Jako máma jsem selhala. Můj syn je v kriminále.
Prožívám asi nejhorší období ve svém životě. Nikdy, ani v tom nejbujnějším snu bych si neuměla představit, že mne jednou potká to, co mne právě potkalo. Můj devatenáctiletý syn skončil v kriminále!
Jsem jeho máma, mám ho ráda a vždycky budu stát při něm, ale momentálně se mnou zmítají rozporuplné pocity. Pořád přemýšlím, kde jsem udělala chybu, zda jsem tomu nemohla nějak zabránit. Tyto výčitky mne sžírají ve dne v noci a ke všemu vůbec nevím, jak mám o celé situaci informovat svou maminku, která má nemocné srdce. Mám strach, že by ji to položilo, protože na svém vnukovi vždy velmi lpěla.
Když bylo Petrovi 12 let, jeho otec se od nás odstěhoval. Neshody v manželství trvaly už delší dobu a jeho odchod byl jen logickým vyústěním toho, kam to mezi námi postupně spělo. Péťa nesl otcovu absenci u nás doma hodně špatně. Rapidně se zhoršil ve škole, začal být drzý, absolutně mne odmítal poslouchat. Nejspokojenější byl vždycky jednou za čtrnáct dní, kdy byl u táty na víkend. Moc si tehdy přál, aby s ním mohl bydlet.
Jako mámu mne to nesmírně bolelo, ale chtěla jsem, aby naším rozvodem trpěl co nejméně. Řekla jsem mu tehdy, že pokud je to jeho přání a s otcem se dohodne, nebudu mu v jeho přestěhování k němu bránit. Posléze se však ukázalo, že táta o trvalou péči o syna nestojí. Měl tehdy mladou přítelkyni a čekali miminko, kluk s počínající pubertou se jim do modelu jejich rodiny nehodil. Když se Petr dozvěděl, že jeho přestěhování k otci je nereálné, začal vyvádět ještě více než dřív.
Mě obvinil, že ho nemám ráda, když jsem tak snadno souhlasila s jeho přestěhováním, na otce zcela zanevřel. Milionkrát jsem mu vysvětlovala, že to, že jsem s jeho přestěhováním k otci souhlasila v žádném případě neznamená, že bych ho neměla ráda. Naopak, chtěla jsem, aby byl šťastný a spokojený, i když to pro mne nebylo snadné. Marně. Petr se uzavřel do sebe, komunikoval jen sporadicky a upnul se na babičku – mou maminku, ke které velice často chodil.
S postupujícím věkem se problémy stupňovaly. Neuznával mne jako autoritu, otce ignoroval. Sotva prolezl základní školou a nastoupil do učení na obor kuchař. V polovině druhé ročníku jsem se dozvěděla, že má velké absence jak ve škole, tak na praxi a po dlouhých dohadech, tahanicích a vysvětlování ho nakonec ze školy vyhodili. Nedivím se.
Nastalo období flákání. Celé dny proležel doma v posteli, zíral na televizi, hrál hry na počítači. Byl drzý, vulgární. Jediný člověk, kterého ještě jakž takž bral na vědomí, byla babička. Jenže ta onemocněla a skončila na operaci srdce, která naštěstí dopadla dobře, nicméně na sebe musí být velice opatrná, nenamáhat se a nerozrušovat. Do té doby se snažila Petra alespoň trochu korigovat v jeho chování, i když asi marně.
Když Petr dovršil osmnácti let, řekla jsem mu, že je nutné, aby si našel práci a začal přispívat na domácnost. Do té doby se mi totiž vždycky jen vysmál s tím, že dokud není plnoletý, jsem povinna ho živit. Změna nenastala ani pak. Jeho flákání pokračovalo, navíc jsem zjistila, že se mi začínají ztrácet peníze a šperky. Uhodila jsem na něj a on mi do očí všechno popřel. Čím dál víc času trávil venku, kolikrát celé dny i noci. Domů přicházel špinavý, kolikrát hodně opilý, možná že bral i drogy.
A pak přišla rána. Zatčení a obvinění z trestného činu loupežného přepadení. Jak jsem se dozvěděla, nebyl to ojedinělý případ a jelo jich v tom víc, celkem asi pět kluků. Okrádali hlavně starší lidi, kteří se nemohli bránit. Při jedné krádeži došlo k potyčce a muž, kterého přepadli, skončil s těžkými poraněními v nemocnici. A kluci v kriminále.
Je mi z toho strašně. Nemůžu spát, zhubla jsem snad třicet kilo a stala se ze mne chodící kostra. Nevím, jak se mám s něčím takovým vyrovnat, vím, že na tom všem mám určitě sama velký podíl. Synovu výchovu jsem prostě nezvládla. Do toho všeho se mě maminka pořád ptá, kde je Petřík, že už za ní dlouho nebyl a já nemám sílu jí říct, jaká je skutečnost. Moc se bojím, že by to její srdíčko nevydrželo. Jenže také vím, že trvale to utajit nemůžu. Když se to maminka nedozví ode mne, určitě ji tu informaci časem poskytne někdo z okolí.
Jsem bezradná, zlomená, zoufalá. Mám vztek na sebe, na bývalého manžela, na syna. Stydím se strašně. Za všechno. Ale co nesu úplně nejhůř, je stav mé maminky a rozhodnutí, zda a hlavně jak jí informace o jejím vnukovi říct.
10.5.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 21 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jako máma jsem selhala. Můj syn je v kriminále.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
sevenofnine:
co by asi podnikla, pokud se puberťák rozhodne trucovat, může mu domlouvat horem dolem...V tomhle věku už se moc vychovávat nedá. Snad jen doufat, že všechna slova, která jsme jim kdy řekly, se ujmou ve správný čas, tj. až oni dozrají. K dozrání osobnosti se nedá přimět násílím.
Žena je jako půda a děti rostlinky, ale může snad žena za to, že leží v neúrodném pásmu, že zažívá období sucha? Myslím si, že většina žen dává svým dětem, co může-co je v jejích schopnostech a v jejím potenciálu.
Bětka není Věra a Věra není Alena. Asi tak.
Cauky Kvetko! Vis co mi prijde, ze my vsichni zijeme v takove te krajine "idealu" , idealni manzelstvi, idealni syn,...Jak by ne jsou toho plne filmy, knihy...Jenze to neni realita...Lide chteji ten ideal, pochopitelne, snazime se o nej.... jenze, kdyz se to nedari tak z toho mohou byt vazne problemy mnohdy i psychicke trvale...Vecna vina, ze to tak neni...Syn chtel "idealniho" tatu - milujiciho, vrouciho...Jenze on nebyl...Ty chces "idealniho" syna...Jenze realita je proste jina. Zivot je takovy neni idealni, podivej se kolem sebe...Tak nejak se s tim budes muset srovnat, ze proste nic nikde neni idealni...Urcite bys synovi mela dat druhou sanci, ale byt k nemu tvrda, uprimna...To chci to se mi libi a tohle ne...Vis zadne nekonecne omluvy to je vina rozvodu, moje, milion vymluv...Ne uz je dospely a je na nem jak to dal povede...Drzim palce
Vy, matky, které píšete o vině Květy, máte dospívající syny?
Já ano, vím, co je to jejich puberta, co je jejich fyzická síla, vím, co je to vzdor, vím, co to jsou jejich kamarádi, vím, co je to psychické vydírání.
K tomu je třeba přidat pracovní povinnosti, opotřebovanost vlastního organismu, zodpovědnost za platby spojené s bydlením a občasným vidění syna, v neposlední řadě vyrovnat se s tím, že matka zůstala sama.
NIKDO tu nenapsal, jak se Květy syn rozhodl sám od sebe jít k otci, aniž by s ním o tom mluvil. Květa mu vyhověla, syn se podíval tvrdé pravdě do očí, kdy zjistil, že je pro tatínka zajímavý jen občas... a ihned obvinil matku. NE SÁM SEBE. (Jak jednoduché najít viníka!) Odmítal slyšet cokoliv.
Kdyby tady pochopil, žil by normální život. Potřeboval však další životní lekce, aby začal myslet sám o sobě a podílu na svém životě. A ty lekce ho přivedly tam, kde je.
Nemyslím si, že je to špatný kluk, jen trucoval. Určitě se z toho dostane a moc rád se matce i babičce omluví.
Přeji hodně štěstí.
tak to je nářez, chudák ženská, ale poradit nedokážu, je to prostě špatnej člověk a s tim asi nic neudělá ani matka. zřejmně nějaká špatná kombinace genů
Lujza: Taky jsem znala rodinu, kde měli dva syny, skoro stejně staré, vychovávali je stejně, oba chodili do stejného sportovního oddílu a bylo to houby platný - ten mladší seděl dva roky za nějaké krádeže, krátce po jeho 18 narozeninách. Naštěstí to bylo přesně to, co potřeboval, a pak díky své budoucí ženě se pustil staré party a prý od té doby žije jako spořádaný člověk.
Mamince bych to rozhodně řekla co nejdřív, protože pak jí to může někdo říct naplno a to by bylo pro ní horší, jak od Vás.Co se týče výchovy, určitě jste chybu neudělala. Znám v okolí rodinu, kde děti vychovávali úplně stejně a dcera studuje, je velice hodná a syn je bez práce a na drogách. Vyřešili to jediným způsobem, že i přes jejich pomoc syn byl stále horší, tak ho prostě vyhodili z domu. Je pravda, že skončil jak Vás syn, ale když se vrátil, tak byl z něho jiný člověk. Nechtěla bych být ve Vaší situaci, ale třeba mu to pomůže a začně se zamýšlet nad tím jak žil a jak ublížil. Vy se dejte hlavně dohromady a smiřte se stím. Jestli se budete trápit, bude to ještě horší. Syn Vás bude potřebovat silnou a zdravou a ne jako pochodující trosku. Vím, že se to dobře radí, ale jiné řešení nevidím.
a kde přesně jsi, květo, podle tebe, selhala?pomoc psychologa jsi asi nevyhledala, to je snad jediné, co mě napadá. chyby udělá každý. bohužel i nějaké při výchově. ale kdybys mu dala na zadek, tak bude říkat, že za to mohl výprask? a nikdo nemůže vědět, co z jeho dítěte vyroste, i kdyby se snažil sebevíc. a vracet se a říkat si,, že jsi měla udělat něco jinak, to nepomůže. tak se seber a dej se dohromady. ukaž mu, že pokud se bude chtít změnit, jsi tu pro něj. pokud se chce chovat stejně, tak má smůlu. je to hnusný, tvrdý, ale podle mě jediná správná cesta. hodně štěstí 
Možná není docela zdráv, existují i duševní choroby, různé psychické poruchy, zdravý člověk ustojí i horší situace, než je rozvod. Je pozdě bycha honit, ale v první řadě se dejte sama do pořádku zdravotně, protože v tomto stavu se těžko vyrovnaně zvládá stav, který vyžaduje dobrou kondici a jasné uvažování. Začla bych od sebe, navštívila lékaře i psychologa-psychiatra, pak je dost času na rozhovor se synem. Někdy je lepší nechat pracovat čas a nedělat nic...
.gif)
modroočka: tohle bych udělala i já-dobře napsáno
.gif)
Tak něco podobného je i u nás.Rozvod ..ve 12 ho převzal do péče otec ...matce rozprodával majetek..atd..U nás ...ale často výčitky kvůli rozvodu...nutnost před ním vše zamykat...léčba..psychologové,psychiatři ..i v léčebně byl...v poradně Rodinné vztahy ...nic nepomohlo...agresivní,zlej,marihuana...po vyučení bez práce ...chytl se kamarádů...partička ..zlodějna...možná i silnější drogy ...nadávky otci ...mně ...atd...závěr ...je taky ve vězení ..nepomohlo nic
Je velkou módou svádět vše na těžké dětství a rozvod rodičů,ale kolik lidí to prožije taky a ještě třeba hůř a nestanou se z nich kriminálníci??Bohužel v některých lidech je uloženo "něco",co je jakoby předurčí k tomu,že z jakékoliv pozice spadnou do průserů až skončí ve vězení,a bohužel i ne jen jednou....Co se dá dělat?Myslím,že vy byste se měla přestat obviňovat,začít žít svůj život,babičce vše klidně říct,slabé srdce může podlehnout čemukoliv mezi nebem a zemí a není třeba se děsit,že zrovna po této zprávě se něco stane.....Synův otec by si měl dělat výčitky,protože to on dolil tu poslední kapku do jeho džbánu a skoro to vypadá,že váš syn mu jakoby "ukazoval",co všechno způsobil svým "podrazem",ale zřejmě on je ten jediný,který si žádné vrásky nedělal......
potrebujes pomoct a fofrem. psycholog, rodinny poradce, co ja vim kdo. urcite budou existovat i lidi se specializaci na rodice s problemovyma "detma", a treba ti i poradi jak to setrne rict babicce.
napred se musis dat do poradku sama, pak se da resit ten zbytek.
Ahoj Květo, vím, že je ti hrozně. Ale mě to nakonec nepřijde jenom špatné...konečně budeš moct být doma sama a budeš si moct dělat, co chceš, aniž by tě syn vyčerpával, nadával ti apod. Můžeš nabrat síly a promyslet, jak to chceš mít se synem ale i ty sama dál...a syn dostal nějakou hranici, že takhle ne, kterou samozřejmě může a nemusí využít.....mysli prosím na sebe.... řekla bych, že v soužití se synem jsi v posledních letech trpěla a v podstatě byla v pasti, ze které jsi se neuměla dostat a vem tuhle situaci jako šanci pro sebe.......
Domnívám se, že část viny na synovi neseš i ty, ale teď není čas brečet nad rozlitým mlékem. Dej se dohromady, možná pod vedením nějakého odborníka a zaměř se na to, co bude, až se syn vrátí.Nezatracuj ho, taky si ve vězení prožívá své "peklíčko"a třeba najdete společnou řeč a vyjde vám to, abyste začali znovu a lépe.
.jpeg)
Milá Květo, vím,že potřebuješ slyšet,že to není tvoje vina,ale asi teď budu hnusná, ale kus tvé viny vidím.Nechat flákat nezletilého kluka a ještě poslouchat,že jsem povinna ho živit,no nevím. Přesně jak píše sevenofnine - 10.5.2010 7:04 -co jsi s tím dělala? A babička není hloupá,jistě musela vidět,že jeho chování k ničemu jinému nepovede,než k nějakému průseru.
Ale na druhou stranu, když už to tak dopadlo, neopouštěj ho, protože to by neměl motivaci se změnit,jen bych doporučovala nějakého odborníka,jeho chování není normální a není to důsledek vašeho rozvodu.
Vím,že to je pro vás hodně těžké, ale jak mu pomůžete,když se teď utrápíte? A tím neustálým stresem si způsobíte akorát tak zdravotní potíže. Dejte se dohromady nejdřív sama a pak se snažte pomoct jemu. Berte to z té lepší stránky, bylo by vám lépe,kdyby se vám třeba zabil na motorce ?
Pokud o to bude stát,vy musíte mít sílu mu pomoci,tak ji musíte načerpat a ne se ubíjet stresem a beznadějí.
Přeji vám oběma hodně sil a hodně štěstí. 
