Startuju na první našlápnutí. Dá se to odnaučit?
.jpg)
Je mi pětatřicet a mám problém, který mi komplikuje vztahy mezi lidmi. A to jak v rodině tak v práci, nemám ani žádnou kamarádku, všechny mne postupně opustily a přestaly se se mnou stýkat. Uvědomuju si, že je chyba ve mně, neumím s lidmi vyjít.
První manželství skončilo po roce a půl, teď jsem vdaná podruhé už pět let a tak dlouho to vydrželo jen proto, že manžel je flegmatik. Ale i jemu už se mnou došla trpělivost a řekl mi, že jestli se svým chováním něco hodně rychle neudělám, podá žádost o rozvod. To bych samozřejmě nechtěla. Máme spolu tříletou holčičku, záleží mi na tom, aby vyrůstala v úplné rodině.
Stydím se sama za sebe. Za to, jak se chovám. Nejsem vůbec trpělivá, všechno okamžitě řeším tak zvaně na kordy. Jsem schopná se pohádat kvůli každé prkotině, do každého se navážím. Nevím, proč to dělám, samotné je mi jasné, že je to špatně. Už mi to řeklo hodně lidí, že je se mnou těžké vyjít. Jedna, dnes už bývalá, kamarádka, mi to natřela pěkně natvrdo. Prý jsem nesnesitelný člověk, se kterým není těm druhým dobře, vysávám je.
Trápí mě to. Hlavně teď po tom, co mi řekl manžel. A taky mi vadí, že dcerka, se kterou jsem ještě na mateřské, se vždycky celý den vyptává, kdy přijde tatínek z práce. A ve chvíli, kdy on dorazí, vrhne se k němu a já jsem vzduch. Uvědomila jsem si, že i to malé dítě je se mnou patrně nešťastné. Když se nad tím zamyslím, tak se jí ani nedivím, pořád je ve střehu, jestli něco nedělá špatně a já zase nezačnu křičet a zlobit se na ni.
Co mám dělat? Táhne se to se mnou od dětství, vždycky jsem měla problémy tohoto rázu. Ve škole jsem odmlouvala učitelům, ostatní děti jsem chtěla komandovat a organizovat. Vyrůstala jsem dost osaměle, první opravdovou kamarádku jsem našla až v prváku na střední škole, vydrželo nám to rok. Pak se mne začala stranit. Když jsem se jí zeptala, co se stalo, tak mi řekla, že jsem až moc přímočará a dokážu slovem neskutečně ranit. A že už to nechce snášet a tolerovat.
Nevím, jestli není na vině prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Možná mne naši rozmazlili, byla jsem jejich jediné, vytoužené a na tehdejší dobu „pozdní“ dítě. Mamince bylo osmatřicet a tátovi pětačtyřicet, když jsem se narodila. Chovali se ke mně jako k princezně, měla jsem všechno, nikdy na mne kvůli ničemu nezvýšili hlas, nepamatuji se, že bych byla za něco pokáraná. Asi jsem si už od mala v sobě zakořenila pocit, že jsem nejlepší, že si všechno můžu dovolit. Nevím, když o tom tak přemýšlím, tak na tom asi něco bude.
Jenže už nejsem malá holka, jsem dospělá ženská, máma, nechci se vymlouvat, že za to nemůžu. Chci s tím začít něco dělat, vím, v čem je chyba. Prostě rychleji střílím než mířím, jakmile mi na někom něco vadí, nebo se mi něco nelíbí, okamžitě startuju. Neumím nic říct v klidu. Prý mám už v intonaci svého mluveného projevu usazenou aroganci a opovržení.
Ale já to tak nechci, chtěla bych být milá, chtěla bych, aby mne ostatní měli rádi, aby jim se mnou bylo dobře. Jenže zatím od sebe asi každého jen odháním. I v práci to mám těžké, nemám tam žádnou spřízněnou duši, s kolegy se bavím jen o pracovních věcech, na oběd chodím sama, nikdy mi nikdo neřekne, abych šla s nimi.
Jsem strašně nešťastná. Chci se změnit a nevím, jestli je to vůbec možné. Podařilo se vám někomu překonat v něčem sami sebe? Třeba zrovna v té trpělivosti? Dá se to naučit? A jak?
11.7.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 32 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Startuju na první našlápnutí. Dá se to odnaučit?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Jarča*: 
.gif)
Jarča*:
1234-5: 
já si myslím, že když se tu někdo svěří se svým problémem a má chuť začít ho řešit, zaslouží si podporu. Když tu dotyčné napíšeme, jaká je hrozná (což si ona uvědomuje, že je), tak si může rovnou říct, že nemá cenu se o něco snažit. Aspoň já mám takovou zkušeost, i u mých dětí, že s porozuměním a povzbuzením se toho dokáže daleko víc.
Monik: 
Anahir: 10:04 Kdyz by ji ho doktor z nejakeho duvodu nenapsal, vystartuje na nej a ma ho
.jpg)
Verera: nebyla mlácená - nikdo na ní neřval a přece to dělá ... někdy pomůže léčba šokem, aby si uvědomila, jaké to je, když se někdo jiný chová jako ona .... je fakt, že ji to docvaklo, ale teď čeká, že tu změnu za ni udělá opět někdo jiný ...
1234-5: No ona chce radu. To jí máme psát, že jí to patří , že už se nemá ani snažit a manžel dělá dobře, že se s ní rozvádí?
Mlácené dítě se naučí mlátit ostatní a nebo si nechat ubližovat, to není řešení, to by tu místo toho možná psala týraná žena.
Píše, že byla vymodlené dítě a žila jako v bavlnce. To jistě stačilo na rodiče zařvat, bulit, třískat sebou o podlahu a vše šlo . Později to už nebylo jednoduché a ostaní ji už nechtěli poslouchat, tak je vlastně to co je. Měla už v dětství dostat přes čuňu a víckrát a jednat s ní stejně jako ona s druhými. I teď by to stejné jednání jako má ona, a nebylo by na škodu ... všichni ji tu opět hladíte po hlavičce, jen aby si nerozčílila a chválíte ji za to, že si to uvědomuje ... tak ať začne jednat, nebo dostat 
Vážně tříleté dítě neustále peskuješ a křičíš na ni? To jsi tak na nejlepší cestě vychovat ní neurotika a nebo si ucpe uši a bude tě v sebeobraně ignorovat.
Jak se má něco naučit jinak než vlastní činností a poučit se z vlastních chyb?
Je zvláštní, že ač se děti učí příkladem, takže bych čekala, že budeš na své dítě aplikovat výchovné metody svých rodičů, jestliže se ti líbily u tebe to vyvolalo pravý opak. Asi už to s tou tolerancí vážně přeháněli.
Omlouvám se, ale Monika mi připadá jako dost jasná hysterická osoba, která je zahnaná do kouta. Manžel jí pohrozil rozvodem a najednou je chudinka, které nikdo nerozumí a oběť výchovy. To je nasložitější terapii, než na pokec s obecním psychologemi
.JPG){kind=avatar}
Než najdeš cestu k psychologovi, zkus si na dobu, kdy předáš dítě manželovi, najít dvě odlišné činnosti, které ti pomohou zbavit se napětí a uklidnit se. Třeba běh a ruční práce. Nejsnazší je dělání bižuterie. Však to nemusí být dokonalé. Nebo pletení. Nebo si s dcerou stav z lega. Že jí čteš pohádky, že si s ní povídáš, že s ní chodíš na procházky, to považuji za tak samozřejmé, že to jako činnost ani nezmiňuji. Jen žádné soutěživé činnosti, které zvyšují adrenalin. Toho máš dost i tak.
Jarča*:
To je supr, takže Minika cesty má, musí jen hledat a makat.
.gif)
urcite jde se zmenit
Muj partner se taky meni.
Myslim si, ze mu pomaha moje tolerance - vetsinou ho necham vyrvat, vyskakat a pak teprve mu v klidu povim sve, primost - dokazu mu vratit samou minci, coz ale neni moje prirozenost, takze on hned vi, ze se fakt trefil a uz to bylo moc.A pak hlavne take to, ze vi, ze je nekdy komplikovany a chce se zmenit. Protoze nechce byt sam. Chce mit spokojenou rodinu, protoze pak by nebyl spokojeny ani on, ze?
Takze ti drzim palce a tvemu manzelstvi taky
Verera:
Anahir: tak jsem si našla, jak přesně se to jmenuje u nás - Regionální společnost pro péči o duševní zdraví. Je to hrazené pojišťovnou a myslím, že ani žádné doporučení nebylo třeba, stačilo jen se objednat.
Když už člověk nestihne zaregistrovat, že se chystá vylítnout a udělá to, ovšem vzápětí si uvědomí, že je to špatně, může to aspoň stopnout, omluvit se a říct to jinak.
"Krucinál, zase tu leží ta tvoje taška."
"Promiň, jinak."
"Můžeš si prosím uklidit tu tašku, překáží mi tu."
Možná, že pro začátek by manžel tohle bral jako vítanou změnu a snahu o nápravu.
