Když zemře dítě... Bolest největší
Když jsem si kupovala mobilní telefon, byla jsem nadšená. Kdyby se mým blízkým něco stalo, jsem ihned k dispozici. Před třemi týdny jsem se dostala do situace, kdy mobil tento účel splnil, ale...
V jedenáct hodin večer mi volala moje velmi blízká kamarádka: "Prosím tě, potřebuji pomoc, syna mi přejel vlak." Pochopitelně jsem se zeptala, ve které je nemocnici. Odpovědí mi bylo: "Je mrtvý."
Bylo mu dvaadvacet let a zemřel zbytečně. Sama jsem máma, první, co jsem pocítila, byl strach o mého vlastního syna. Soucítím s ní, je mi to líto, jediné, co dokážu, je, že ji často obejmu. Ale co cítí rodiče, kteří přijdou o své dítě, to si představit neumím. Psát o tom, že je to tragédie, nemá smysl, to víme všichni.
Mnohdy se se svými dětmi hádáme, někdy se stane, že vztah s potomky se nám nevydaří a roky je nevidíme, ale pořád jsou naživu. Měla jsem donedávna chladný vztah se svými rodiči. Zamýšlím se nad tím, kolik společného času máme se svými rodiči a se svými dětmi a kolik ho promarníme žabomyšími válkami...
Nevím, jak popsat svoje pocity v blízkosti nešťastné kamarádky. Nevím, jak ji mám potěšit, jak je vůbec možné utěšit mámu, která věnovala život jedinému dítěti a v době, kdy měl začít samostaně žít svůj čas na tomhle světě se všemi radostmi a starostmi, ho ztratí z minuty na minutu.
Co psát dál...? Snad jen, že teď, když zazvoní večer telefon, místo radosti, že si na mne někdo vzpomněl, mám strach.
Potkala vás podobná smutná událost ve vašem okolí? Myslíte, že byste dokázali blízkého v této chvíli skutečně podpořit?
27.3.2007 Rubrika: | Komentářů 31 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
