Je adopce velké riziko? Jsem zoufalá.
.jpg)
Jsem moc nešťastná. Je mi 32 let a jsem po operaci. Bohužel, výsledek je, že nemohu mít děti. Musela mi být odebrána děloha. Proč, o tom se nerozepisovat nechci.
Do poslední chvíle jsem měla naději, nebo jsem si to alespoň myslela. Nakonec ale vše dopadlo úplně jinak a já zjišťuji, že se s tím nejsem schopná vyrovnat. Po dítěti jsem vždycky moc toužila. V pětadvaceti letech jsem se vdala a vlastně hned jsme začali na miminku pracovat. Nedařilo se. Následovala řada vyšetření, léčba a nakonec definitivní operace.
Nezbývá mi, než se smířit s tím, že vlastní dítě nikdy mít nebudu. Jde to velmi těžko, věřte mi. V poslední době už ale začínáme s manželem uvažovat o adopci. A nějak nejsme schopni se rozhodnout a dohodnout.
V zásadě proti ní není ani jeden z nás. Co nás ale trochu brzdí, je strach. Strach z toho, aby se nám adoptované dítě později nějak nevymklo z rukou. Přece jen geny jsou geny a kdo ví, co bude mít poděděno po svých biologických rodičích.
Ptala jsem se různě známých a jejich názory se dost liší. Někdo tvrdí, že důležitá je výchova, to, co do toho děcka vložíme my. Někdo zase, že příroda se obelstít nedá. Je prý hodně případů, kdy adoptované dítě, které vyrůstalo v milující rodině, začalo v patnácti rodiče okrádat, nebo třeba i fyzicky napadat.
Jsme bezradní a tápeme. Nedokážeme mít na celou věc ustálený a pevný názor. Dítě chceme a moc, ale pořád nám tam vrtá to „kdyby“.
Třeba se zde najde někdo, kdo s tím má své zkušenosti. Budu ráda za každý názor. Děkuji.
15.10.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 54 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je adopce velké riziko? Jsem zoufalá.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Piafka - 15.10.2013 19:59 no tu snad nenesu ani za vlastní dospělé děti? Víš, nějak si neumím představit, že si vezmu dítě na dobu určitou, jaksi jen podmínečně, co kdyby se náhodou nevyvedlo
Pokud někdo takhle uvažuje, tak to ať raději to dítě nechá v děcáku a nedává mu okusit rodinný život. Prostě si to neumím představit, buď někdo chce dítě se vším všudy, co k výchově patří nebo ať ho prostě raději nemá.
PEGG: Posílat ho nikam nemusíš, jen neponeseš tak definitivní zodpovědnost za jeho skutky.
rychlonožka - 15.10.2013 14:21 
Teda neumím si představit, že si vezmu psa do pěstouncké péče, abych ho v případě neúspěchu mohla vrátit
natož tak dítě, vždyť je to živý, myslící tvor. A když se nevyvede, tak ho v 18ti pošlu na ulici? to mi přijde naprosto zvrácené
rychlonožka: Jo,taky to tak nějak vidím...Dnes bych už do dětí nešla,svět je na pokraji zkázy a co pak??Není v ničem jistota,že co je dnes,bude i zítra...
Kláro, každý nemůže mít všechno. Asi by pro Vás i manžela bylo moc fajn, kdybyste mohli s dětmi pracovat ve volnočasové aktivitě. Já vím, že doba kroužků, pionýrů, junáků, letních táborů atd je poněkud posunuta, ale dost rodičů na ty děti vůbec nemá čas. Jste-li sportovci, mohli byste se angažovat někde v Sokole, hokejovém oddíle, atd. Je neskutečně náročné dítě donosit, porodit, vychovat do dospělosti a udělat to tak, abych měla pocit, že jsem udělala fakt všechno. Pořád se najdou rodiče, co to moc neřeší, dítě se oblíkne, dostane najíst, zaplatí se mu hudebka, jde se občas na rodičák a to, co já nazvu výchovou - najít si čas na řešení problémů, kdy se chci koukat na TV, popovídat si o škole s dítětem, co právě doneslo pár pětek, najít vhodnou rovnováhu mezi dáváním vycházek podle toho, co chce dítě, Vy a jak jsou na tom jeho spolužáci, mít to dítě do čeho oblíknout a lítat s ním po doktorech, když je nějaká vrozená vada.... zkrátka když se ohlídnu za svými dospělými dětmi, které nebyly moc zdravé, měly problémy ve škole, a ještě dneska ode mě leccos potřebují....ono je těžké ty děti mít. A dneska, kdy je taková nezaměstnanost....bych se asi nerozpakovala říct, že je snad lepší mít na starosti jen sama sebe.....když se něco stane, nemá pak člověk starost, co s dětmi bude....Berte to tak, že asi to má tak být.
Nemám osobní ani jinou zkušenost. Srovnala bych si v sobě, jakmoc dítě chci, jestli si dokáži naplnit život bez dětí. Rozhodnutí je jen na vás a je to dlouhá cesta. Riziko s sebou nese spousta rozhodnutí. Jak bylo psáno, vlastni dítě se může zvrtnout na "špatnou cestu"
.jpg)
illča: 
.jpg)
*krapet tříská puberta
Moje známá adoptovala před lety tříměsíčního chlapečka , ted už je mu 15 let, momentálně s ním krapet tříská ,ale je to pohodář, své rodiče má rád, hodně doma pomáhá. To, že je adoptovaný ví, dokonce slaví dvoje narozeniny- jedny, kdy se narodil a druhé v den, kdy přišel do rodiny.
A začal být na své adoptivní rodiče i podobný.
.JPG){kind=avatar}
Jaguška: To je právě ten problém s adopcí romského dítěte - nesmíš ho bránit před celým světem. Musíš mu říct, jaké jsou jeho kořeny, jaké nebezpečí z toho vyplývá a naučit ho bojovat s celým světem tak, aby ho svět bral a aby on sám všechny své neúspěchy a karamboly nesváděl na rasovou nesnášenlivost. Skoro každý z nás má nějaký hendikep a musel se naučit s ním žít. Pro ně je to příslušnost k etniku, se kterým máme špatnou zkušenost, pro někoho je to třeba vzhled, pro jiného brýle či špatná výslovnost. Jak vychovávat dítě s jiným temperamentem se nedá zjistit experimentálně, to už je pozdě. Jsou lidé, kteří umějí poradit. Ale nejsou na každém rohu.
Monik: Tenhle rozdíl říkala sama Teraza Boučková, měli jsme ji v klubu několikrát. Jestli je to tak opravdu, po stránce právní, nevím.
Monik: Po 18 roku věku už němu nemají žádné povinnosti a po dobu výchovy na něj dostávají peníze od státu. Adopce je nezrušitelná.
Verera: Toho Kekéšiho jsme zvojtila. Jmenoval se Karel Kekeši a teď je Richard Marinov (ne Romanov).
Jaguška: A jaky je rozdil v adopci a v pestounske?
To jako pestouni muzou to dite vratit, kdyz jim nevyhovuje nebo co? 
Stanik: Tereza Boučková hodně propagovala adopci. Ve filmu Smradi ty své dva romské kluky bránila před celým světem. Jenže v knize Rok kohouta uvádí zkušenosti s výchovou dětí z jiného etnika - mají to v sobě. Za lásku, kterou jim dala ji několikrát vykradli a způsobili celoživotní trauma... Po vydání té knížky ji hodně lidí odsuzovalo, že kvůli ní zůstane hodně dětí v Domovech, místo aby žily v rodinách. Ona pak říkala, že doporučuje pěstounskou péči, ale po vlastních zkušenostech ne adopci.
Verera: S tím Kekešim Romanovem. Pořadatelé uvádějí na plakáty obě jeho jména, aby lidi věděli o koho jde. Takže se opravdu neschoval.
