Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Toto diskusní fórum berte jako malou přímluvu. Dnes totiž vaše ratolesti přinesou domů vysvědčení a nejedna ruka se bude chvět nad pozadím potomstva. Linky důvěry budou mít zase plno práce a labilnější školáci budou plní stresu. Možná se i objeví v novinách zprávy o nešťastných žáčcích, v lepších případech uprchlých z domova, kteří nesplnili přání a ambice svých rodičů.

Práva dětí, nepráva dětí, spousta rodin ještě stále vyznává heslo: „Škoda rány, která padne vedle!“ I já jsem měla takovou výchovu. Zkazilo mi to každého půl roku prázdniny. I když jsem dělala, co jsem mohla, nikdy jsem neměla vysvědčení jako sousedovic Evička.

I to moje nejlepší vysvědčení, kde mi uteklo vyznamenání jen o jednu dvojku, mělo hořkou příchuť toho, že jsem opět zklamala. Nakonec jsem si z toho odvodila jen to, proč bych se měla snažit, když stejně nevyhovím, a hodila jsem učení za hlavu.

Stejné to bylo na střední škole. Proč bych vkládala do studia všechno, co bych mohla, když studovat na vysoké mohl jen jeden z naší rodiny a jak se vyjádřila babička: „Holka se stejně vdá a u plotny je jí titul nanic!“. Dnes vím, že kdybych bývala chtěla, mohlo to být mnohem lepší a mohla jsem být o kus dál.

Ne, že bych nechtěla, aby moje děti ve škole projevovaly větší snahu, ale vím, že donucováním a stálým předhazováním úspěšnějších spolužáků toho nikdy nedosáhnu. I mně dnes předloží synek výsledek půlročního snažení, ale já vím, že mně se ruka chvět nebude a rozhodně mu nebudu ukazovat jako vzor vysvědčení jeho starších sester. Jediné, co doma dětem říkáme, je, že se učí jen a jen pro sebe a svůj život.

A co vy? Taky vás štvali rodiče předhazováním úspěšnějších sourozenců nebo spolužáků? Byli jste vzorní studenti, nebo žáci darebáci? Padaly u vás kvůli prospěchu rány a báli jste se přeložit vysvědčení? Utíkali jste z domova, nebo jste měli tolerantní rodiče? Co vy na to?