Dospělé děti nám chtějí organizovat život
.jpg)
Je mi 61 let, už jsem v důchodu. V mých padesáti letech mi po dlouhé nemoci zemřel manžel a celé roky po jeho smrti jsem byla sama. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnala a ani mne nenapadlo, že bych ve svém věku mohla ještě někoho potkat. Vlastně jsem po tom ani nijak netoužila. Hodně jsem se věnovala svým třem dětem a hlavně vnoučatům, která nade vše miluji.
Jenže některé věci si člověk nenaplánuje. Před třemi lety jsem poznala o pět let staršího muže, rovněž vdovce. Seznámili jsme se na jedné akci, kterou pořádá naše radnice pro seniory – na výletě do Telče. Já jsem tam tehdy jela jako jakýsi zdravotní doprovod, požádala mne o to kamarádka, která na radnici pracuje. Pracovala jsem předtím jako zdravotní sestra.
S tím pánem jsme se tam spolu dali do řeči a pak se začali pravidelně stýkat. Nikdy by mne nenapadlo, že je možné se i v tomto věku bláznivě zamilovat, ale stalo se. Najednou mi připadalo, že létám. Jakoby se mi na prahu podzimu života otevřel nový svět. Začala jsem o sebe opět hodně pečovat, přihlásila se do kursů břišního tance, zhubla pár kilo, pravidelně si dopřávám kosmetiku. Cítím se jako znovuzrozená a hlavně – milovaná.
Teď jsou to tři roky, co spolu s Jindřichem chodíme, a on mne požádal o ruku. Prý by byl moc rád, kdybychom žili spolu jako manželé. I mně se tato představa zamlouvá, a tak jsem na jeho žádost kývla. Začali jsme plánovat svatbu a oznámili to jak mým, tak jeho dětem. A tam jsme narazili. Kromě jedné mé dcery jsou všechny (on má děti dvě) proti tomu a všemožnými argumenty se snaží nás od svatby zrazovat. Podle nich je něco takového zbytečné, přece bychom spolu mohli žít na hromádce, což dnes není nic výjimečného. Z Jindřichova syna pak vypadl ten pravý důvod – bojí se komplikací ohledně dědictví v případě úmrtí jednoho z nás.
Postoj našich dětí je pro nás šokem. Ano, máme již většinu života za sebou, ale rozhodně se necítíme staří natolik, abychom jenom „čekali na smrt“. Žijeme hodně aktivně, chodíme na výlety, bereme s sebou i vnoučata. Sňatkem by se nám navíc i zlepšila situace, protože bychom společně hospodařili v jedné domácnosti a byt toho druhého bychom pronajímali. Mohli bychom pak každý rok jezdit k moři, po čemž oba dva moc toužíme, jelikož jsme si to za celý život nemohli dopřát.
Děti ale naše plány neschvalují, považují je za zbytečně rozmařilé a apelují na nás, abychom mysleli na zadní kolečka. Těmi kolečky mají patrně na mysli, aby po nás něco zůstalo, čeho by si mohly po naší smrti užívat. .jpg)
Rozpory ohledně našeho sňatku došly až tak daleko, že jedna má dcera a Jindřichův syn prohlásili, že pokud se vezmeme, ať rozhodně nepočítáme s jejich účastí na svatbě, ani s jakoukoli pomocí, když budeme něco potřebovat.
Nemíníme si nechat vlastními dětmi zasahovat do života, podle nás z nich mluví jejich nezkušenost. Je jim všem od třiceti do čtyřiceti let, patrně žijí v domnění, že v šedesáti je člověk už vlastně nad hrobem a měl by nazout papuče a šoupat nohama doma před televizí. A hlavně se snažit, aby po něm potomstvo mělo jednou co dědit.
Svatbu už tedy máme naplánovanou na příští měsíc a jsme rozhodnuti ji uskutečnit navzdory nevůli našich dětí. V podstatě při nás stojí jen moje nejmladší dcera, která nám fandí a naši lásku nám přeje. Pokoušela se změnit postoj těch ostatních, ale bezvýsledně.
Proč to celé píšu. Ačkoli jsme rozhodnutí udělat to, co udělat chci, přece jen mne rozkol, který kvůli tomu v našich rodinách je, moc mrzí. Ani Jindřich to nenese lehce. Připadáme si, jako bychom dělali něco špatného, něco, co se nehodí a nedělá. Moc by mne zajímalo, jak se na naši situaci dívají jiní, nezaujatí lidé.
Čemu byste na našem místě dali přednost? Svému přesvědčení, své lásce a svatbě, nebo byste ustoupili dětem a v zájmu klidu v rodině byste sňatek radši zrušili?
24.3.2011 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 107 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Pro přítelovy děti jsme jen ubohé „socky“
- Jak spravedlivě rozdělit dědictví?
- Maminka se chce vdát. Bojím se o dědictví.
Diskuse ke článku - Dospělé děti nám chtějí organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Proč by jste,proboha,měla ustupovat dětem?Jsou snad nanejvýš dospělí,.mají své životy,práci,partnery.Je veliká chyba všechno obětovat dětem,i svůj soukromý život....nebo vy jste jim snad kdysi,když vám přišli ukázat svého partnera,dávala nějaké ultimátum?Žijte si klidně svůj život podle sebe a nedejte si vnutit cizí vůli.
Pro děti jste udělali, co šlo, vychovali je do dospělosti, tak nyní jsou na řadě oni, aby vám občas s něčím pomohli. Spíše počítali s nějakou tou dotací z důchodu, která se každému hodí, ne? Vždyť co takový důchodce potřebuje....málo jí, na sebe věci má, tak jaképak copak. Sobečkové, ne děti.
Oba máte svůj byt, oba si jej ponecháte, jednou skutečně každý z nás odejde, rodič dříve, než dítě, před sňatkem napiště pro klid v rodině závěť každý pro svoje potomky, a ¨řekněte jim, že pokud vám budou do vašich věcí takovým způsobem zasahovat nadále, jdete bydlet spolu do pečovateláku, oba byty prodáváte, peníze procestujete, a pak to teprv bude zajímavé.
svatba a utratit všechno do poslední koruny! jakým právem deti požadují dedictví? jak se o nabití čehokoli zasloužily?musím použít citát, který tu s oblibou používá trefně jedna z vás - Je to hnus, velebnosti.
.jpg)
Kassy: Aha, tak to jo. Já jen, že by to vlastně celý na místě dopadlo vlastně úplně jinak, než bylo původně v závěti.
V životě jsem nic nedědila - toto dědil manžel po jeho otci a samotnou mě (až do teď) ani nenapadlo, že bych někdy měla něco dědit natož se ještě o to za života obou mých rodičů nějak zajímat
Grainne: Já taky neříkám, že ho má z dědictví úplně vyškrtnout, říkám jen, že v takovém případě je podle mě potřeba sepsat závěť, protože způsob dědění ze zákona prostě nedává smysl v případě, že se sňatkem spojují dvě rodiny. A že naprosto chápu Vlaďčiny i Jandřichovy děti, že se jim nelíbí, že jejich rodiče tohle jaksi neřeší. I když to nedaly najevo zrovna vhodným způsobem.
Anahir: Jistě, pokud se někdo svého dědického podílu vzdá, přejde tento ze zákona automaticky na jeho děti. To není žádná dohoda, to je zákonem daný postup.
Nepoznám české zákony, ale u nás je to tak, že spoločným vlastníctvom manželov je to, čo nadobudli spolu počas manželstva. V tomto prípade teda všetko to, čo má každý z budúcich manželov, patrí výlučne jemu, a len to, čo si spolu zadovážia počas manželstva, je oboch. Takže deti oboch partnerov by o nič neboli ukrátené z doterajších hodnôt. Museli by sa viac deliť až s vecami od dátumu druhého sobáša.
Ďalšia vec je, že pokým človek žije, z právneho hľadiska nijaké dedičstvo neexistuje, a ja so svojim majetkom môžem nakladať ako chcem.
Druhá vec je morálna, akým právom niekto dospelému človeku chce riadiť jeho život ? To, že je to zhodou okolností jeho rodič, je čiste irelevantné. Dali by si dospelé deti dirigovať život rodičmni ?!? Asi sotva...tak nech to nerobia ani ony.
Nedajte sa manipulovať, urobte tak, ako to vyhovuje vám. Máte právo žiť svoj vlastný život. Držím vám palce.
Kassy: jj. Ale mohli jsme se tam klidně dohodnout i jinak. Kdyby matka (moje tchýně) chtěla syny podělit rovným dílem svým zděděným podílem, tak by to taky šlo. Prostě by jim ten svůj díl dala. bez ohledu na to, co psala závěť. Bez ohledu na závěť ať je platná jakkoli, tak pokud by se tam dědici dohodli všichni dobrovolně, tak to bude podle jejich dohody ne podle závěti. Nevím jak zní zákon, ale u nás to bylo takto.
Riki: tak to paradox je. Život není peříčko
.gif)
Kassy: jaký individualismus ?
Co je to za blbost? Myslíš, že ke druhému životnímu partnerovi nemáš žádné závazky? Byť třeba jen morální?
Spolu můžou čelit spoustě trablů, co když jeden druhého bude ošetřovat třeba v případě nemohoucnosti - to by měl za odměnu odtáhnout s holým zadkem, aby se děťátka snad necítila ukřivděna?
Jestli jim nic do nového partnera není, budiž, ale co je jim potom do majetků?
anadir: nebuď sentimentální, ten dům pro mě má cenu, protože tam rodiče ŽIJÍ, jinak je to hromada šutrů.
Někdo lpí na hormadě šutrů, já lpím na lidech a pokud by v tom domě jeden z mých rodičů byl šťasný s někým jiným, chápala bych, že chce zabezpečit milovaného člověka, já mám manžela, o kterého se opírám zase já - druhého a nikdo tu nekafrá do dědění i když se tím vlastně dědictví rozmělnilo, protože přibyl další dědic, vlastně dva - manžel a syn.
Kassy: 
Pěkně shrnuto.
Čtu až teď. Děti mají strach především o sebe, jak by dopadly s dědictvím. Už kvůli tomuto jejich postoji myslete na sebe a na obavy dětí se neohlížejte. Sami víte, že je škoda každého dne, není na co čekat.
Anahir: Jinými slovy jste tu část domu zdělili a ihned vlastně prodali druhému dědici. Na tom nevidím nic divného.
Grainne: Já tenhle individualismus za každou cenu prostě nikdy nepochopím. Jistě, za života ať si každý se svým majetkem dělá co chce, ať si ho užívá, ať ho třeba celý rozfofruje nebo někomu věnuje... Ale dědictví, to už je záležitost celé rodiny. Ten majetek má nějakou historii, často už současný majitel ho nabyl dědictvím nebo ho získal společně s někým, kdo už nežije a podle mě prostě nené správné dopustit, aby majetek budovaný po léta mou rodinou připadl někomu, kdo krom toho, že se se mnou v šedesáti oženil, s ní nemá vůbec nic společného. Já prostě nějak cítím ty rodinné vazby. A myslím si, že děti mají na dědictví rozhodně větší právo než zajištěný manžel, kterého si paní vezme v 60 a děti s ním mít nebude.
To, že největší část ze zákona dědí manželka/manžel má samozřejmě opodstatnění, ale to vychází z toho, že ten majetek ti lidé získali společně a že je potřeba, aby ten pozůstalý manžel byl i po smrti druhého zajištěn. Tady neplatí ani jedno, oba mají vlastní bydlení, vlastní důchod a majetek, o který jde, získali zřejmě s předchozími partnery. Už jen vůči těm, ačkoli už jsou po smrti, není fér, aby i z jejich majetku těžil někdo cizí namísto jejich dětí.
Dospělé děti mají svůj život a kdybyste jim chtěli diktovat vy,jak ho mají žít,to by se asi taky pěkně cukaly,takže nevidím žádný důvod k tomu,aby mohly ony dirigovat život vám. Jestli se chcete vzít,tak to udělejte a já vám přeji ať je ten váš další společný život šťastný a pohodový.
Anahir: no, zní to divně, ale zas notářka by měla vědět, co v takovém případě lze udělat. Každopádně je to lepší, než když se lidi nedomluví vůbec, a závěť se jim nelíbí, tak se pak roky soudí...
To já jsem v situaci poněkud opačné, kdy by se mělo vypořádat dědictví ne po rodičích, nýbrž po dítěti. Paradoxní situace, měla bych zdědit stavební spoření, které jsem synovi sama léta platila... aspoň podle notáře... a to teda není nic, oč by člověk stál.
Riki: Taky jsem si kladla tu otázku, to mi věř.
Závěť platná byla, ale prostě se to tak dohodlo. Zachované zůstaly majetkové podíly rozdělené na části, ale my se tam dohodli, že nechceme být vlastníky části domu jak určovala závěť, ale chceme ji vyplatit. Takže notářka sepsala, že naši část domu, kterou jsme zdědili, nám vyplatí ta dotyčná osoba, která tam s námi byla.
vím ,že mluvím jak tele, ale já se v těchhle právních věcech moc nevyznám.
