Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Pani, dneska sou ty mladý hrozný! Voni kradou už i děti! To tedy když jsme my byly děti, neexistovalo!“ Vyslechla jsem v metru zase jednou rozhovor dvou dam, přibližně sedmdesátiletých. Ale existovalo, pomyslela jsem si, jen jste byli fikanější.

Moje babička slavila před nedávnem osmdesáté narozeniny. Má o dva roky starší sestru, takže když se děvčata sešla na oslavě, začala vzpomínat na své těžké, velkou chudobou provázené dětství. Můj pradědeček, jejich tatínek, byl kapelník a jezdil po světě s cirkusem. Své dcery miloval a z každé dlouhé cesty jim vždy přivezl pěkný dárek.

Psal se rok 1936, babičce bylo deset a tetě dvanáct let. Tehdy se jejich tatínek vrátil domů ze Švýcar a děvčatům přivezl věc v té době u nás v české kotlině nevídanou, neslýchanou. Věc pro kterou by tenkrát možná i holčičky velmi bohatých rodičů byly schopné porušit nějaké to přikázání. Panenku! Panenka prý byla úžasná, krásně oblečená, měla dlouhé vlasy, modré oči, dokonce husté řasy. Ruce i nohy byly hýbací. Měřila skoro metr. Poklad Aztéků byl proti takové panence slabý čajíček.

Brzy se to rozkřiklo a z děvčat byly ve vsi rázem hrdinky. Všichni se s nimi chtěli kamarádit, aby se panenky mohli alespoň dotknout. Babička s tetou sice nebyly lakotné, ale panenku střežily, aby se jí nepřihodilo nic zlého, a chtěly pro ni jen to nejlepší.

Zanedlouho přišla nějaká chytrá hlava na to, že by panence mohli vystrojit pohřeb. Pochopitelně velmi krásný, důstojný pohřeb se smutečním průvodem.

Babička i teta byly vedené ke zbožnosti a víře, proto je tenhle nápad nadchl.

S kamarády panence pohřeb vypravili. Z velké krabice vyrobili krásnou rakev, na klacek připevnili křížek pro ministranta, dokonce i kus starého plátěného prostěradla děti sehnaly, aby měl „jako pan farář“ nějaké to roucho.

Když byly přípravy hotovy, všechny děti se sešly a pohřeb mohl začít. Důstojně nesly rakev s „nebožkou“, šli ve smutečním průvodu, plakaly a modlily se. Průvod končil ve Škalicích – místním lesíku, kde byla milá panenka regulérně pohřbena. Na hrobě jí vztyčili dřevěný kříž se jménem. Všechno vypadalo velmi opravdově.

Po obřadu se děti rozešly do svých domovů.

Když se druhý den prababička zeptala svých dcer, kde že mají tu pannu, s velikou radostí jí o pohřbu vyprávěly v domnění, že bude radostí celá bez sebe, jak jsou dobře vychované. Kupodivu nebyla.

Okamžitě musely běžet do lesa a panenku vykopat. Jenže... hrobeček byl zcela nedůstojně rozhrabán a krabice, tedy pardon, rakev byla prázdná...

Dětský smutek nebral konce a prababička se také velmi zlobila. Zajímavé bylo, že si nikdo nevzpomněl, která mazaná hlavička přišla s tím báječným nápadem. Babička a teta svou panenku už nikdy neviděly.

Obě žijí celý život s tím, že se nemá nikomu důvěřovat, a někdo jiný žije nebo žil celý život se špatným svědomím. Nebo... jak ten někdo musel panenku skrývat a nikdy se s ní nesměl veřejně těšit a hrát si s ní, tak ji nechal zmizet na nějakém temném místě. S ní možná nechal zmizet i své svědomí.

Už je to sedmdesát let a babička ani teta na ni nezapomněly, prý se na ni zapomenout nedá.

Jestlipak na ni zapomněl ten, kdo ji ukradl?

Tak vidíte, už před tolika lety kradly i děti.