Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když se dva lidé rozhodnou spolu strávit zbytek života, obvykle absolvují takzvané líbánky. Spočívá to v tom, že se od sebe nehnou, nevnímají moc okolí a pod očima mají tmavé kruhy, neboť prožívají vzrušující noci. První dny s novorozenětem jsou takovými líbánkami. Od miminka bez režimu se nedá nikam odejít, okolí vnímá novopečená matka skrz clonu nevyspání a noci jsou opravdu velmi bujné.

Pro druhorodičky je zde v Americe možnost, že pokud je vše v pořádku, může maminka s novorozenětem domů přibližně 24 hodin po porodu. Lisa se narodila v pátek v šest večer a v sobotu večer jsme už byly obě doma.

Chvála hormonům

Kupodivu mi první týden to nevyspání ani nevadilo. Asi jsem byla ještě nadupaná těhotenskými a porodními hormony. Naopak jsem si Lízinku užívala a každé vzbuzení jsem vítala jako milou příležitost k tomu, abychom si s Lisou šuškaly různá tajemství, přepočítávaly prstíčky na ručičkách a celkově si užívaly domácí pohody - prostě líbánky.

Je pravda, že už v počátku se projevila nějaká ta nedorozumění. Například Lisa předpokládala, že zajistím plynulé zásobování mlíkem. V této disciplíně prvních pár dní skutečně nikdo excelovat nemůže, a protože máme stále vedra, tak jsem se nakonec i docela vyděsila. Nejen, že nespokojené mimi neustále bečelo, ale ještě odmítlo plnit dodávku mokrých plen. Nakonec s představou dehydrované Lisy napojené na kapačky jsem proklela všechny dobré rady Laktační ligy, vyvařila flaštičku a dudlíka a dala Lízince trochu umělého mléka. Patnáct mililitrů změnilo kvílející mandragoru v roztomilé, zvědavé miminko. Dokonce mi připadlo, že Lisa přestala svůj zrak fixovat na moje prsa a konečně si ke svému údivu všimla, že k mlíkárnám patří také nějaký obličej. Pak vyčerpaná zážitky usnula a spala do té doby nevídané tři hodiny. Zalomila jsem to s ní - a voilá - když jsme se probudily, bylo po problému: mléko dorazilo! A zřejmě ve velkém. Lisa se narodila v pátek, krize byla v neděli a v pondělí při kontrole měla už zpět svou porodní váhu. Po dalších třech dnech vážila rovných 9 liber (4082g) a dva týdny po porodu 9 liber a 13 uncí (4450g).

Druhý týden mi opadly hormony a s nimi moje nadšení pro vstávání každých dvacet až čtyřicet minut. Taky jsem začala mít pocit, že čtyřkilové mimi by se mělo dokázat najíst najednou a občas se pustit mámy. Lisa je hrozný mazel. Na rozdíl od Toma, který od malinka nesnášel pevná objetí a žádal být nošen tak, aby měl co nejlepší výhled po světě, Lízinka je nejšťastnější, pokud je co nejtěsněji přitulená k mámě. Bohužel i máma je jen člověk a občas musí na záchod či na podobně neodkladnou pochůzku - a navíc já nejsem jen její máma.

Po dvou týdnech se nám snad podařilo noční vstávání zredukovat na každé dvě hodiny, proložené spánkem, nikoliv volnou zábavou a ožužláváním mámy.

Jedno dítě, žádné dítě

S manželem občas musíme konstatovat, že s Lisou se počet našich dětí zvětšil geometrickou řadou. Člověk by čekal, že když jsem sama zvládala Toma, tak ve dvou dvě děti budou v pohodě, ale není tomu tak. Vždy skončíme v nějaké situaci, kdy značně postrádáme další pár rukou. Děti hrají tvrdou přesilovku a využívají každé slabé chvilky. Podařilo se Lise zlikvidovat nejen plenku, ale i veškeré oblečení, podložku a přebalovací pult? Tak Tom si jistě vybere tento okamžik k tomu, aby skákal ze židle, lámal moje drahé brýle či zdrhnul na ulici. Pokud do toho zazvoní telefon nebo na plotně přeteče polívka, máme rodinnou idylku jako vyšitou. Obzvláště zábavné je odpolední uspávání. Na to, abych uspala kterékoli z dětí, potřebuju aspoň deset minut, kdy to druhé je zticha, tj. spí. Jistě chápete, že touto podmínkou se dostáváme do situace řešitelné pouze časoprostorovou smyčkou.

Zdá se, že téměř dvouletý Tom nemá se sestřičkou problém. Občas jí chodí "zpívat" - tenkým hláskem kvílí nad postýlkou. Pokud je Lisa v sedačce, tak s ní houpe; podává plínky, když přebalujeme (diví se tomu, jak velké pleny má on sám a jak malé má mimi) a celkově je na Lisu strašně hodný. Ovšem vyvádí ho z míry, pokud Lízinka pláče. To je celý nervózní, pečlivě sleduje, co děláme a jestli mimi nešidíme. Když usoudí, že jsme jako rodičové zcela nemožní, bere věci do svých rukou. Tuhle se snažil Lisu utěšit dokonce svým oblíbeným nejmilovanějším hrošíkem, kterého jinak nepůjčuje.

Nicméně Tomovi neuniklo, že Lisa si dokáže vše "vybrečet" a snaží se sám tuto taktiku na nás uplatňovat. Už si uměl krásně o všechno říct, poprosit, vysvětlit. Teď zase zkouší začít rovnou fňukat a kvílet, případně vztekle ječet, jestliže není po jeho dostatečně rychle (a že většinou není, protože my se snažíme vysvětlovat, že je s námi lepší domluva, když se bude chovat racionálně). Sice se to trochu lepší a uznávám, že vztekání asi souvisí také s věkem (blíží se tolik obávané druhé narozeniny), ale stejně je to občas o nervy. Jinak se ale zdá, že Tom docela dobře snáší i pokles mé pozornosti. Zatím tedy nedoznal žádné újmy - manžel si vzal dva týdny dovolené a navíc tu máme babičku, takže Tomášek se nadále těšil přízni většího počtu lidí. Uvidíme, kterak zvládne návrat táty do práce a posléze odlet babičky.

Hurá, našla jsem kotníky

Já sama se dva týdny po porodu cítím lépe než dva týdny před ním. Můžu chodit bez bolestí (pokud pominu bolesti zad z věčného kojení a chování Lízinky), dokážu zvednout a pochovat i Toma, dokážu si ostříhat nehty na nohou a obout alespoň sandály (ano, shledala jsem se s kotníky, mezi moje velké radosti patří to, že nejen dokážu své nohy spatřit, ale hlavně to, že se začínají podobat nohám, na které jsem zvyklá), na záchodě můžu opět sedět v poloze myslitele. Spaní je zatím stále bída - sice mi teď nic nebrání v ležení na zádech, ale zase jsem omezená ve všech ostatních polohách. Leh na břiše nepřipadá v úvahu; ve velikosti košíčků podprsenek se začínám vymykat běžné abecedě. Na bocích můžu ležet - ovšem pouze na té straně, z níž jsem právě kojila. Do toho Lízinka vede rušný noční život, takže celkově se situace lepší, i když v některých oblastech pomalu. Doufám, že to časem dotáhnu na předtěhotenské oblečení (nebo alespoň na běžné lidské velikosti), stolování s příborem (tj. v jedné ruce vidlička a v druhé nůž, nikoliv v jedné vidlička a v druhé mimino) a více než dvě hodiny spánku v kuse.