Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Teda řeknu vám, jsou to starosti s těmi dětmi. Člověk je vypiplá, pak „ve vývinu“ přežije jejich snahu o sebevraždu rodičů a nakonec si dělá starosti s jejich láskami.

Kdyby tak člověk mohl vzít na sebe ta jejich trápení, oni nevědí, co s tím, a plácají se v tom.

Moje starší dcera Adina se před rokem a půl rozešla se svojí sice druhou, ale zato opravdickou láskou. Seznámili se v tanečním kroužku, kam Áda přestoupila. Nejprve okolo sebe kroužili a pak spolu asi rok chodili. Radek byl normální kluk, možná zpočátku trošku nosil nos nahoru ze svých úspěchů na parketu, které slavil se svou taneční partnerkou. Ale Ádu jeho výhry motivovaly, aby i ona se v latině a standardu zlepšovala.

Jednou jako taneční parta jeli slavit na hory Silvestra. Ve dvaadvaceti se proti tomu dá málo co namítat, akorát jsme jako rodičovstvo udělili pár dobrých rad.

Z hor se Áda vrátila zaražená, na otázky, jak si to užili, říkala celkem fajn, a na otázky o Radkovi nereagovala. Asi za týden za mnou přišla, sedla si a spustila jak slzavý údolí. Nebyla k zastavení a já nevěděla, co říkat. Tak jsme prostě mlčely a Adina vzlykala, až se dostala k tomu, že načapala Radka, jak si to rozdává na společné toaletě na patře s jednou kamarádkou z klubu. Už jednou ho prý předtím přistihla, jak se objímá a líbá s jinou dívkou.

Za docela krátký čas se s Radkem rozešla, s tanečním partnerem dostali příležitost trénovat v jednom z nejlepších pražských klubů, tak hříšníka ztratila z očí. Tedy relativně, protože na soutěžích se neustále potkávali... A místo toho, aby se za rok a půl z toho nevydařeného vztahu vyléčila, poslední tři měsíce akorát brečí. Řekla mi, že ho má asi pořád ráda, že když se na něj podívá, tak jí je zas tak zvláštně, ale ví, že to s ním nemá cenu. A že neví, co s tím – tak brečí a brečí a brečí.

A dobré rady jsou samozřejmě pro kočku.

Kdybych jí tak mohla dát trochu zkušeností, ale holt si je musí prožít sama.