Jsou jedináčci chudáci? Nechci druhé dítě.
Máme dvouletého chlapečka a manžel začal mluvit o druhém dítěti. Já jsem tím trochu zaskočená, protože samozřejmě jsme vždycky mluvili, že budeme mít dítě, ale nikdy jsme neřešili, jestli bude jedno, nebo dvě. Já sama jsem vždycky chtěla jen jedno dítě a myslela jsem si, že já, jako žena, budu mít v tomhle ohledu hlavní slovo.
Víc dětí nechci z důvodu, že jsem ze čtyř sourozenců, naši nás měli za sebou jako schůdečky, já jsem třetí v pořadí. Na své dětství nemám hezké vzpomínky. Vybaví se mi vždycky jen hádky a rvačky se sourozenci, rivalita a žárlivost. Nevím, čím to bylo způsobené, možná to naši nějak nezvládali. Ale já celé dětství tajně toužila po tom být jedináček, mít svůj vlastní pokojíček, s nikým se nehádat a nervat o hračky. Našeho syna miluji, je to moje zlatíčko a neumím si představit, že ho příchodem sourozence vystavím tomu, co jsem jako dítě prožívala já.
Manžel má pohled z druhé strany. On totiž vyrůstal jako jedináček a říká, že mu bylo hodně smutno a všem ostatním dětem záviděl, že mají sourozence. Podle mě si to idealizoval a žije v té iluzi dodnes. Přemlouvá mne, abychom měli co nejdříve druhé dítě, aby náš chlapeček nevyrůstal jako jedináček, prý tím bude doživotně trpět, stejně jako tím trpí on. Poukazuje na vztahy s mými sourozenci, které, přiznávám, jsou teď v dospělosti dobré, navštěvujeme se a rozumíme si, až teda na jednoho bratra, který je taková černá ovce rodiny.
Nevím, jak se zachovat, protože najít v téhle situaci nějaký přijatelný kompromis je nemožné. Buď ustoupím a druhé dítě bude, manžel bude šťastný a já? Nedokážu posoudit, co by se mnou narození dalšího dítěte udělalo. Neumím si představit, že bych ho milovala stejně, jako svého prvorozeného, mám pocit, že víc lásky už v sobě snad ani mít nemůžu. Anebo si prosadím svou a žádné další dítě nebude a to zase těžce ponese manžel.
Chtěla bych se vás, které máte jedináčka, případně jste samy byly jedináčky zeptat. Je skutečně pravda, že dítě, které vyrůstá bez sourozence, je zákonitě nešťastné a absence takového parťáka mu bude po celý život chybět? Ten tlak ze strany manžela je totiž dost velký, a ne jen od manžela, vyptávají se i rodiče a známí, snad každý se ptá, kdy bude druhé. Připadám si jako vyvrhel, že chci mít jedináčka. Jaký je váš názor a osobní zkušenosti?
15.11.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 76 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsou jedináčci chudáci? Nechci druhé dítě.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
ja mam o 12 starsi sestru, takze jsem taky byla jako jedinacek. nemyslim si, ze je to nutny, mit sourozence, mela jsem kamarady :)
oblekame-andilky.cz
Kočkomilka: "Vždycky jsem jim říkala, že jednou si zůstanou jen oni sami a rodina si má pomáhat."... musim rict, ye na tuhle vetu jsem alergicka dodneska, jako kdybych si snad mohla pribuzne vybrat.
.JPG){kind=avatar}
Stanik: Uklovou jenom toho, kdo se nechá. Uklovali tebe? Ne, protože víš, co nechceš. Nejspíš ti sem tam někdo něco řekne, ale to je normální, lidé mluví, od toho mají ústa. Přít se s ní budou jen tehdy, když bude chtít svůj postoj bránit nějakými argumenty. Ty v tomto případě prostě nejsou. Či spíš každý lze vyvrátit. Ale fakt, že něco nechci, ten se vyvrátit nedá. Není třeba lidem vysvětlovat, proč něco nechci. Nechci a basta.
Mám o 6 let starší sestru se kterou si rozumím až teď na stará kolena. Takže jsem vyrůstala jako jedináček, věčně mezi kamarády. děti mám dvě, po 2 letech. Byly doby, kdy si nemohly přijít na jméno a rvaly se jako koně, od takových 16 spolu vycházejí skvěle. Vždycky jsem jim říkala, že jednou si zůstanou jen oni sami a rodina si má pomáhat. Mají své rodiny,i partneři si sedli, vídají se rádi. Autorce bych jen řekla, že děti jsou dar a bezmezná láska a druhému dítěti bych se určitě nebránila.
Bellana: jo a vsecky teticky a babicky a jine slepice ji uklovou. To zname.
Jedináčci nejsou chudáci a není třeba si jakkoliv racionalizovat svoji nechuť mít druhé dítě. Já jsem sice pro model rodiny se dvěma nebo třemi dětmi, ale musejí to být děti chtěné a milované. Když žena další dítě nechce, je nechutné ji do toho nutit. A ona sama se nemá vymlouvat, ale má opakovat jako zaseknutá deska, že další dítě nechce a svoje důvody nevysvětlovat. Nechci a šlus. Asertivita se dá naučit, když se člověk snaží.
Nejsem jedináček a nikdy jsem netoužila být jedináček, mám o 4roky mladší sestru, se kterou jsem jako dítě vycházela mnohem líp, než jako dospělá, ale to je o povahách a životním stylu. Měli jsme vážně nemocného otce, proto jsme jen dvě, ale pamatuji si dost jasně, jak moc jsme obě toužily mít ještě aspoň jednoho sourozence
Obě máme doma 3 děti(holčičku a dva kluky), zeptala jsem se jich kvůli tobě na to, jestli se některé cítí ochuzované o cokoliv, nebo jestli některé z nich chce nebo někdy chtělo být jedináček a odpověď? ne žádné naše dítě nechce být samo, mají velmi dobrá vztahy a jeden za druhého by dýchaly. Nikdy jsem nelitovala toho, že je mám a neměnila bych
Jediné co řeším je tlak rodiny(manžela a dětí) , rádi by ještě jedno miminko
Musím souhlasit s Kami Š - s každým dalším dítětem se láska násobí!
Jsem jedináček, chtěla jsem mít víc dětí, ale když se narodil syn, neuměla jsem si představit, že bych mohla další dítě milovat stejně, jako jeho. Nakonec jsem udělala "kompromis"- manžel dostal šanci 
já jsem řekla, že jestli má přijít holčička- čarodějnička (počata na čarodějnice nebo první máj...), ať přijde. No, manžel šanci využil a holčička chtěla přijít. Jsem šťastná, pochopila jsem, že je pravda, že láska k dětem se nedělí, ale násobí. Bála jsem se toho, ale příroda to umí zařídit. Máme tříletý rozdíl, takže jsem otěhotněla, když synovi byly dva a tři měsíce. Možná by bylo méně rivality a pro mě by bylo snaží, kdyby byly dál od sebe, ale zas si hezky vyhrajou a přes hašteření se mají rádi.
Za sebe- jedináčka musím říct, že jsem vyrostla na vesnici a tolik jsem nepocítila, že nemám sourozence, ale když jsme se vracívali do pražského bytu, byla to nuda a mrzelo mě, že jsem sama. Často jsem o sourozencích snila.
A musím říct, že být jedináčkem neznamená být sobecký. Naopak někdy děti z početných rodin, kde má každý jen to, co si urve, jsou daleko větší sobci. Možná proto autorka článku tolik používá zájmeno já 
Možná mít dvě děti by mohla pojmout jako výzvu zvládnout to lépe než její rodiče a spokojení by byli nakonec všichni. Držím palce.
Kolik budete mít dětí, to si ve finále musíte vyřešit s manželem, za sebe se taky přikláním k více dětem než k jedináčkovi. Ale co mě zaráží, to je to JÁ. Já chci, já vím, já jsem přesvědčená, manžel žije v iluzi, konečné slovo budu mít já. Na to své "já" bych si dávala pozor, v manželství není jen já, ale my.
.jpg)
mám sestru a jsme naprosto Ok, v pubertě trochu boje jako všude jinde
manželovi bohužel ve 30 zemřela sestra na rakovinu, ještě že má bráchu.....podle mě je jednodítě opravdu málo, také proto máme doma dva draky a někdy jich mám nad hlavu, ale pokud si spolu hrají je to táááák super
Mám o 2 roky staršího bráchu a vztahy máme naprosto katasrofální, v úplném dětství to bylo lepší, ale už od puberty děs, který vygradoval v to, že se už vůbec nestýkáme (brácha má těžkou poruch osobnosti a je takovej manipulativní tyran). Přesto chci aspoň 2 děti. A lituju, že rodiče nás neměli 3, představa, že bych na bráchu nebyla sama je krásná...děsím se toho, co jednou bude. A i pro rodiče je dobrý, že nemají jen bráchu, protože to je opravdu dáreček:(
Petruša: Souhlasim, myslim si taky ze zalezi hodne na povaze a rodicich, jak deti vychovavaji. Byla jsem sama a nekdy jsem si prala mit sourozence, ale mela jsem hodne kamaradu a nasi je brali stejne jako mne. Taky jsem nezazila zadne protezovani a rozmazlovani. Sama mam deti dve a mam je obe moc rada. Kdyz byly mensi tak se dost dohadovaly, ale jak jsou dospele jsou v pohode. 
jinak tedy - sourozenec je dobrý k tomu, aby se člověk naučil žít ve společnosti, musel jít na kompromisy...je to dobrá průprava pro život
Viv :o) - 15.11.2013 18:50
přesně řečeno
Myslím,že každý chce zrovna to,co nemá...Za mého dětství nebyl doma žádný klid,snad jen od 22 večer do 5 ráno...Úkoly se psaly u kuchyňského stolu,kde na jednom konci si hráli mladší sourozenci a strkali.Nebo tam máma něco dělala.Hrozně jsem chtěla mít jen svůj pokoj,abych se tam zamkla a nikdo mi tam nemohl vlézt.I na WC,sotva tam člověk zašel,už někdo lomcoval klikou nebo tloukl na dveře! Bohužel,dodnes nemám a nikdy jsem neměla svůj vlastní pokoj...Takže já doma vždy reptala a s bráchou jsme mámě vyčítali,proč neměla jen nás a na co si dělala ještě další děti...Je to v každém případě něco jiného.Z hlediska přežití dětí kdysi měli lidi 10 dětí a stejně se dospělosti dožily jen třeba 2-4....Dnes máme (obvykle) jen sotva dvě děti a tak ta ztráta je nenahraditelná ....
