Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Možná že mne některé z vás odsoudí nebo nepochopí. Ale já se naléhavě potřebuji někomu svěřit s tím, co cítím, prožívám a co mne opravdu moc trápí. Bojím se to říct komukoli ve svém okolí, mám strach z odsouzení.

Jde o to, že jsem špatná matka. Vdávala jsem se ve 23 letech, brzy se nám podařilo zařídit byt, v sedmadvaceti jsem otěhotněla a na dítě jsme se s manželem moc těšili. Narodila se nám krásná, zdravá holčička, teď je jí půl roku. A já si stále víc uvědomuji, že je pro mne spíš přítěží než radostí. Samozřejmě že ji moc miluji, starám se o ni, mazlím se s ní, ale dělám to nějak automaticky, jakoby z povinnosti.

Ani v porodnici jsem necítila žádný nával třeskutého štěstí, jak to popisují jiné maminky. Dívala jsem se na ten uzlíček a nějak mi nedocházelo, že je můj. Začala jsem kojit a doufala, že se to změní. Doktorka mi řekla, že podobné pocity má po porodu více žen, že se to za pár dnů poddá.

V mém případě bohužel ne. Svou dceru vnímám jako vetřelce, jako někoho, kdo mi zasáhl do života a obrátil jej vzhůru nohama. V noci se pořádně nevyspím, ve dne ustavičně vyžaduje mou pozornost. Manžel je od rána do večera v práci a já jsem s malou vlastně stále sama. Procházky mě nebaví a už vůbec nestojím o společnost dalších maminek na mateřské. Plínek a dudlíků mám dost, chci si povídat i o něčem jiném než jen o papání a čurání.

Nejhorší je, že i manžel se změnil. Je do malé úplně zamilovaný, a i když na ni nemá tolik času, kolik by chtěl, věnuje se jí, jak nejvíc může. Když je doma a ona je vzhůru, pořád si s ní hraje, povídá, brouká jí a zpívá. Já jsem nějak na vedlejší koleji. Když večer přijde, první, co ho zajímá, je malá, co celý den dělala, jestli byla hodná.

Než se narodila, kamarádky mne upozorňovaly, abych si dala pozor a nezanedbávala potom manžela. Některé matky se prý příliš upnou na dítě a muž je pro ně najednou nepodstatný. U nás je to přesně naopak.

Chybí mi kontakt s mou profesí; pracovala jsem jako realitní makléřka a moc mě to bavilo. Chybějí mi lidi kolem, takový ten cvrkot. Když jsem manželovi navrhla, že půjdu pracovat alespoň na půl úvazku a k malé si najdu chůvu, rezolutně to odmítl. Zastává názor, že nejméně do dvou let věku je matka pro dítě nenahraditelná.

A já mám pocit, že se každou chvíli zblázním. Ten ubíjející stereotyp v domácnosti a kolem mimina mě ničí. Abyste mne dobře pochopili – jsem na svou dcerku hodná, nedávám jí najevo nervozitu, ale dělám to všechno, jako bych byla stroj. Pořád nějak necítím to mateřské naplnění, o kterém čtu a slyším ze všech stran. Už jsem přemýšlela o tom, že půjdu někam do poradny, ale nevím, jako blázen si nepřipadám. Jen asi nejsem pro mateřství ten správný typ. Bohužel, poznala jsem to, až když bylo pozdě. V těhotenství jsem se na miminko opravdu těšila. Sama v sobě se nevyznám, nechápu, co se se mnou děje.