Dcera nechce sourozence. Kde jsme udělali chybu?
.jpg)
Máme pětiletou dcerku a čekám druhé dítě. Trápí mne postoj naší holčičky ke budoucímu sourozenci, ona ho totiž odmítá, a to ještě ani není na světě. Je doslova zlá, dokonce mě občas bouchne do břicha. Nevíme si s ní rady.
Terezka byla naše vymodlené děťátko, narodila se když mi bylo dvaatřicet, po mnohaletém snažení. Už to vypadalo, že nám nebude dopřáno a zůstaneme bezdětní. Je asi přirozené, že jsme jí hýčkali a opatrovali jako oko v hlavě. Ale asi jsme to poněkud přehnali. Uvědomila jsem si to teď, když čekám druhé dítě, na které se samozřejmě s manželem moc těšíme. Když jsme to Terezce oznámili, myslela jsem si, že bude mít radost. Její reakce mne však doslova uzemnila.
Prohlásila, že žádné dítě doma nechce a že ho nebude mít ráda. Řekla jsem jí, že miminko už se k nám chystá, že zatím spinká u mne v bříšku a až vyroste, narodí se a bude tady s námi. A ona že bude velká sestřička. Odpovědí byla první rána do mého břicha a následný, dlouhotrvající hysterický pláč.
Nejdříve jsme si mysleli, že potřebuje čas, aby se s tím nějak srovnala a že za pár dní bude všechno dobré. Ale není to tak. Jsem už v šestém měsíci a dcera je jen při zmínce o sourozenci naprosto nepříčetná. „Nesnáším ho, nechci ho, nebudu ho mít ráda, žádné dítě tady nebude.“ To jsou její nejčastější slova a odpovídá jimi i na otázky lidí z okolí, když se jí někdo zeptá, jak se těší na bratříčka nebo sestřičku.
Tyto agresivní výpady kombinuje s citovým vydíráním, hlavně večer, když jí čtu pohádku před spaním, se ze mne snaží vymámit slib, že žádné dítě domů nikdy nepřinesu. Je schopná se kvůli tomu usedavě rozplakat, škytá opravdu mohutně, jako by se jí dělo něco strašného. Jakmile řeknu, že to nejde, že to miminko, přece bude naše, stejně jako je naše ona, tak otočí a spustí hysterák, vztek, agresi.
Po dobrém, po zlém, babičky, dědové, nic a nikdo nedokáže pomoci, aby se konečně s existencí svého sourozence smířila. Mám vážnou obavu, jak to u nás bude vypadat, až tady naše druhé dítě skutečně bude. Kolikrát z toho nemůžu spát, přepadají mne hrozné myšlenky, že by byla dcera schopná miminku snad i ublížit.
Konzultovala jsem to s učitelkou ve školce, protože i ta mne upozornila, jak se před dětmi dcera o svém budoucím sourozenci vyjadřuje. Řekla mi, že se za celou svou dlouholetou praxí s takovým přístupem u žádného dítěte nesetkala a jestli bychom s ní nezašli k psychologovi.
Chtěla bych se zeptat maminek a babiček, zda nemají s podobným chováním dítěte nějakou zkušenost a zda je šance, že se to zlepší, že dcera nějak „dospěje“. Je mi na nic, místo, abych si užívala těhotenství, jsem plná obav a doslova zoufalá. A důvodem je pětileté dítě, se kterým si vůbec nevíme rady. Ani já, ani manžel.
20.2.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 82 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera nechce sourozence. Kde jsme udělali chybu?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Asi bych postupovala kombinovaným způsobem. Na jakoukoliv agresivitu bych reagovala velmi nekompromisní kritikou a řekla bych jí, že mě její chování mrzí. Zároveň bych se ale snažila, aby si na miminku našla něco pozitivního. Nemá třeba kamarádku, která má také doma malé miminko? Aby viděla, jak si jiné děti s miminky hrají. Nejdůležitější bude ale první kontakt a následné období doma. Moje dcera se těšila, i tak jsem ale věnovala velkou pozornost tomu, abych ji nezanedbávala. Při kojení jsem jí pravidelně četla atd.
Plánujte, že budete dělat třeba nějaké věci, které miluje, až se narodí miminko... příklad: budeme s kočárkem chodit na hriště (kam se těší) mnohem víc, než teď... prostě ať si najde něco, na co se bude těšit... a také se jí zeptejte, proč to miminko vlastně nechce, a ujistěte ji, že ji nezavrhnete...
Bouchla tě do břicha- bylo to poprvé, kdy udělala něco takového, nebo je to její obvyklá reakce , pokud se jí něco nelíbí- bouchnout?
5ti leté dítě není zas tak velké, aby si dokázalo předem představit, co ho čeká, nenapovídal jí někdo něco? Takový hororový příběh spolužáka ze školky zveličený fantazií udělá své. A zase není tak malá, aby nedokázala říct aspoň zhruba, proč se vlastně tolik bojí.
Takže se víc ptát a poslouchat ji, respektovat její právo na pocity a přitom nastavit hranice, co ano a co ne.
Bráchu mít ráda nemusí, těšit se na něj nemusí, může ho ignorovat, ale ubližovat nebude a v tom být zcela nekompromisní. Současně ale trestat bitím za bití je nesmysl. Děti se učí hlavně příkladem, to je jako seřvat puberťáka, že kouří a mít přitom v ruce cigaretu.
S tou druhou ženou je to přesné, taky jsem si užila se žárlivostí syna a až pozdě jsem si někde přečetla tohle, kdybych to věděla dřív, mohla jsem předejít nedozírným škodám, prostě jsou věci, které člověk u prvního dítěte zjistí pozdě. Syn tedy žárlil až tak od 1. roku dcery, předtím jsme to zvládli dobře a nikdy to nebylo velké násilí, spíš sled drobných škodolibostí, strčení , štípnutí, ale bohužel doteď má někde v sobě pocit, že dceru máme radši, i když rozumově ví, že ne, takže pokud se chceš poučit z mých chyb - jakékoli tresty za tohle dítě jen utvrdí v tom, že má pravdu a bude v tom pokračovat, pouze víc skrytě. Chce to zkusit odstranit příčinu- vyhradit si víc času pouze na starší, dát mu právo projevit přiměřeně své pocity, respektovat to, že se bude chovat najednou jako menší.
.gif)
No jo,každý chce být univerzální dědic......
.jpg)
zonan: Ano, to jsou naše obrovské smutné dospělé nevyspělé hříchy na vlastních dětech 
.
K té kinézce - sama ji mám vystudovanou a dělám ji, protože mi kdysi velmi pomohla. Úhel pohledu může být totiž třeba takový: Sama jsi psala, že malá byla vymodlené dítě. Určitě jsi prožívala celou dobu těhotenství strach, jak to dopadne. Děti bezděčně přejímají pocity matky a co hůř, mají tendenci přejímat za ně (samozřejmě i za otce) zodpovědnost. Tudíž ted, když jsi těhotná, se jí mohou podvědomě vracet ty pocity, že jsi trpěla a měla jsi obrovský strach a tím pádem si dítě nepřebere, že je to tůj píseček, ale v tom nenarozeném může vidět někoho, kdo ti zase ubližuje a vlastně tě takto "brání". Kinézka tohle umí docela jednodušše odblokovat.
Snad jsme to napsala srozumitelně. Každopádně držím palce, ať se vše srovná 
.
.gif)
zonan: 
to je opravdu zajímavý,píšu si do seznamu věcí na letní dovolenou
Ještě doplním. Jde o to nepopírat pocity dítěte, ale nechat ho plně vyjádřit v každé oblasti. Příklad: dítě si rozbije koleno a pláče. Většinová reakce dospělých: "Neplač, však ono to už nebolí (za chvíli přejde, atd.). Jenže to dítě v tuto chvíli tu bolest cítí. Jak mu může někdo říct, že to nebolí? O budoucnosti nemá ani zdání. Ono žije v přítomnosti Tím, že popřu jeho pocity si dítě myslí, že mu nerozumím a protože dětská fantazie je nekonečná, může přijít k pocitu, že je nedostatečné, či že ho nemiluji.
Nebo dítě se na něco zlobí, či pláče z nějakého, pro dospělého banálního, důvodu. I toto jsem slyšela: "Nebreč, nebo Ti fláknu, ať máš proč brečet." nebo: "Proč brečíš, vždyť nemáš důvod." ... "Zavři se do pokoje a vrať se, až se uklidníš.".... Vším tím dospělý ztrácí kredit. Dítě mu postupně přestává věřit (zúročí se to hlavně pak v pubertě). Dítě se cítí nepochopené a tím, že zarazíme jeho pocity ty pocity nezmizí. Jen se hluboce usadí a hromadí někde uvnitř.
Ale nedá se celá kniha popsat pár slovy. Vážně ji doporučuji, protože slouží jako terapie i pro dospělé. Popírání pocitů je totiž velmi rozšířené a vlastně automatické. Ani nevíme, kdy jsme s tím začali.
zonan: No vidis to, tak ono je to o te nove zene, kterou by si muz privedl domu i v tehle knizce. To uz si ani nepamatuju 
Ivča+3: Kinezka vyborna vec 
neměla jsem čas číst příspěvky...jen v kostce z dcerky bych si zkusila udělat spojence
pojď teď uděláme spolu...moc mi pomáháš...
potom bych ji říkala...máš velké štěstí, uvidíš, jak jsme se starali o tebe..podívej, takhle jsme tě přebalovali, krmili....
to jsem říkala vnučce...byla už velká 7 let, když se malý narodil...a najednou maminka nebyla jen její....
a tak se to usadilo
není to universální recept, ale třeba...
ale tedy bouchnutí do břicha bych fakt netolerovala
a jak to vidí tatínek?
A ještě dodám, že i tady platí, že prvním pacientem je vždycky matka.
Pokud nemáš problém s jinými metodami, než je psychlogie, vřele doporučuji zkusit kineziologii. U dětí funguje docela rychle a pomohlo by to vyřešit problém i děťátku.
Mám úžasnou knihu od Naomi Aldortové. Jmenuje se "Vychováváme děti a rosteme s nimi". Sama autorka má tři děti a v té knize také popisuje, jak ten prostřední měl problém přijmout nového bratříčka a terapii, kterou s ním praktikovala. Aby přiblížila, jak se takové dítě může cítit, píše: "Představte si svého partnera, jak si přivede domů novou manželku (manžela), navíc s obrovským a zjevným nadšením... Kdykoli se otočíte, uvidíte svého drahého, jak miluje novou partnerku a očekává od vás, že se s ní s radostí o vše podělíte. Navíc máte být blízkou a milující přítelkyní této bytosti... Uveďte si novou partnerku ke stolu, do postele a na dovolenou, představte si ji na výletě, jak vaří, jak se objímá, vyjadřuje city a sdílí s vámi intimní osobní okamžiky...
Jen v opravdu velké zkratce:
Autorka dala svému synovi, aby plně vyjádřil své pocity. Vůbec ho neusměrňovala a nic nedramatizovala. Dala mu panenku a syn na té panence předváděl vše, co by chtěl bratříčkovi udělat. Za dva týdny jeho agresivita pominula a on byl připravený bratříčka přijmout a hrát si s ním.
.jpg)
Ahoj ...dcera tedy reaguje hodně nepřiměřeně ... na budoucího sourozence žárlí hodně dětí ,ale tohle je vážně divné. Určitě bych zašla za dětským psychologem . Možná je za tím vším dcerčiným negativismem a agresivitou její velký strach ... že bude ohrožena, že se situace v rodině změní ,neví, co bude dál, cítí nejistotu ...kdoví co se jí honí v její pětileté hlavě.
Přeji ti, aby se u vás do porodu situace zklidnila .
Cinderella: Dekuji moc, ale nemam pocit, ze to zvladam na 1 
Naopak, sama se sebou dost denne "bojuju". Ale krucek po krucku vidim zlepseni jak ve vlastnich reakcich, tak v detskych odezvach a to je velka motivace.
A ty deti mi opravdu byly dany, tos trefila uplne presne 
Obe byly neplanovane a obe tehotenstvi mne docela prekvapila 
Zrovna me, ktera k detem nemela extra vztah a takhle rychle, v dnesni dobe "neplodnosti, to neni nahoda 
Jinak Jordanovou mame, take zajimave cteni. Docela dobra je i J.Prekopova, s tou jsem se setkala i osobne, je to moc mila a zajimava pani i jeji metoda pevneho objeti.
Obe pri sve praci vyuzivaji veci jako jsou konstelace ci kineziologie (One brain), coz jsou take pomerne ucinne metody.
sevenofnine: 14:24 Dekuji za tip na knizku 
Takovou reakci jsem ještě neslyšela. Mělo by se to rychle řešit než se prcek narodí. Mohla by mu ublížit. Asi se někde stala chyba, nebo ji někdo něco nakukal.
mě při výchově dcery dost dala knížka od Zdeňky Jordánové "Tvoje dítě jako šance pro tebe, neříkám, že se vším souhlasím, ale s 80% ano
