Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nenásilně docílit-to je právě u holek velké riziko, že se to obrátí v anorexii nebo bulimii. (maminka (tatínek) mě nemá ráda takovou jaká jsem, nechce abych jedla, chce abych byla štíhlá-tak ať to má: nebudu jíst vůbec a nebo podtají a pak to vyzvracím). Je zajímavé, že kluci jsou vůči anorexii imunní.
Moje neteř má v našich genech ukládání tuků a navíc i chuť k jídlu. Maminka jí hodně omezuje a všichni jí upozorňují, že nesmí tolik jíst, aby nebyla tlustá. A přesto, že doma jedí zdravě a dietně, je děvče takové mírně oplácané. Holt nebude nikdy hubená. Je lepší být mírně oplácaná celý život, než aby si prošla anorexii nebo bulimii a váha jí skákala jako na houpačce.

Kassy: joo, já vim, já to v popisu trochu hnala do extrému, i když na druhou stranu právě těch pobíhajících dětí po pískovišti s kusem žvance vidim kolem sebe pořád. Některé děti prostě mezi snídaní a svačinou kontinuálně něco žvýkají i při hře... A s tou TV a čtením - to bylo převzato z úst dietologa - a sama si uvědomuji, že když si pustim TV, tak si chodim na talíř přidávat do té doby, než skončí film...

pavluška: Já nemyslela jíst u televize nebo na pískovišti, probůh. Naopak, já myslela stolovat kulturně - to znamená sednout si všichni pohromadě ke stolu, vypustit nesmyslnou poučku o nemluvení u jídla a naopak si u oběda popovídat třeba o zážitcích z dopoledne a plánech na odpoledne. Udělat prostě z jídla spíš rodinnou/společenskou záležitost, při které se mimochodem utiší hlad. Ne obráceně. Aby se holčička naučila, že jídlo není středobod života a že ani u toho stolu není tím jediným, o co by mělo jít. Taky ji to trochu zpomalí. Když člověk jí rychle, snadno se přecpe, protože pocit sytosti se dostaví až po nějaké době, když aspoň část jídla stihne projít trávicím traktem. To je ono slavné "jez do polosyta". Dospělý člověk si dokáže uvědomit, že teď sice vstává od stolu ještě trochu hladový, ale za dvacet minut už se bude cítit sytý. Dítě takhle asi neuvažuje, spíš prostě jí, dokud cítí hlad. A pokud holčička sedí a se soustředěným výrazem do sebe beze slova rve knedlík za knedlíkem, je podle mě něco špatně. Proto jsem psala, že by mě zajímalo, jak stolování v té rodině vypadá.

jajaja: nj,je to těžký...

medved: jedna z mála věcí, které se mi u obou dětí daří, je právě ta voda, sama jsem zvyklá pít vodu s homeopatickým dávkováním vody se šťávou, takže mi přijde přirozený tohle dávat i dětem a ony to tak berou, dokonce musím říct, že oba dva na žízeň mají jednoznačně nejradši obyč vodu, oproti tomu třeba čaj, sladký nesladký, ten do nich dostat, to je fakt nad moje síly, přitom občas by se to doopravdy hodilo.

Kassy: dietologové naopak doporučují - při jídle sedět a věnovat se výhradně jídlu - nedělat při tom žádné jiné aktivity - čtení, TV - to pak člověk jí jen tak mimochodem a sní toho hromadu. Takže naopak - na jídlo se při jídle soustředit. A u dítěte sedět u stolu - žádné pojídání během hry na pískovišti a tak. Chceš jíst? Tak si sedni ke stolu. Ono pak ty děti to jídlo nebaví, protože většina z nich si chce radši jít hrát na to pískoviště..

evropka: dát ji místo 5 knedlíků jen 2 tak bude mít hlad a doslova pak sežere na co příjde.Když jsem zkoušela omezit sladké tak byla schopná jít vyjídat cukr,takže raději volím cestu jednou denně něco sladkého dovoleno,což ale neznamená tabulku čokolády,ale třeba jen 2 pásky,nebo jedna müsli tyčinka atd.

Zaplnit čas něčím jiným, hlavně pohybovými aktivitami. A pak bych zkusila nenápadně zmenšovat porce. Kupuj chleba, který má menší průřez, brambory nakrájej na menší kousky, aby to vypadalo, že je jich víc, uber z běžné porce část přílohy a nahraď ji zeleninou... Třeba to dcera neprokoukne Taky by mě zajímalo, jak se u vás stoluje. Asi by to chtělo, aby dcera jedla spíš pomalu, aby měla čas cítit se nasycená dřív než vstane od stolu. Zkuste si u jídla povídat a přitom jíst jen tak mimochodem. Člověk toho většinou sní mnohem víc, když se na jídlo plně soustředí.

Ještě jednou jsem si článek přečetla - holčička mi připomíná moji dceru. Ta jí mnohokrát denně, nikoliv velké porce, ale má hlad třeba každé dvě hodiny. Občas, když se nenají, je jí špatně od žaludku - a protože já si pamatuju, jak hrozné to může být, v jídlu jí nebráním. Přesto není tlustá, je naprosto normální dítě, má poměrně hodně pohybu. Snažím se jí dávat taky zdravé potraviny, pije jak mírně sladké čaje a sirupy, tak samotnou vodu, ale opravdu ji nijak neomezuju. Má prostě větší potřebu přísunu kalorií, naše doktorka proti tomu nic nenamítá, naopak mi jednou řekla, že mám být ráda, že není nic horšího, když dítě jídlo odmítá. A když jsem jí říkala, že musí jíst i večer, jinak je jí špatně, tak mi na to řekla - to víte, hypoglygemie je pěkná potvora

Takhle žravá byla moje mladší sestra. Narodila se už pěkně baculatá a pořád jedla a jedla. Ve školce prý kradla dětem jídlo, matka se snažila ji omezovat, ale bylo to houby platný. Když mi bylo 17 let, nosila jsem po ní džíny, které ona měla ve 12 letech. Celé dětství a vlastně i po pubertu byla dost oplácaná, pak asi v 17 letech odjela na 3 týdny do Španělska s oddílem (nebyla pecivál, od dětství, zpočátku pod nátlakem, sportovala) a vrátila se o několik kilo lehčí a od té doby je dodnes nejhubenější z rodiny.

majucha: nesouhlas,když tomuto dítěti dáš pět knedlů,víš jak se vytahuje žaludek,když dáš menší porce,žaludek si postupně na menší,neříkám malé!,porce zvykne a hned to bude znát,o pohybové aktivitě nemluvě,obecně známo,není třeba se rozepisovat.....prostě menší a zdravější porce,tečka,tak to vidím já

Jenomže problém dnešních dětí je, že toho zdaleka nenaběhají tolik, co kdysi my. A čím oplácanější jsou, tím potom mají ještě větší tendenci se sportu vyhýbat. Možná by z pěti knedlíků nemusely být hned dva, ale čtyři by stačily. Případně pět, ale začala bych je dělat menší. Také bych používala menší talíře a před jídly typu knedlo zelo bych podávala zeleninovou polévku, jako předplnidlo

Mně to nedá, já se tý holčičky nějak potřebuju zastat. Pořád mám před očima svoji rodinu, kdy (už jsem sala o mámě) všichni do nějakého skoro dospělého věku jedli jako kyseliny a přitom byli hubený. Výjimkou jsem byla já, protože jsem si zlomila páteř a na několik mnoho let byla odříznutá od pohybu, tak to bylo horší. Já jsem navíc měla děsivou touhu po sladkým a když nebylo, tak aspoň jakékoliv jídlo. Všichni to přede mnou schovávali, zamykali, nadávali, jak je to fuj a kdybych to radši vyměnila za mrkev... a až v dospělosti se zjistilo, že mám neustálou hypoglykémii a proto jsem měla potřebu se cpát cukrem (nebo aspoň něčím), abych to nějak vyrovnala. Těch důvodů může být hafo... třeba to prostě jen spálí. Když obézní není, tak ta energie asi nepřebývá a nemá nějak výrazný nadpřísun. Třeba trošku to zregulovat asi jo, ale jak tady sem tam padlo to omezení stravy... když jí seberete v podstatě víc než půlku toho, co byla zvyklá jíst (místo 5 kn. jen 2), tak bude vřískat hlady, tělo si začne pěstovat zásoby tuku a to dítě začne vyrůstat s pocitem hladu a viny z jídla. A tohle je ten první krok k poruchám příjmu potravy. Podle mýho snad horší, než kdyby teď měla mírnou nadváhu, kterou potom vyběhá.

Jsem také proto, nedávat tolik. Když bude mít chuť na sladnk, dej jí sušené meruňky.

Ale hlavně bych řešila psychiku - většina lidí včetně dětí si přejídáním něco kompenzuje. Zkuste najít něco, co by jí poskytovalo libé pocity, aby je nemusela hledat v jídle

Petro,neni to opravdu tak, že se to dítě nudí? Že chodí doma kolem špajzu a tuší, že by se tam něco dobrého mohlo najít? Jak se chová, když jedete někam na celý den na cyklovýlet/na lyže/na túru...?(já to mám doma totiž taky tak, že když jsem doma a vim, že v té ledničce je ještě to a to...tak bych to snědla hned), ale když jsem na celý den někde pryč, tak si vzpomenu dlouho po poledni, že mám vlastně hlad jako vlk.