Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám devítiletého syna a nevím, jak ho mám naučit pořádku. Jeho bordelaření je doslova do nebe volající. Každý den svádíme dlouhé boje a dohady o večerní uklizení pokoje. Nakonec ho k tomu vždycky donutím, ale těch řečí kolem toho!

Jednou za týden mu ale v pokoji musím udělat generální úklid a pokaždé nestačím zírat. Kolečka salámu za válendou, plesnivá houska ve skříni, vyspané drobky v tašce mezi učením a podobné lahůdky jsou u něj pravidlem. Prádlo nacházím poházené všude možně a ve skříni dokáže během týdne vytvořit takový galimatyáš, že mi to mozek nebere.

Jemu to evidentně nevadí, skoro bych řekla, že si v tom libuje. Každou sobotu je u nás rachot, někdy dostane i na zadek. Ten neskutečný binec mu sice uklidit pomůžu, ale pořádně ho při tom zapřáhnu.

Co s ním? Přejde ho to? Jsou vaše děti také takoví bordeláři?

Anna

Milá Anno,

Musím přiznat, že tvůj příběh mě trošku rozesmál. Vzpomněla jsem si totiž sama na sebe, když jsem byla ve věku tvého syna. Měla jsem ještě bratra. A společnými silami jsme rovněž dokázali během týdne vytvořit z našeho dětského pokoje neskutečné panoptikum. I my jsem měli povinnost každý večer uklidit, ale tu jsme splnili tak, že jsme všechny hračky pečlivě zakopali pod válendy a spustili přehoz. O to horší pak bývaly sobotní dopoledne, kdy se u nás doma dělal velký úklid. Copak když vzala vysavač do ruky maminka, to jsme byli v klidu. Horší to bylo, když se toho stroje zkázy chopil táta. S děsem v očích jsme lovili hromady zpod válendy, abychom to stihli dřív, než se z ložnice a obýváku propracuje k nám.

Takže ti asi neporadím. Myslím, že děti prostě bordeláři jsou a ty, které nejsou, jsou čestnými výjimkami. Docela by mě zajímalo, jestli se mezi našimi čtenářkami najde nějaká, která má doma malého uklízecího maniaka, jenž by neusnul, dokud nemá autíčka v poličce srovnaná podle roku výroby. :o)))

Meryl