Rvou se jako koně! Moje děti se nesnáší.
Když se mi narodil starší syn, věděli jsme s manželem, že u jednoho dítěte nezůstaneme. Oba jsme vyrůstali jako jedináčci a víme, co to znamená. Vzpomínám si, jak moc jsem si přála mít doma nějakého spojence, někoho, s kým si budu povídat, radit, s kým si budeme pomáhat. Jenže naši nechtěli ani slyšet.
A tak jsem se zařekla, že já tohle svému dítěti nikdy neudělám. Pevně jsem se rozhodla, že budu mít nejméně dvě děti.
Po narození syna jsme s manželem začali uvažovat, kdy by asi bylo nejlepší pořídit mu sourozence. Ptali jsme se na zkušenosti známých, ale nikdo z nich nám nebyl schopen poradit.
Někteří tvrdili, že čím menší věkový rozdíl, tím lépe, že si děti spolu více vyhrají a budou si i hezky rozumět, jiní zase radili větší věkový rozdíl, abych se prý mohla tomu malému prckovi pak víc věnovat a neošidila ho.
Nakonec to přišlo nějak samo, aniž bychom to plánovali. Mladší chlapeček se narodil krátce před druhými narozeninami toho staršího. Fajn, budou si spolu aspoň hrát, říkala jsem si tehdy. A vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě toužila po bráškovi nebo sestřičce.
Jenže zjišťuji, jak moc jsem se mýlila. Dnes je klukům 11 a 9 let a já šílím. V podstatě nikdy mezi nimi nepanovalo přátelství. Sotva ten mladší začal chodit a trošku brát rozum, už byli v sobě. Starší syn mu neudělá nic dobrého, pořád ho pošťuchuje a provokuje a ten mladší si zase nenechá nic líbit.
Abych to zkrátila. Rvou se jako koně! Nadávají si, ničí si hračky. Jsem z toho zoufalá. Snažili jsme se jim vždycky oběma dělit všechno stejně – lásku, dárky atd. Myslím, že nemají důvod na sebe žárlit. Přesto mi to někdy připadá, že jeden jak druhý za každou cenu strhává pozornost na sebe.
Vím od kolegyň v práci, že i u nich to vypadá podobně, ale zdá se mi, že to, co probíhá u nás, je extrém. Někdy mám až strach, že si kluci nějak vážně ublíží. Tresty, domluvy – nic nepomáhá. Dostanou třeba výprask, chvíli je klid a pak už jsou zase v sobě. A mně z toho tečou nervy. Máme doma pořád křik a blázinec. Vyčerpává to mě i manžela, který mi navíc vyčítá, že kluky špatně vychovávám a moc jim dovolím. Pak se hádáme i my mezi sebou. Je to věčný kolotoč, a já nevím, jak z něho vystoupit.
Je to s vašimi dětmi také tak? Třeba je to normální, jen já to nevím, protože jsem sourozence nikdy neměla.
25.9.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 96 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rvou se jako koně! Moje děti se nesnáší.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
No u nás jsem byla mladší dítě o šest let od sestry, jenže ta byla dost prudší povahy a urážlivá, takže- samozřejmě od určitého věku- mi naši říkali, ať jsem ta rozumnější a ustoupím...To mě teda neskutečně štvalo a opravdu jsem nechtěla být ta rozumnější..Jinak jsem ségru měla moc ráda, byla můj vzor, chodila jsem za ní jak ocásek a furt si s ní chtěla hrát( nejvíc měbavilo hraní na školu- a to si prý nakonec užívala i ona, že mě mohla komandovat:))Akorát v pubertě jsme se hrozně hádaly... Pak odjela na vejšku a já se nemohla dočkat až přijede a pak jsme se už v pátek večer pohádaly a já se zas nemohla dočkat až odjede:)) a pak jsem končila gympl a začínala vejšku a ona se mnou o víkendech dobrovolně začla chodit pařit a to jsme si začly teda víc rozumět...Pak byla zas jeden čas děsně protivná a furt hrozně startovací... Pak ji zjistili sníženou funkci štítné žlázy...Čímž teda nechci nikoho strašit (ona k tomu ještě přibrala a samo ji vyšly blbě labo testy),ale fakt to po léčbě zas ustoupilo a je suprová:))
.jpg)
My jsme se bráchu taky rvali jak koně. Až když jsme dostali oddělené pokoje, tak jsme si pak i spolu občas hráli. Možná jestli mají pokoj spolu, tak maj prostě ponorku a rvou se.
S bráchou jsme rvali, ale když mu bylo oblíženo tak jsem za ním chodila říkat mu že ho mám ráda
A když jsme něco provedli, drželi jsme spolu proti rodičům.
Když jsem dceři v jejích necelých 3 letech "přitáhla" sourozence babičky do holky hustily: to je bráška, musíš ho mít, a starat se o něho. Nutily ji ho vozit, apod. Tenkrát jsem ze strachu aby ho nevyklopila, neublížila mu mu razila, že na starání jsem tady já. Že je to moe zodpovědnost. Sama mám bráchu byť jen o rok a půl mladšího a okolí do mě hustilo jak jsem já ta zodpovědná. Děsně mě to štvalo. Až syn povyrostl tak k sobě našli cestu. Osobně si ale myslím, že je to štěstí, jak se geny v dětech poskládají. A také o tom, jaké má matka těhoteství. Na dceru jsem se moc těšila, a ona byla naprosto pohodové miminko. Když jsem čekala syna, měli jsme již jedno dvouleté dítě, rozestavěný dům a spoustu starostí a stresů. A syn když byl maličký tak byl dost vzteklý. I nyní má trochu prudší povahu. Ale celkově jsou hodní. To co mi vadilo když jsembyla malá jsem se snažila nedělat mým dětem. Zbytečně na starší dítě přenášet dospěláckou zodpovědnost. Taky mi opravdu hodně jako dítěti vadilo, že mě s bráchou brali jako celek. Jako bych já nebyla já. Proto jsem se opravdu snažila, když byli menší povídat si snimi s každým zvlášt. Některé z mých kamarádek tvrdily, že starší na mladší nově přinesené miminko nežárlí. Dcera samozřejmě žárlila a hodně. Tenkrát jsem se dočetla, že když dítě nežárlí, není něco v pořádku. Nevím, co poradit, snad zkusit vydedukovat, někde v miminkovském věku, kde se stala chaba. Pořád to jsou děti, zvláště ten mladší a ještě dlouho budou tvárné :-)
Naše dítka jsou taky naše zrcadla, ale neaplikují to jen na sebe navzájem, ale i na nás:)
Monik: 14:26 větu o pozabíjení prý u nás použila babička na mamku a 2 strejdy a prý to fakt fungovalo a ve školním věku si řešili svoje spory než se vrátila z práce a do té doby než tak vybouchla se při tom prali skoro furt a potom když byla ve dveřích kolikrát prý slyšela něco ve smysllu "máma jde, vyřídíme si to spolu zítra":)
A jinak musím říct, že začínám s respektující výchovou aje to teda dost tězké se měnit, ale i dílčí výsledky to má:) a dočítám vás tady už nějakou dobu a Monik a Verera jsou pro mě dost vzorem, jak to s dětma zvládají.
Verera: 9:54- to bych tedy taky ráda manžela, který "snáší děti"... ten můj beran má určitou míru tolerance a pak vybuchne a než se pak zklidní zas do normálu, má vyšší dráždivost a do běla ho vytočí každá maličkost...Jájejich společné hádky kolikrát nechám,ať si vyřeší sami a někdy se jim to fakt povede a za chvilku si zas hrajou spolu(kluk4,5 a holka necelé 3)...Jinak musím říct,že jsou celkem parťáci(kluk je beran a takovej citlivější a hodnej snad na všechny děti- naštěstí mu zatím nikdo neubližoval - a holčina je štír a celkem pohodová, občas teda dost fňuká a má víc období "ne" než měl ve třech synek)...
Verera: 14:57 
Naprosty souhlas 
Deti jsou opravdu nasim zrcadlem.
Monik: Já jsem kolikrát měla pocit, že mě syn vůbec nevnímá, nereaguje na mé výchovné pokusy, v tu chvíli vypadal, že ho vše naprosto míjí. Ale ne, on všechno sledoval, přesně si pamatoval a pak uplatňoval na sestru. Až jsem žasla, že ji napomíná přesně mými slovy, vyžaduje po ní to, co já jsem chtěla před týdnem po něm apod.
A bylo to i špatné i dobré. Když dostal v nějaké situaci na zadek, praštil pak sestru, když byl chválen, chválil ji. Kolikrát mě přinutil korigovat své chování k němu, protože až pak jsem si uvědomila, jak jsem v té situaci reagovala já, tehdy mi to přišlo v pořádku, ale už se mi nelíbilo, že se tak chovaly děti k sobě. Ale to nejde oddělit, nemůžu se nějak chovat k dítěti, které se učí především napodobováním a pak ho napomínat za to, že si přesně zapamatovalo můj vzor a opakuje ho.
tornado-lou: ony chytlave ne oni chytlavy a vzaly a rekly 
Motaji se mi blbouni s detma a pisu jak tatar 
tornado-lou: No oni jsou chytlavy. My kolikrat premyslime, kde vzali nejaky vyraz a pak treba nahodou zjistim, ze je to v nejaky pohadce nebo ze jsme to rekli v jine souvislosti.
Jednou mamka, kdyz melo jedno z deti kliste, rekla, ze ty klistata jsou takovi hajzlove (ona deti miluje a pri predstave, ze by je melo nakazit pouzila opravdu na jeji styl silny vyraz) a od te doby toto slovo deti pouzivaji, kdyz je jeden z nich v nejakym amoku smerem k druhymu 
a neudelas s tim nic. A muzes vysvetlovat jak chces.
Jeste me Klaro napada, az se budou kluci prat a jecet u toho, tak co kdybys zkusila v tu chvili odejit. Bud do jiny mistnosti nebo pryc z bytu.
Proste to neresit. Nechat je at si to vyresi sami.
A treba jim i sdelit, ze na jejich pranice nejsi zvedava, ze ti to vadi a ze se na to nehodlas divat. At se treba zabijou, ale tebe z toho laskave vynechaji.
To delam obcas detem taky a musim rict, ze je to pak prestane docela rychle bavit.
Pokud mas pocit, ze strhavaji pozornost, tak kdyz jim ji nedas vubec, tim ze odejdes, tak je to treba taky bavit nebude
Monik: starší včera ječel na mladšího. Ty blboune, já už ti fakt naflákám! pochopitelně na ulici. přitom biti nejsou ani jeden. achichich
Monik: akorát 15 měsícu, expertovi. opravdu netrpělivě čekám, kdy jeho hlava dožene tělo, který je kilometry napřed a on dostane trochu rozum.
Verera: to je taky povahou. staršímu se musí všechny plány předkládat tak 3dny dopředu, nejlíp písemně. jak je něco jinak než je zvyklý, tak nefunguje. takže já se učím dodržovat rytmus a systém a on mě milostivě kontroluje.
Verera: Me vlastne vubec deti a pes privadeji do dost trapnych situaci.
Ted v podstate zarvu mezi dverma na uplne ciziho pana:" Uklidni se nez ti tu hubu rozbiju uz."
Nedavno jsem nahanela psa po vsi, kdyz utikal za cubou a kdyz jsem ho dostihla, spilala jsem mu: " Ja ti dam, litat za devkama" a to jsem nevedela, ze za vratama je pani, ktera pak vysla a divala se, komu ze to vlastne rikam
