Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

já se se strátou rodičů nevyrovnala dodnes a už je to pár let....každý jsme jiný !!!

Speedy: Děkuju všem za podporu. Já jsem částečně taky byla jako robot, to je prostě rána, na kterou člověk ani nepomyslí. Jsou různé reakce, někdo se složí úplně, někdo se zasekne (aby vůbec přežil), mezi tím je i spousta prolínajících reakcí. Ale zahánět smutek a bolest nějak násilně, to podle mé zkušenosti situaci ještě zhorší. Všechno je potřeba prožít, i to, co hodně bolí. A to tak, jak to konkrétní člověk potřebuje. Jak přesně se to odehrává v rodině z článku, to rozeznat není moc možné. Vždycky mi tu chybí následné zapojení do diskuze od autora, další reakce, nějaký vývoj, doplňující informace. I když každý přispěje svojí zkušeností a pohledem, tak na mě pak diskuze působí takovým planým dojmem - tak jsme se vypovídali (to nemyslím ve zlém). Ale možná to tak má být, víc se ani nečeká.
Beru to ze svého pohledu, kdybych chtěla opravdu poradit a pomoct já, zapojila bych se do diskuze, aby se zbytečně neubírala do slepé uličky a mělo to pro mě nějaký "výstup".

Kozoroh18: jjjj, fungovat a při tom se na čas zapomene ... dát ji něco na starost a ne se kolem nichovat tiše ... když mi zemřeli rodiče - táta v mých pětadvaceti deset dní po narození syna ... musela jsem fungovat ... mamina v mých dvaačtyřiceti při mé změně zaměstnání, dva puberťáci doma a jeden nefunkční manžílek ... zase něco, co rozptýlilo bolest .... prostě ji dejte něco na starost .. a jinak si opravdu zajděte na radu k odborníkovi
a Arno - sorry - na mámu se nekašle, ať je jakákoliv, potom až nebude, tak tě to bude mrzet ...

Máma je hysterka, vykašlat se na ní, všichni. Nepovolit, vytrvat. Až jí to přejde.

já jsem se vyrovnávala dlouho se smrtí blízkých lidí co šli kus života semnou. Měla jsem asi více štěstí, že jsem si mohla dovolit pustit slzu, když bylo třeba a pak zase fungovat a být veselým člověkem, tak jak by to ti co odešli chtěli jen jsem se musela vyrovnat s tím prázdným místem.
Bylo to v době, kdy jsem musela fungovat, chodit do školy, práce, starosti o rodinu. Když mě umřel děda tak v práci to také cítili jinak, neznali ho. Když se to pak stalo jim, byli na tom stejně.
Za studeným čůmákem si stojím. Ten článek, takový člověk psal a nebo je vymyšlený.

Nečetla jsem zatím ostatní, ale co jít k psychologovi vy, ať dá radu co a jak a pak ji tam třeba dostanete. Je jasný - musí chtít, jinak je to na levačku ....

Anahir: ruzenka:
Diskusi jsem dočetla jen letmo. Antidepresiva bych úplně nezatracovala, pokud se použíjou s rozumem, mně jeden čas docela pomohly. Brala jsem je přes rok, teď je to už 15 let a myslím, že to na mně žádné následky nezanechalo. Musí se brát ale jen jako dočasná berlička k překonání nějaké situace, a pokud to jde ruku v ruce s terapií, je to samozřejmě lepší.
Danie: co říct, slova jsou na nic. Drž se

Danie - 16.10.2013 15:16

viem si predstavit ako matka trpi. podla clanku je precitlivela a ma potrebu svoje pocity davat najavo...ja ju chapem a chapem aj okolie, ze je to otravne... ale dva mesiace nie je neunosny cas...
tak ako sa niekto zmienil, do teraz ste jej to tolerovali a zrazu chcete aby sa zmenila? preco nezmenite vas postoj k nej? to, co nam odveky omielaju, ze ak chcem nejaku zmenu mame sa zmenit my a potom sa zmeni aj nase okolie, nam sice lezie na nervy, ale je pravdive. zmente svoj postoj k nej. zamestnajte ju niecim. je uz na dochodku? mate vnucata, o ktore sa treba starat? treba jej dat pocitt, ze zivot nekonci a ze je este velmi potrebna, ze ju vy potrebujete. najdite jej aktivitu, aby myslela aj na ine veci ako na svoju matku, ktora ju opustila (urcite to tak vnima). je vela moznosti ako ju zamestnat, kupte jej zvieratko, alebo ak ma kamaratky, ktore potrebuju pomoc, nech im pomaha... nech robi nieco kreativne....
krik, plac, vyhrazanie nepomoze...skor sa este viac uzavrie....
vzite sa do jej koze ako by vam bolo keby zomrela ona a boli by ste na jej mieste (ja viem, ze si to vobec ale vobec neviem predstavit) ak to zanedbate, skonci na antidepresivach a to nechce nikto.

Mě na tom celém článku vadí, že ta paní měla hysterické problémy celej život, nikdy to anna a spol, zřejmě neřešili, protože nepíše, že by se jí léčbu snažili zajistit už dřív.
,,Máma začala vyvádět jak podebraná..." na mě to prostě působí, že vás máma obtěžuje a otravuje. Přijde mi že jí opovrhujete, nojo hystera, zas se hroutí, zas jí bolí hlava.....
Celkem chápu, že žít s takovým člověkem je více než složité, ale nic to nemění na mém názoru, že 8 týdnů po smrti její maminky chcete prostě moc a je to od vás sobecké. Že je hystera a chová se teatrálně víte celý život a teď se můžete zbláznit, že se chová jak se chová. Když vám máma tak vadí, měli jste to řešit dřív a ne teď. Teď už docela pozdě.
Myslím si, že jí chcete mermocí dostat k doktorovi, ať se s ní mučí on a vy budete mít od ní zase pokoj.

Tak jsem si přečetla diskuzi. Souhlasím, že dva měsíce jsou příliš krátká doba. Na druhou stranu pisatelka by to asi nepsala jen tak, svou matku zná a vychází ze zkušeností z dřívější doby, například to vyhrožování skokem z okna, když se Anna měla rozvádět. To se na mě nezlobte, ale to má do normálního chování hodně daleko. Jelikož to znám z domova, tak vím, o čem mluvím.
Samozřejmě že si každý odbývá smutek jinak, někdo hodně brečí, někdo je potichu, všechno v pořádku. Ale obviňovat ostatní, že je jim jedno, že babička umřela, to už je zase trochu mimo. Pamatuju si, jak se mě to tenkrát hluboce dotklo, protože mi matka řekla to stejné Byla jsem z babiččiny smrti zdrcená, brečela jsem první dva dny, pak jsem upadla do tichého smutku a navenek už jsem nic najevo nedávala. Slzy vyschly, ale myšlenky bolely. Můj bratr taky nebrečel, ale truchlil v duchu. A tak jsme dostali vyčiněno, nadáno do zde zmíněných studených čumáků a byla to taková smršť, že jsme jen lapali po dechu.
Takže já Anně rozumím, co tím článkem myslí...... I když jsem evidentně jedna z mála.

Diskuzi jsem ještě nečetla, ale napíšu svou zkušenost. Mám totiž ÚPLNĚ, NAPROSTO stejnou matku! Jako by v článku Anna popsala tu moji, včetně těch detailů. Babička zemřela před pár lety a probíhalo to zcela stejně......
Anno, bohužel ji to drželo asi rok a sem tam do té hysterie upadne i dneska, po letech. Stačí se o babičce zmínit, nebo o čemkoliv, co s ní souviselo. Nejhorší bylo období kolem pohřbu a pohřeb samotný, ale jak píšu, trvalo to dohromady asi rok. Dodneška o tom matka mluví jako o "velkém neštěstí", přitom babička zemřela sešlostí věkem v téměř 90 letech. Neměla žádnou nemoc, prostě se jednoho dne neprobudila. Matka to popisuje podobně jako automobilovou nehodu nebo teroristický útok
Žádné promluvy nepomohly. Hysterickému člověku nevysvětlíte, že staří lidé umírají, že tady nikdo nebudeme věčně a že tak požehnaného věku se málokdo dožije a podobnou smrt by si i přál. Tak jsme ji prostě nechali. My děti jsme se s ní vídaly jen v rámci největší nutnosti a táta si to musel doma řešit sám. Vím, že ho to štvalo, ale nějak to vydržel.
Občas si představuju, co by dělala, kdyby se nedejbůh stalo opravdu něco strašného, za což smrt devadesátileté babičky nebo rozvod rozhodně nepovažuju. Obávám se, že by byla schopna si i sáhnout na život. Nešťastná povaha

Danie: prochazela jsem stejnou situaci s moji nejlepsi kamaradkou, ktera prisla o syna. Nikdy se "toho" clovek nezbavi, jen se s tim musi naucit zit dal. Bylo to strasne, o to horsi, ze ona mela opacnou reakci, uplne se zasekla a zatuhla, zadne slzy, zadne emoce, byla jako robot.
Pokud mela maminka v clanku cely zivot hystericke sklony, tezko ocekavat, ze ted bude reagovat jinak. Kazdy z prispevku ma trochu pravdu, ted jde spis o to, jak bude cela rodina fungovat dal, jak pomoci?
Ziju v zemi, kde je 90% obyvatel vericich, ne, ze by odchodem milovaneho trpeli mene, ale tim, ze veri, ze je ten clovek na nebesich a v budoucnu se setkaji, maji to trapeni jaksi milosrdnejsi.

Danie - 16.10.2013 15:16
to je vše co umím říct

Smrt je v každém případě událost, která vyvolává znepokojení a obavy, a strach ze smrti je všeobecným jevem. Proto nás nijak nepřekvapuje, že s myšlenkou na smrt se lidé těžko vyrovnávají. Jedním z důvodů je to, že při smrti vychází najevo, jak marný byl život člověka, který usiloval jen o bohatství a o moc.

Podstatu smrti není člověk schopen vysvětlit ani pochopit, stejně jako nemůže vysvětlit ani pochopit podstatu života. Spolehlivou autoritou v tomto směru je pouze náš Stvořitel. U něho je „zdroj života“ a jemu „patří cesty ze smrti“. (Žalm 36:9; 68:20) Jestliže tedy některé všeobecně rozšířené názory na smrt prozkoumáme ve světle Božího slova, pocítíme útěchu a povzbuzení, ačkoli se to může zdát překvapivé. Poznáme totiž, že smrt nemusí znamenat konec všeho.
V BIBLI SE PÍŠE

„Bude vzkříšení spravedlivých i nespravedlivých.“ (Skutky 24:15,
DÁ SE TOMU, CO JE V BIBLI, OPRAVDU VĚŘIT?

Ano, přinejmenším ze tří důvodů:

Bůh je stvořitelem všeho živého. Bible říká, že Bůh „dává všem lidem život, dech a všechno“. (Skutky 17:24, 25; Žalm 36:9) Ten, kdo dal život všem tvorům, určitě dokáže vrátit život někomu, kdo zemřel.

Bůh už v minulosti některé lidi vzkřísil. V Bibli je záznam o osmi lidech – mladých, starých, mužích i ženách –, kteří byli přivedeni zpět k životu na zemi. Někteří z nich byli po smrti jen krátce, ale jeden muž byl v hrobce už čtyři dny. (Jan 11:39–44)

Bůh si přeje udělat to znovu. Jehova smrt nenávidí. Považuje ji za nepřítele. (1. Korinťanům 15:26) Je rozhodnutý tohoto nepřítele porazit a udělá to právě prostřednictvím vzkříšení. Velmi se těší na to, až lidé, které má ve své paměti, budou znovu žít tady na zemi. (Job 14:14, 15)

CO TO PRO VÁS MŮŽE ZNAMENAT

Útěchu, když vám zemře někdo blízký. (2. Korinťanům 1:3, 4)
Osvobození od panického strachu ze smrti. (Hebrejcům 2:15)
Skutečnou naději na to, že své blízké znovu uvidíte. (Jan 5:28, 29)

zdroj: http://www.jw.org/cs/publikace/knihy/traktat-mrtvi-znovu-zit/mrtvi-znovu-zit/