Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám dva syny, sedm a pět let, a jsou to pořádní lumpové. Někdy mi z nich jde hlava kolem. Pořád něco vyvádějí, zlobí, neposlechnou, provokují. Manžel na ně má málo času kvůli své práci, a tak jsem s nimi převážně sama.

Starší už chodí do školy, mladší do školky. Otevřeně přiznávám, že si do práce chodím odpočinout. Ve chvíli, kdy objedu školku a družinu a mám svoje zlatíčka u sebe, mi začíná peklo. Už si ani neumím představit, jaké je prožít odpoledne a večer v klidu.

Sotva přijdeme domů, začne vyrvál. Kluci se rvou, hádají o hračky, o to, kdo bude hrát na počítači. Přinutit staršího, aby si začal dělat úkoly, je výkon téměř nadlidský. Když už se k tomu konečně dostaneme, ten mladší neustále vyrušuje. Místo aby využil toho, že má na chvíli počítač pro sebe, schválně chodí a provokuje.

Takhle to je až do večera, dokud neusnou. Zlobení u jídla, při koupání, nekonečné otravování, než usnou v postelích. To už se většinou vrací manžel z práce a kluci se konečně trochu zklidní.

Jsem vyčerpaná, někdy mě napadají i hříšné myšlenky, že jsem děti vůbec mít neměla, že na ně nestačím. Manžel mi říká, že je to tím, že nejsem důsledná a neumím jim nastavit hranice. Oni prý zkoušejí, co si mohou dovolit a kam až můžou zajít. Asi má pravdu. Já se třeba snažím na ně nějak výchovně působit. Zakážu jim počítač nebo televizi, jenže oni pak vždycky zlobí a řvou ještě víc, a tak jim to radši dovolím. Vím, že je to chyba, ale já už někdy opravdu nemůžu.

Máte někdo podobné raubíře? Je zajímavé, že když jsme o víkendu všichni pohromadě, jsou kluci snesitelní. Slušně se chovají i na veřejnosti nebo na návštěvě. Jen když jsem s nimi sama, jsou jako utržení ze řetězu.