Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

PEGG: tak nějak
rychlonožka:

Dodávám, že po padesátce si člověk na svých přestárlých rodičích fakt nic nevezme a nějak se jim mstít za ty nespravedlnosti, co s nima zažil, na to nemám žaludek. Naopak jsem hrdá, že jsem kdy měla pro ně pochopení, jaké oni pro mě nikdy. Co si ale vychutnám, jsou mé odpovědi a za nimi si stojím. Například s úsměvem a nadhledem nechám matku, aby se jevila nad faktem, že myju okna nikoli před svátky, ale kdy je to potřeba a zejména kdy mně se chce, že mi je zcela jedno, co si lidi pomyslí na fakt, že jsem se na stará kolena rozvedla, zatímco ona s tím vyhrožovala léta a nikdy neudělala ani první krok, že jsem děti pustila na tancovačku, aniž bych měla obavu, že přijdou s neuváženou sexuální zkušeností, protože se tam budou chovat jako puštěné z řetězu, na její to já si k mámě dovolit nemohla jsem vždycky s úsměvem řekla, za to my nemůžeme, my k sobě mluvíme přímo a neurážíme se, zkrátka dneska moje matka nemá výhrady jak k mému způsobu života /samostatná, rozvedená, koníčky, přítel/, tak k mému způsobu bydlení/byt zařízený čistě pro mě a dle mého vkusu/. Konečně, díky, mami, že jsem nebyla nikdy Tvým oblíbencem.Vše jsem si musela vydupat nebo si na to počkat a zasloužit se o to sama. A hlavně, naučila jsem se spoléhat jen sama na sebe!

Na rozdíl od svých rodičů jsou pro mě děti prvořadé. Myslím, že ode mě nikdy neslyšely například CO NA TO ŘEKNOU LIDI, DOKUD TĚ ŽIVÍM, NA TO JSI MOC MLADÁ, MĚ TAKY NIKAM RODIČE NEPOUŠTĚLI A TAKY JSEM VYROSTLA, V SOBOTU SE GRUNTUJE A TÍM KONČÍ DISKUSE, ŘEKNI BABIČCE ŽE..., TO NENÍ KAMARÁDKA PRO TEBE, HOLKA SOUSEDŮ MÁ ZASE VYZNAMENÁNÍ, PO KOM JSI TAK BLBÁ, atd. Moje děti věděly, že je mi fuk, jak dlouho civí ve svém pokoji na TV a že pokud budou ráno ospalé, bude to jejich problém a rychle zjistily, že chlubit se ve třídě koukáním na cokoli je oproti vyspání dosyta nic zajímavého, že pokud mají v pokojíku čurbes, já jim věci hledat nebudu, učily se průměrně, ale svoje známky si zasloužily a snad i dneska vědí, že bych je nevyměnila za žádné vystudované kapacity, co berou víc než jejich rodiče dneska po x letech práce....Že je mám ráda, jaké jsou a doufám, že si nepamatují slova mého ex.....CO SI S NIMA POŘÁD DOKOLA HRAJEŠ, TEBE TO SNAD BAVÍ, NA CO BY JIM BYL VLASTNÍ POKOJ, JÁ HO TAKY NEMĚL, NEMĚLO BY SE ZAJÍT DO ŠKOLY TROCHU TO PODMÁZNOUT, DĚLAJ TO VŠICHNI A VŽDYCKY TO FUNGOVALO, AŤ JE TEN PRŮMĚR NA KONCI DEVÍTKY LEPŠÍ? Moje děti jsou obyčejné, mají obyčejná zaměstnání, ale jsou s nimi spokojení a já si jich vážím za to, jaké jsou....

Jarča* - 2.7.2012 11:11 - tak to je stejné, jako kdybych já nedělala svoji práci a čekala až ji půjde udělat šéf a možná bych se k němu přidala. Nakonec, on potřebuje aby byla hotová, no ne

Co jsem u mojí maminky nesnášela, bylo neustálé vyčítání a vyžadování vděčnosti typu "já jsem se ti obětovala a ty takhle". To s tím nespravedlivým obviněním jsem zažila taky mockrát, že jsem něco udělala schválně a podobně. Taky jsem nesnášela, když jsem mamince něco vykládala a jí tak nějak zeskelnatěl pohled a uprostřed líčení nějaké báječně vtipné příhody se mě třeba zeptala: "Co chceš k večeři?" To jsem se vždycky děsně urazila, že mě neposlouchá. A táta, ten si mě moc nevšímal, většinou mě všelijak zlobil, já ječela a mamince bylo hanba, že na veřejnosti. Ale občas ho chytl záchvat a udělil mi dvouhodinovou přednášku ve stylu "já jsem ten nejchytřejší na celém světě a ty jsi úplně blbá". Tohle všechno jsem svým dětem nikdy nedělala. Ale občas mi šly hrozně na nervy a já se nedokázala ovládnout, takže jsem na ně ječela a toho moc lituju. Jednou se mě moje asi pětiletá dcera zeptala, jestli jsem čarodějnice. To mě moc mrzelo, protože jsem chtěla být hodná maminka, ale někdy to prostě nešlo.

Já jsem strašně šťastná, že už nemusím vychovávat a mohu být se svou dvacetletou dcerou kamarádka. Teď jsme byly týden na dovolené a tak báječně jsme si to jako dvě dospělé samostatné ženské užily, bez buzerace, řevu, sekýrování, jak je to vidno u cestujících rodinek. Prostě paráda.
Ťapina: fakt mají doma lidi takový zmetky??Uff

vosmajda: Ono je ale asi nejlepší si takovýhle průšvih včetně následků odbýt s desetikorunou a máslem, než potom později. Docela mě překvapuje, kolik dětí ve věku, kdy by měly mít skoro dospělý rozum, doma převezmou peníze na něco určené a v klidu je rozfofrujou. V práci co chvíli řeším situaci, že rodiče poslali puberťáka se psem na očkování, peníze zmizely a pes naočkovaný není (a o nejsou zrovna zanedbatelné částky). Onehdá mi jeden pán přímo řekl, že má problém, jak dopravit zvíře na odběr krve, mohl by poslat osmnáctiletého syna, ale peníze mu svěřit nemůže. Uf...

Tak já teda nejsem svým dětem za kamarádku. Kamarádů můžou mít spousty, ale já jsem jejich máma. Takže já vychovávám a já stanovuju hranice. Taky mám za ně zodpovědnost. Nevím, jestli to dělám dobře, to snad nikdo neví jistě, ale snažím se.
Myslím, že výchova mých rodičů byla vcelku dobrá, ale máma se hodně podepsala na mém sebevědomí, takže kritice vzhledu se snažím vyhýbat co to jde (ale geny klackem neumlátíš, takže mi to občas ujede). Taky musím cíleně myslet na to, abych coby kantorka neměla na své děti přílišné požadavky. V tom mi hodně pomáhá srovnávání s dětmi, kterém učím. to mi vždy dojde, jaké mám doma bezproblémové děti
A třetí věc, které se vyhýbám, kterou dělala moje máma - snažím se za ně nemluvit. Typické na návštěvě: Děcka, chcete nanukáč? Automatická odpověď mé matky byla: Ne, ony nechtějí. I kdybychom se sestrou nakrásně chtěly. Jak mě toto štvalo! Takže když se máma na mě obrací se slovy: Chtějí děcka meloun? Odpovídám: Nevím, zeptej se jich

Tak já jsem se už dávno zařekla, že některé chyby svých rodičů opakovat nechci a nebudu, ale jestli to zvládnu, to je ve hvězdách
Jako dítě jsem si taky dost užila ono v článku zmíněné "nikdo jiný to udělat nemohl a ty aspoň nelži" a pamatuju si, jak jsem z toho vždycky byla rozhozená a hlvaně mi to časem naprosto vzalo motivaci se k průšvihům včas přiznávat a snažit se je řešit, protože ať jsem něco provedla nebo ne, ať jsem se přiznala nebo ne, výsledek byl tentýž. Pak jsem se taky pevně zařekla, že nikdy nepronesu před starším dítětem větu "ty jsi starší, ty máš mít rozum". To mě jako malou taky štvalo, protože vždycky, když jsme něco provedli se ségrou společně, já dostala přednášku, že jako starší bych měla mít rozum a být zodpovědná. Nikoho nezajímalo, že si i jako starší chci bezstarostně hrát stejně jako všichni a ne pořád všechny kontrolovat a hlídat. A už vůbec nikoho nezajímalo, že na mou snahu o korekci mi sestra odpovídá "neporoučej, nejsi moje máma". No a třetí největší věc, kterou jsem si slíbila, že nikdy nebudu dělat - pronášet věty typu "nebreč nebo ti přidám, abys měla důvod". Moje maminka si vždycky myslela, že správna holčička má být hodná, klidná a tichá a jakékoliv bouřlivější emoce, natož negativní, nesmí projevovat a nejlépe ani cítit. Já hodlám své děti učit, jak emoce projevovat a zpracovávat přijatelnou formou, nikoli jim zakazovat je mít. U tohohle bodu jsem moc zvědavá, jak mi to půjde, protože s tím v důsledku výchovy stále sama bojuju

PEGG: o tom uklízení jsem četla zrovna teď o víkendu. Doslova se tam píše, že uklizeno nechce mít dítě, chceme to my, tak my máme jít a uklidit to, a dítě se k nám (možná) časem přidá. Jsem ráda, že nejsem jediná, komu takové metody připadají přinejmenším zvláštní

Jarča*: podobnou výchovu uplatňuje ségra a je to děs, jsem zvědavá, kdy ji ty děti nebijou, můj mužskej se synovcem zaklepal po té, co nakopl dědu a má u něj respekt, rodiče se na to dívali a nic mu neřekli, ale já mám pocit, že se ségra k našim chovala taky nevhodně a nijak si to neuvědomavala, nějak kluky nenaučila úcty a respektu k dospělým, ale takhle asi dneska vychovávají všichni, vidím to ve škole

Badi: taky si to tak trochu myslím, ale nehodlám mladým do něčeho kecat a být za protivnou tchýni, ať si dělají, co chtějí

Jarča* - 2.7.2012 10:28 - taky mám zastaralé názory a ještě jsem neviděla dítě, které by přišlo samo na to, že má po sobě uklidit
Vadí mi děti drzé a neuznávající jakákoliv práva někoho druhého. Pořád si myslím, že práva jednoho končí tam, kde začínají práva někoho jiného a že život je o kompromisech,ať se nám to líbí nebo ne. Když to nenaučí děti rodiče, naučí je to život, jenomže to někdy dost bolí. Tak nevím, jestli jim nedělají medvědí službu. Rozhodně nejsem pro nějaké otloukání za každou blbost, ale někdy jedna dobře mířená v pravou chvíli, je víc než tisíc slov.
A výchovné metody jsem naštěstí nepřevzala, naše máti nás fackovala za každou blbost a neustále nám něco vyčítala, co jsme zas neudělali podle jejích představ a hlavně křičela, to jsem nenáviděla. Nikdy jsem ji nemohla nic říct, protože nejdřív vyletěla a pak teprve přemýšlela a bohužel dělá to dodnes,jenže teď už je ten obětní beránek jen taťka.
Myslím, že moje děti měli dost volnou výchovu,ale myslím, že základy slušného chování jsem jim vštípila.

Jarča*: Tak to mě opravdu zaujalo... Chudák dítě a jeho okolí...

Upřímně řečeno, asi bych jim na oplátku dala k přečtení Jean-Jacques Rousseau - Emil aneb o výchově... s velmi podobnou metodou výchovy se sekli už 18. století, jestli se nemýlím....

hm, tak občas na děti řvu stejně jako máma na nás, oni na mně čumí blbě jako já na mámu, no a dceru jsem přistihla, že uplatňuje taky moje metody, takže geny se nezapřou