už na ni zeptal. Nevyčítá, že musíme dceru podporovat, živit ji a platit jí pronájem. Když to vezmu objektivně, v podstatě se zachoval dobře. Na svůj odmítavý postoj má vzhledem k tomu, co všechno ze strany dcery a jejího přítele zažil, plné právo.

Přesto doufám, že čas zahojí i tyto rány a on ke své dceři a vnučce najde cestu. V tuhle chvíli je zatím vše relativně v pořádku. Holčičce už je měsíc, je zdravá a moc roztomilá. Dcera vypadá, že se ze svých telecích let konečně dostala, a seká dobrotu. Za naši pomoc je neskonale vděčná.

A tak mi nezbývá než čekat, jak se bude situace vyvíjet dál. To, že manžel s dcerou stále nekomunikuje, mne sice trápí, ale snažím se na to moc nemyslet a brát to tak, jak to je. A doufat, že za čas bude všechno úplně jinak, líp.

Ještě jednou děkuji všem čtenářkám, které byly ochotné o mém problému přemýšlet a zabývat se jím. Vaše rady i váš zájem pro mne byly a stále jsou velkou morální podporou.