Jsou v důchodu a jakoby úplně přestali žít
Moje kamarádka si často stěžuje na svou matku, která v ní prý stále vidí malou holčičku, ačkoli je už vdaná a má dvě děti. Několikrát v týdnu jí telefonuje a vyčítá jí, že kdyby nezavolala ona, tak by se asi nedočkala. Vyžaduje pravidelná rodinná setkání u nedělního oběda, mluví jim do výběru dovolených, do výchovy… Zkrátka až přespříliš řeší život své dospělé dcery a má dojem, že bez jejích rad a poučení by patrně přežívala jako troska někde pod mostem.
Pokaždé, když poslouchám kamarádčiny stesky, napadne mne jedno lidové moudro, které praví, že člověk vždycky chce to, co nemá. Možná by mi přehnaná aktivita její maminky šla taky na nervy, být na jejím místě, posoudit to však nedokážu. Říkám si totiž, co já bych dala za projevení alespoň nepatrného zájmu ze strany rodičů mého manžela.
Moji rodiče žijí na opačném konci republiky, takže se nestýkáme tak často, spíš si jenom telefonujeme. Přesto se o nás zajímají a vědí všechny důležité události z našeho života.
Rodiče mého manžela jsou úplně jiní, vím, že změnit je nemůžeme, přesto mne občas jejich přístup mrzí. Naše děti tak prakticky nemají častější kontakt se svými prarodiči ani z jedné strany.
Tchán a tchyně totiž působí dojmem, že výchovou a osamostatněním jejich dětí splnili svůj úkol a projevují o ně i jejich rodiny jen pramalý zájem. Je jim 65 a 67 let, nejsou tedy nijak zvlášť staří. Od chvíle, kdy oba dva vstoupili do důchodu, uzavřeli se do sebe ještě více a místo, aby volný čas využili k nějakým aktivitám, vystačí si s tím málem, co mají.
V podstatě s nikým se nestýkají, nenavštěvují. Nezajdou do kina, někam na večeři, nevyjedou si na výlet. K narozeninám posílají smsky (i vnoučatům), nikdy nepřijmou pozvání na návštěvu. Pokaždé se na něco vymluví. Když se objednáme na návštěvu my k nim, abychom alespoň jakž takž udrželi rodinné vztahy, je na nich vidět, jak moc jim narušujeme jejich klid a že se těší, až zase odejdeme.
Nezajímají se, co je v našich životech nového, jaké měly děti vysvědčení, zda jedou na tábor, nebo kam se chystáme na dovolenou. Když jim to vyprávíme sami od sebe, přikyvují, poslouchají, ale jiná odezva veškerá žádná. Vypadá to, že vlastně ani nevnímají, co jim člověk říká.
Připadá nám to, jakoby se pohřbili zaživa. Ani dřív nebyli nijak zvlášť aktivní, ale přece jenom když chodili do práce, měli nějaký kontakt s lidmi. Teď jsou jen sami dva, zcela odříznuti od okolního světa. O počítači nechtějí ani slyšet, když od nás dostali na Vánoce lístky do divadla, odmítli dárek s tím, že to pro ně není.
Jsme z nich nešťastní, rádi bychom je nějak probrali k životu, ale nevíme jak. Připadá nám, že v jejich věku mají na takhle přehnaně usedlý život bez zájmu o cokoli ze svého okolí, ještě spoustu času.
Možná, že jim to tak vyhovuje. Jejich vzájemný vztah je moc hezký, chovají se k sobě slušně, ohleduplně, pomáhají si. Jakoby si vystačili jen sami se sebou a nikoho dalšího k životu nepotřebovali.
Vím, že nemáme právo zasahovat do jejich života, žijí jej tak, jak jim to vyhovuje, třeba si ani neuvědomují, že jim o pár bloků dál vyrůstají vnoučata, která prakticky neznají. Jednou jim to bude určitě líto. Anebo ne?
Dokážete si představit, že byste své děti i s jejich rodinami takhle odstřihli ze svého života? Podotýkám, že jsme mezi sebou nikdy, ani v minulosti, neměli žádné konflikty nebo neshody.
23.10.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 52 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsou v důchodu a jakoby úplně přestali žít
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
taky gratuluju :)
-
oblekame-andilky.cz
bertice - to jsi dobrá, gratuluji
.jpg)
bertice: 
taky gratuluju
.JPG){kind=avatar}
bertice: Blahopřeji a smekám. Já už bych to dneska nedala. Chyběla by mi motivace. Jsi dobrá.
Bellana:
Já teď v 58 letech ukončila studium na VŠ, po domečku také toužím, ale...
.jpg)
Jagea: ale prdlajs napasovat, prostě jak píše Petruša, je jí to líto... a co my víme proč jsou takoví, třeba tam někde na začátku soužití vznikl nějaký zádrhel ... prostě nevíme ... a opravdu tu chybí zpětná vazba .. diskuze ....
Každopádně už ten název článku je zavádějící. Tchýňáci jsou, jak Vanda přiznává, spokojení tak, jak žijí, je třeba to tedy respektovat a neřešit. Opravdu je z nich nešťastný i jejich syn,(popřípadě další jeho sourozenci) který (kteří) je musí znát nejlíp a kterého (které) vychovali podle všeho dobře? Nebo za tím "jsme" je jen autorka, co je zvyklá na jiný model širší rodiny a chtěla by je prostě napasovat do svých představ???
a jeden příklad...nedávno tady byla taková akce a neteř vystupovala se svým kroužkem a můj syn se svým...neteř teda měla vystoupení 2x, jednou to tchýně viděla, o druhé mě požádala ať jí natočím. Měla nějakou zdravotní indispozici, tak šla dřív domů, takže druhé vystoupení neteře neviděla, mýho syna taky ne...myslíte že mi zavolala že musela domů abych natočila i syna aby ho taky viděla? ... a to prostě neni o tom že se někdo nechová jak chci, ale prostě to člověku je líto no 
Bellana 12:56:
souhlasim s Kawa...nemyslim si že by to Vanda myslela tak, že musí být její rodina středobodem jejich vesmíru a že jsou "divní"... myslim si právě spíš že jí to je líto, mě by taky bylo líto kdyby se babička s dědou nezajímali o moje děti, nebo když jsem byla já malá, tak že bych prakticky neviděla prarodiče. Samozřejmě co jinak dělají nebo nedělají je jejich věc, jsou tak spokojení, to je hlavní. Ale prostě myslim že ten přístup k dětem Vandu mrzí no
moje tchýně synovi taky nikdy nevolá, vídáme se jednou za dva týdny oba víkendové dny kdy tam jdem na oběd, nebo když je nějaká oslava,vztahy máme super, stěžovat si nemůžu...ale neteři volají, vídají se i v týdnu...s mým starším synem jen tehdy, když tam přijde s neteří a s mladším vůbec. A nezavolá (a já taky ne, to je fakt)... Je mi to taky někdy líto 
Vando, dokážu si to plně představit -
"Ani dřív nebyli nijak zvlášť aktivní, ale přece jenom když chodili do práce, měli nějaký kontakt s lidmi."
Takže vlastně žijí tak, jak doteď, jen už nemusí dojíždět do práce. Žádná náhlá změny životního stylu. Když jim to do šedesátky vyhovovalo a vám to asi nepřipadalo nijak zvláštní, tak co vás vede k tomu, že by najednou měli udělat tak radikální změnu.
Kdyby to bylo: " Celý život byli aktivní, neustále ve společnosti a teď jen sedí doma a zírají do zdi." tak je vidět, že se s nimi něco děje, ale takhle? Ne každý se třese na vnoučata, s tím se asi musíte smířit. Problém asi bude , až zůstane jeden sám, ale to žádné společné návštěvy divadla nezachrání a dárky, které jdou proti jejich přirozenosti a jsou vlastně nátlak, aby se chovali jinak než chtějí taky ne.
tornado-lou: Když tam nejezdí, tak netuší, co dělají doma. Pokud by nějak pustli, tak by si třeba o těch řídkých návštěvách všimli, že se tamm začal hromadit nepořádek, rodiče na sebe nedbají- pak by asi byl důvod k obavám, ale takhle?
Někdo považuje za ideálně strávený víkend, když vyrazí na tři hrady,na ples a do divadla, jiný když může přečíst tři knížky a nikdo po něm nic nechce. Ani jeden druhého patrně nepochopí a možná komentuje jeho počínání s mírným opovržením, ale co je komu do toho. Ani na jednom není nic k znepokojení.
Monik: oni proste tak u nich nefungujou... muz ji zavola tak dvakrat do roka...
nejsou tak semknuta rodina,co umrela babicka, ktera ho vychovala, tak se skoro nestykame.
.gif)
já nepochopím proč má pořád někdo touhu se montovat druhému do života, proč by nemohli žít tak jak oni chtějí , tobě a tvé rodině taky nikdo nic nediktuje, asi to myslíš dobře ale myslím že ti do toho nic není....já za sebe - my žijem s mužem úplně jinak , muž je mladší takže ještě pracuje no a nevidět vnoučata která strašně rychle rostou to bychom ani jeden nepřežili - vlastně přežili ale byli bychom strááášně moc ochuzeni....
takže Vando, žij a nechej žít.......
Verera: no, nic z toho tam neni zmineno.
