Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Riki, cestovat taku dialku na tyzden, to sa hadam ani neoplati a byt v hoteli, ked ides k niekomu (ku synovi) na navstevu? Tiez trochu za vlasy pritiahnute.
No a ze otec synovi pomoze zariadit potrebne zalezitosti, tak to hadam ano.
No a kedy a ci si mamku pozve, to uz nechajme na nich:) Ja viem, ze sa tu snazite pisatelku ukludnit a myslite to v dobrom.

bibusa: lze předpokládat, že pokud otec dotyčného mladíka se usadil v USA již před 20 lety, může dnes mít americké občanství, a jistě umí svému synovi pomoci zařídit potřebné záležitosti. Samozřejmě to nebude za týden, ale kdyby to bylo nemožné, nebudou o tom patrně uvažovat. A proč by musel syn mít barák, aby mohl pozvat matku? Takovou podmínku jsem se nikde nedočetla. Do USA se dá normálně letět i na týden, to by se snad dalo být i v hotelu, nehledě k tomu, že se jistě neočekává, že syn pozve paní matku okamžitě po svém příletu... řekněme za půl roku, za rok už by to zázemí aspoň nějaké mít mohl.

jelitko a ostatne, ktore nemaju potuchy o imigracnych vizach v USA - USA nie su Polsko, ze clovek si zbali kufor a vyberie sa tam s obcianskym preukazom. Clovek sa nemoze len tak zobrat a odstahovat sa. Daju sa vybavit maximalne turisticke viza na tri mesiace, to je vsetko. Bez zelenej karty sa neda v USA zostat. A takisto, ked pisete, ze ma za nim chodit. Tak najprv by ten chlapec musel mat barak, aby mala KDE za nim prist, nie? Hadam nebude chodit k jeho fotrovi, ktory jej dal kopacky.

Zboznujem, ked sa niekto prestahuje do zahranicia a vsetci sa mu tam chcu namichnut na navstevu. Je rozdiel ist za niekym na navtevu na dva dni a na mesiac a na dlhsie. A ako iste vsetci dobre vieme, do Ameriky sa na vikend nechodi. Takze najprv musi mat clovek vytvorene zazemie, aby tam mohol pozvat inych...

seber se a odstěhuj se taky do USA, budeš mít syna po ruce a najdeš si tam určitě i chlapa

Víte, Heleno, my to tady všechny chápeme. Jako mámy i jako citlivější půlka lidstva, za kterou se považujeme. Když jsou lidi blízko, můžou si pomoct. A vědí, že stačí zavolat, napsat, zazvonit, dát vědět...Z Ameriky Vám syn těžko pošle SMS typu...mami, až půjdeš kolem nás do města, vem mi prosímtě v lékárně něco na chrapot a stav se u nás. Ani vy mu asi nebudete moct napsat ...hele Fanouši, za zářivka v kuchyni pořád bliká, bude to chtít vyměnit, zaskoč sem cestou z práce. U vás to prostě bude jinak. Ale to neznamená, že to bude horší a smutnější. Je totiž docela dobře možné, že Vám kolegyně se závistí v hlase řekne: Tak Ti Heleno řeknu, já taky nemám žádnej med. Ten kluk věčně lítá kolem, se mnou dohromady nepromluví, na nájem přidává jen nepravidelně, v práci ho to nebaví, já ho snad budu mít proboha na krku do důchodu nebo co. A Vy si budete moct říct - no nejsem na tom líp? Mám syna, který ví co chce a jde si za tím. Heleno, nemůžeme mít všechno. Jedna máme děti blízko a jsou vyučené, s obtížemi našly místo, jiná je má studované a úspěšné, ale daleko, prostě takový je život a každý ho má, jaký si ho udělá. Na té vzdálenosti nesejde. Příbuzní mohou bydlet kousek od sebe a stejně se nevídat. A naopak lásku můžeme mít pár set kilometrů od nás a přinese nám hodně hezkého. Kde je psáno, že budete opuštěná a sama? Hezké zážitky ještě nemáte dovybrané. To není vůbec o věku. Potká to člověka, když to nejmíň očekává. To mi můžete věřit.

Riki:

lonkue: tak nam dej vedet , az se mimi narodi !!! hodne stesti

Riki:

Milá Heleno, ty máš neuvěřitelnou kliku. Máš dospělého syna, zdravého, šikovného, schopného a odvážného, který se nebojí využít šance a poznat kus světa. Ostatní tu napsali už skoro všecko, co se k tomu dá říct. Vztah se synem přes oceán neztratíš, jestli máte k sobě blízko, a já bych si tipla, že ano, tak se není čeho bát. Vyrovnáš se i s pocitem osamělosti, a ten smutek přejde, možná dřív, než si teď myslíš. Věř mi, vím, co píšu. Já svého syna ztratila definitivně a neodvolatelně, tam, kde teď je, není ani skype, ani webkamery, ani maily... Zemřel letos na jaře, bylo mu 24 let. Co všechno bych obětovala za to, aby se to nestalo, aby se dal vrátit čas, abych mohla něco - cokoli - udělat, to snad ani nemusím psát... Mohla bych taky použít ty dvě poslední věty: "Mám ze všeho úplné deprese. Všechno se mi zhroutilo a já nevím, co budu dělat dál." Ale to bych se musela buď zbláznit nebo oběsit. Člověk přežije leccos, i když by tomu sám nevěřil, a zpočátku mu to připadá, že to nezvládne. Poradit v tomhle není co, každej to máme trochu jinak, a co pomáhá jednomu, na druhého nezabere. Hodně pracuju, prodávám byt, stěhuju se do jiného města - s tím je kupa starostí, a beru to jako nový začátek. Nezavírám se doma, chodím na výlety, navštěvovat známé, kamarádky, a na svůj velký koníček, fotografování, teď málem ani nemám čas Na tvém místě bych se učila tu angličtinu, a těšila se, že mě junior pozve, a uvidím tu Ameriku, však je to krásnej kontinent se spoustou přírodních krás, a jsou tam prý docela milí a zábavní lidi. No a kdo ví, třeba se bude syn i s případnou rodinou do Čech vracet jako domů.

Chápu Heleniny pocity - ten článek je napsán tak, že ona ví, co je správné, tedy nechat syna jít, jen přiznává to, že je z toho smutná. Nesouhlasím s nazváním péče o dítě "obětováním se", ale zas chápu, že matka, která je na dítě sama, to tak má, protože já mám ty malé děti taky a taky to někdy tak cítím, jen to neřikám nahlas, abych se za to pak následně nemusela stydět . Ale Heleno, vašemu synovi je už 26, co jste dělala od jeho 15ti? To už jste přece měla dost času sama na sebe! Vážně jste neměla jediný koníček? Nemáte vlastní přátele? Já myslim, že máte, že to tak horké nebude. Nelitujte se víc, než je nutné. Buďte hrdá na to, že syn je schopný postavit se na své nohy, byť teda zas s pomocí tatíka, ale je schopen dělat velká rozhodnutí a jak tu v některých fajn příspěvcích zaznělo: to je úděl rodiče, vychovat "životaschopneho" jedince - a to se vám podařilo. Takže gratulace.

Heleno : ( nečetl jsem příspěvky tak se možná něco zopakuje)
1. nemůžu si pomoci, ale je vám jen 46 opakuji pouze 46... řekl bych ten správnej věk na pořádnej vodvaz a když to řeknu na surově a natvrdo tak já si myslím, že se najde spousta chlapů, který hledaj právě tak mladou a přesto zkušenou ženu Né každý 40-60 tiletý chce žít s diblíkem ......
2.co si říci, že to mohlo být o dost horší ? Himbajs co kdyby se vám syn odstěhoval s bubínkem někam do nějaké komunity mezi Blablabádem a Hočiminovým městem ? Někam kam nelétá každou hodinu letadlo a brouk v jídle je cenná kalorie navíc ? Nebo co kdyby se vám v 26ti válel doma na gauči na podpoře ??
3. Co vám přesně brání vzít to jako podnět a už kvůli potencionálním vnoučatům se například naučit anglicky ( to vidím jako poslední příspěvek takže to není z mé hlavy :)
4. Prosím neberte Ameriku jako třpytivé pozlátko, ale jako životní šanci vašeho syna. Tou to totiž ve skutečnosti je. A koneckonců to může být i šance pro vás. Ona totiž Amerika , minimálně v některých částech, je skvělé místo pro život.
Neměl by přece být problém, se tam parkrát na 1-2-3 měsíce kouknout.
5. Několik praktickýc věcí, bylo by dobré aby si syn podržel české zdravotní pojištění, v rámci letenek se vyplatí už sem zajet k zubaři, jezděte za ním 1-2x za rok na měsíc a zbytek procestujte. Moje matka takhle jezdí za vnoučatama 2-3x ročně ( je fakt ,že je již důchodkyně) a nezdá se mi, že by v USA nějak trpěla.... letenky by vám měl kupovat on, koneckonců řadou svých platebních transakcí vám na ně může nasbírat "míle" a míle vám budou přiskakovat i vašimi lety takže můžu říci, že pokud budete mít kliku tak každou 3-4 cestu budete mít v podstatě grátis, mé matce se to teda daří......

Prostě bych to viděl pozitivně, vaše jediné dítě není přece jediným smyslem vašeho života a od jisté chvíle je to dobré i pro něj být samostatný ( úspěšný) , berte to s větším nadhledem a užívejte života.

Helenko,tím,že se syn chce odstěhovat,život pro Vás nekončí.Já mám sice 4 dcery,ale bydlím od nich taky dál,a dojíždím za nimi,a vnoučátky.Nynějšího partnera jsem poznala v 54 ,a začala jsem žít nový-jiný život.jsme spolu 3.5 roku,a užíváme si ,ne že to všechno končí odchodem dětí. To nám teprve začíná volnější život,kdy si můžeme splňovat svoje přání,koníčky,atd.Přece jste syna vychovala,aby z něj byl pořádný mužský,a ne aby Vám seděl u sukně.Nebojte se toho,chvíli Vám bude smutno,ale to přejde,najděte si jiné aktivity,a určitě přijde i ten fajn chlap.A budete mít aspoň kam jezdit na dovolené,musíte si z toho vybrat ty pozitivní věci.Přeji klid a robnováhu.

Monik: joo,ta angličtina super nápad..

Děti jsou od toho,aby si šly jednoho dne po svých a možná nám,až my (rodiče) budeme jó v nouzi,mohly pomoci.Já tedy na dětech nevisím,i kdyby odletěly na Mars,a třeba bych je už nikdy neviděla,tak hlavně,že se mají dobře a jsou zdravé....Každý má svůj život a ten si má užít a né sedět a fňukat..Najděte si jiný objekt zájmu !!

Ještě si myslím,že máš v sobě zbytek hořkosti z dávné doby,kdy tě partner tady nechal-ač pak později vás aspoň materiálně podporoval.Jinak by ses třeba dívala na celou věc jinak-zkus to překonat a skutečně hledej pozitiva,jak už tu hodněkrát padlo.Určitě budeme všechny držet palce

Šmankote Helo-můj mladej se odstěhoval,hned jak se vyučil,sice o 50 km dál,ale pěkně se vším všady,myšleno s šíleným nájmem a špinavým prádlem.A já byla ta ,kdo ho pošťuchoval ať to veme rovnou někam dál,třeba do Austrálie.Tenkrát se mu nechtělo,teď po 5 letech mu zas nějak nevychází zajištěná práce.
Občas přijede na návštěvu,ale pokud si vzpomene že to bude v sobotu když je venku krásně,tak má smůlu,že bych kvůli tomu seděla doma.46 mi bude za pár,necítím se ani opuštěná,ani stará-přítele teď sice mám,ale kdyby ne,svět se nezboří.Dělám si kdy chci a co chci-jen kdybych ještě teda nějakou tu rentu jaksikdesi získala,abych nemusela do práce Navíc to že syn zůstane za mořem bych neviděla tak jistojistě...