Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Se slušností nejdál dojdeš,“ říkávala moje babička. Myslím, že toto pořekadlo je stále pravdivé, a kdyby se podle něj řídili všichni lidé na celém světě, bylo by nám tady asi o mnoho lépe.

Nežijeme ale v pohádce, žijeme v tvrdé životní realitě, která se s námi zrovna nemazlí. A tak bych výše zmíněné moudro doplnila: „Tam, kde je ale slušnost krátká, je dobré mít po ruce hůl“. Je to tak. Mnoho lidí bere slušnost, vstřícnost a toleranci druhých jako jistý druh slabosti a zkoušejí, kam až mohou zajít.

Začíná to už v útlém dětství. Jsou děti průraznější a sebevědomější a naopak jsou jiné, které se drží spíš zpátky a snaží se na sebe moc neupozorňovat. Jsou kluci, kteří nejdou pro ránu daleko, a také jsou takoví, kteří rvačky nevyhledávají a radši se stáhnou. Ti se pak stávají terčem posměchu a často bývají označeni za zbabělce. A to dokonce i svými rodiči.

„Co brečíš? Tak jsi mu měl jednu pořádnou vrazit a on by si příště dal pozor!“, hřímají otcové nad svými změkčilými potomky. Jenže ono to není jen tak. Když je hošík spíš plachý a bojácný, těžko se odváží napálit vyhlášenému školnímu rváči, který je navíc o hlavu vyšší, pořádnou herdu. Čím víc je jim pak předhazována jejich vlastní neschopnost a nedostatečnost, tím spíš se uzavírají do své ulity.

Bohužel, scény, kdy maminky nabádají pomalu již batolata k tomu, aby si nenechala nic líbit a řešila vše ukázáním síly a nebojácnosti, jsou stále častější. Jako by pomalu vymizela schopnost domluvit se lidsky.

Co si o tom myslíte? Je správné připravovat děti na život tím, že jim budeme zdůrazňovat, jak je důležité umět se „o sebe postarat“ tím, že se nebudou bát dát někomu ránu? A nutit tak vlastně ty „slušné“ k tomu, aby se snižovaly na úroveň těch agresivních?

Ať o tom přemýšlím, jak chci, nějakého zaručeně správného pohledu se nemohu dobrat. Jen je mi líto, že to čím dál víc vypadá tak, jako by se lidská společnost přizpůsobovala těm neslušným. Jenže po pravdě – ono nám asi nic jiného nezbývá.

Stalo se vám někdy, že jste byli v situaci, kdy jste si řekli: „A dost, slušnost stranou,“ a nastoupili jste na někoho pěkně zostra? Anebo patříte spíš k těm, kteří si nikoho k tělu moc nepřipouštějí a drží si odstup za maskou tvrdé neprůstřelnosti?