Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Jak to, že má Lukášek ještě ve dvou letech pleny? To ty jsi chodila na nočník už od jedenácti měsíců!“ Která z maminek tuhle větu od své matky, případně tchyně, nikdy neslyšela, si může gratulovat. Nevím, čím to je, ale takováto moudra se snad dědí z generace na generaci. Jako by fakt, že dítě sedí, byl dostatečným impulsem k tomu, že už může chodit na nočník, a systém vyměšování tím pádem zvládne nejlépe během několikahodinového nácviku. Naštěstí si dnešní mladé maminky nenechají jen tak snadno nic nakukat a vědí, že když dítě sedí, tak to znamená pouze to, že už umí samo sedět. S vyspělostí ohledně ovládání svých biologických procesů to nemá vůbec nic společného. K tomu dozraje čas až mnohem později. A dvouleté dítě s prdelkou vycpanou plenami rozhodně není nic, za co by se matka měla stydět.

Velmi mne proto zaujala metoda s názvem Komunikační bezplenová metoda. Před ní totiž bledly závistí i všechny zasloužilé babičky, jejichž děti si uměly říct „ee“ ještě dříve, než poprvé vypustily ze svých úst slovo „máma“, případně „ham“.

Tato metoda spočívá v tom, že maminka se již od novorozeneckého období svého miminka snaží vypozorovat, jak se dítě chová těsně před tím, než dojde k uvolnění vyměšovacích svěračů. Pečlivě sleduje jeho projevy, a když přijde ta velká chvíle, střelhbitě dítě svlékne a přidrží nad nočníčkem.

Když o tom tak přemýšlím, přiznám se, že mi to hlava nějak nebere. Za prvé nevím, co z toho ta maminka a potažmo její dítě má? Přinese jim to nějakou úlevu? Pochybuji. Miminku je jedno, kam svou potřebu vykoná a při dnešním výběru všelijakých „zaručeně stále suchých plen“ ani není vystaveno nějakému velkému nepohodlí. Takže pozitivní účinek ve prospěch miminka v tom nevidím.

Ale co matka? Pravda, doba, kdy jsem sama měla děti v miminkovském věku, je pryč již několik desítek let, možná to už nedokážu správně posoudit. Ale selský rozum mi říká, že na něco takového bych se mohla vykašlat. Nedovedu si totiž dodržování této metody představit v praxi. A už vůbec ne v případě, že je v rodině víc dětí, které vyžadují pozornost.

Ale dobrá, dejme tomu, že mám jen jedno dítě, pravidelně docházející paní na úklid a na žehlení, manžela, který donáší nákupy... a já mám na starosti jen a jen své sladké miminko. Přiznávám, že ani v takto příznivých podmínkách by se mi do této metody nechtělo. Představa, jak trávím celé dny jen neustálým sledováním a pozorování grimas a projevů dítěte, není moc lákavá. Neustálá pohotovost s nočníkem, mnohočetné denní rozbalování, svlékání a oblékání... Dejte pokoj. A co potom venku? Když už bych se metodě upsala jako ďáblu, musela bych být na každé procházce s kočárkem přinejmenším frustrovaná. Vidět, že dítě se chystá vykonat potřebu, a nemít možnost ho okamžitě přidržet na hrníčkem, to bych asi velmi těžce nesla.

Tak nevím, někdy mi připadá, že se z úplně obyčejných záležitostí dělá zbytečná věda a že některé maminky si přímo masochisticky libují v tom, aby si své mateřství neužily v pohodě, ale v neustálém stresu. Jinak tomu nerozumím.

Setkaly jste se, milé čtenářky, někdy s nějakou maminkou, která tuto metodu aplikuje? Vyzkoušely byste ji také? Anebo vám – stejně jako mně – připadá tak trošku „na hlavu“?