Milujete všechny své děti stejně? Asi mám problém.
.jpg)
Chtěla bych se vám svěřit s tím, co mne trápí. Stydím se to komukoli říct, připadám si špatná, že cítím to, co cítím.
Mám dvě děti – šestiletého syna a dvouletou dceru. Když se syn narodil, byla jsem nesmírně šťastná a dala bych za něj doslova život. Byl moje zlatíčko, hodně jsem se mu věnovala, jezdili jsme na výlety, prostě bylo všechno, jak má být. Když mu byly čtyři roky, narodila se dcerka. A tehdy to začalo.
Vždycky jsem si myslela, že láska k dětem je něco samozřejmého, něco, co každá máma zcela přirozeně cítí a má jí dost pro všechny své děti. U mne je to nějak jinak. Jakoby se všechen můj cit koncentroval jen do dcerky.
Stydím se za to, bojuju s tím, snažím se navenek nedávat nic najevo, ale uvnitř to prostě mám. Dcerku nade vše miluji a k projevům lásky a náklonnosti vůči synovi se musím nutit a přemáhat. Možná je to způsobeno tím, že je dost zlobivý, vysloveně zkouší, co si může dovolit a provokuje neskutečně, ve školce jsou na něj samé stížnosti, je prostě problémové dítě. Dcera je jiná, od malička hodná, usměvavá, miloučká, vysloveně mazlící typ.
Já jsem nejšťastnější, když si syna vezmou naši už v pátek odpoledne a přivezou ho v neděli večer, že mám čas jen na mou holčičku. Je to tak špatně, vím, ale nevím, jak to změnit.
Manžel tenhle problém asi nemá, což říkám díky bohu, protože z jeho strany má syn pozornosti a lásky dostatek. Bohužel je muž přes týden pracovně pryč, domů jezdí jen na víkendy a to ani ne na každý. Našel si práci v cizině, abychom se dostali z finančních potíží. Ty víkendy, kdy není doma, se vždycky snažím kluka udat k našim. Když je manžel s námi, synovi se maximálně věnuje.
Chtěla bych se vás zeptat, jestli jsou mé pocity výjimečné, jestli jsem opravdu jediná taková vyvrhelka, která neumí dát stejně lásky oběma svým dětem. Abyste mne správně pochopily, já syna snad nijak psychicky netýrám, věnuju se mu, neodháním ho od sebe, to v žádném případě. Ale vnitřně vůči němu cítím takový nějaký chlad.
Moc mne to mrzí, vůbec nevím, jak to v sobě vyřešit.
20.1.2014 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 58 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Milujete všechny své děti stejně? Asi mám problém.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Snad to nevyzní nějak zle nebo blbě, ale asi bych v takovém případě vyhledala nějakou odbornou pomoc. Nevím, jestli jste z Prahy, ale například zde je možné navštívit poradnu zdarma http://www.csspraha.cz/krizove-centrum-riaps#. Doporučuji poradnu pro rodinu, mezilidské vztahy. A Vy sama máte sourozence?
Kozoroh18: mám pocit, že se nevylučujeme 
.jpg)
bubu4+1: 
... a určitě to syn moc dobře cítí, oni mají ty tykadýlka nastavený jinak než mi dospělí. O to víc asi zlobí, protože si chce lásku vynutit. Zkuste ho prostě přijmout takového, jaký je a zkuste v něm vidět to hezké. Ona dcera také vyroste, mít raději to menší a mazlivější je daleko snažší, ale nebude to tak pořád.
Leii - 21.1.2014 11:27
nevím zda to cítím jako ty
vždy jsem říkala, není umění milovat hodné dítě, ale ,,darebáka´´ co zlobí ujistit, že je rodiči milovaný. Pak je šance to změnit.
rychlonožka: Ano,takových pohádkových příběhů znám z okolí mnoho.Většinou je to ten "hajzlík",kdo podá pomocnou ruku a nebo se kváknou na maminku oba.Taky znám takový případ.
rychlonožka: Ano,takových pohádkových příběhů znám z okolí mnoho.Většinou je to ten "hajzlík",kdo podá pomocnou ruku a nebo se kváknou na maminku oba.Taky znám takový případ.
Vy se asi Jiřino taky třeba neumíte posunout dál, než být mámou 0-4 letému dítěti. Pořidíte-li si třetí dítě - bude úplně jiné, než sourozenci, asi bude mít i daleko jiné vlastnosti atd. Třeba získáte nového favorita a oblíbence. Jde taky o to, zda to vůbec zvládáte, se o ty dvě děti sama starat? Víte, v mnoha rodinách je to tak, že máma kamarádí spíš s dcerou, zatímco kluk s tátou se vrtají v autě nebo jezdí na kole, zatímco holky doma kuchtí nebo vymetají obchody. Jde ovšem o děti větší kolem puberty, které už mají v rodině nějakou výraznější roli. Vaše dvě děti jsou malé a potřebují stejnou pozornost a náklonnost. Jenom Vás chci varovat - Váš syn je v důležitém věku. Pokud mu nedáte dost pozornosti a lásky, pokud ho budete odkládat k babičce a dědovi či přehrávat k manželovi, už to nikdy nedohoníte. Nebude k Vím mít takový vztah, protože ty nejdůležitější roky prošvihnete. Většinou to dopadá tak, že pak, až budete potřebovat pomoc Vy, bude to Vaše protěžované dítě, které pro Vás ani prstem nehne a pořád bude čekat, že mu budete dávat vše, co můžete. Nepochopí, že to je teď na něm a že má oplatit to, co jste pro ně udělala. Ta natažená ruka a očekávání, že beze zbytku jste tu jen pro svého mazánka...to zůstane jako nepsané pravidlo, které jste zavedla Vy sama.
Bohužel ze života...:
Byla jednou jedna paní a měla dva syny. Jeden byl neřád a vejlupek, měl punc darebáka. Druhý byl "normální" a dělal jí radost. A stal se malér a o toho "lepšího" syna definitivně přišla.
Jak to dopadlo? Těžko říct. Jestli jí byl nakonec dobrý ten špatný, když už jí zbyl a vzala ho na milost...?
Některé pohádky jsou drsné a konec mají otevřený. Někdy napořád.
Leii: To je fakt, miloučké pohodové dítě, které nic nerozhází je na přetrhnutí, když je potřeba se rychle oblíkat do školky a ono si místo toho začne hrát, když má mít úkoly do školy a ono neví co a kdy, když ztrácí věci, protože nechápe, proč se obtěžovat jejich uklízením....
Mám oba exempláře, kluka, který žárlil, vztekal se, občas nebylo lehké s ním vyjít a pohodovou holčičku, která vnímá svět jako zajímavé místo, všechno si užívá a nic ji nerozhází.
Ovšem syn se kamkoli vypraví velice rychle, z dcery občas šílím. Ze syna se vyklubal zodpovědný mladík, který nepotřebuje dohled rodičů, dcera je zasněná a rozevlátá a je nutné k ní přistupovat úplně jinak, aby si okolí uchovalo duševní zdraví, ale i to jde.
Možná, že podstatou řešení tohoto problému není snaha napasovat děti do tvých představ a to, co nezapadá "trestat" sníženým zájmem, ale brát děti takové jaké jsou a najít u každého to dobré, co tě obohatí.
A do třetice a už mizím, je snadné milovat někoho, kdo je hodný, poslušný a mazlivý. Ale není to trochu "nudné"? Vezmi synovu povahu, je-li odlišná, jako výzvu. Na čem jiném se tolik naučíme než na dětech? Držím palce.
A do třetice a už mizím, je snadné milovat někoho, kdo je hodný, poslušný a mazlivý. Ale není to trochu "nudné"? Vezmi synovu povahu, je-li odlišná, jako výzvu. Na čem jiném se tolik naučíme než na dětech? Držím palce.
Jo, a tu zlobivost a problémovost bych dala taky do uvozovek. Včera jsem byla svědkem toho, jak malý kluk sotva dvouletý dostal venku na zadek, brečel, a jeho matka, když viděla, že ho s kamarádkou (a dětmi) soucitně pozorujeme, si ulevila "Řek´, že chce čurat, a pak nečural. Von je hyperaktivní a to je všechno z toho." 
Uá.
Mám pocit, že si synkovou zlobivostí a problémovostí omlouváš to, že se mu tolik nevěnuješ.
Mám také starší dcerku dračici, jsou jí dva a třičtvrtě, a miloučké roční batole (jak oheň a voda, od malinka usměvavý mazlík). Na starší dceři vidím, jak prochází náročným obdobím hledání sebe sama a hranic, kam až může. Naprosto jsem se osvobodila od nějakého mentorování, když na ni přijde třeba brekavá, prostě to musí nějak dostat ze sebe ven. A taky vidím, jak lační po tom, sdílet se mnou její fantazie, jak se úplně rozzáří, když se vyptávám, přistoupím na nějakou potrhlou hru, když máme něco společného. Malinkou bych umazlila, ale tahle je prostě už zase osobnost a jako takovou ji obdivuji, musí to být nápor, přísun nového do mozku, zpracovat to, ustát konkurenci sourozence. Ne vždy se mi daří vyřešit patovou situaci s klidem, mám obě děti rychle po sobě a jsem stále ještě dost nevyspalá, kojím v noci, někdy mám chuť jen tak koukat "do blba" nebo bezduše chatovat...ach jo, když to člověk vidí černé na bílém, hned si líp uvědomí své nedostatky.
Jo, a taky si myslím, že i dítko typu klidný dobráček může v budoucnu rodiče dost "potrápit" zase jinými vlastnostmi, které je budou vytáčet a vyčerpávat. Proto také nepřistupuji od příbuzných na takové to srovnávání "ta je jiná jak XY, viď, to je pohodové dítě..." Zvlášť před tou starší.
.jpg)
podle mého je naprosto normální, že má máma vždycky nějakej čas nejradši to nejmenší z dětí, zas tolik bych se nerochnila v pocitech a místo úvah, jestli jsi nebo nejsi vyvrhelka bych si užívala života, vem si, že ti nic nechybí: máš dvě krásný zdravý děti, pracovitého manžela, akorát moc přemýšlíš o blbinách.
jestli se ti zdá, že se málo věnuješ synovi, tak to změň, jsi dospělá a svéprávná, ne?
a ta mateřská láska tam je, to že se ti zdá že ne, je nesmysl. jo, a užívej si svou bezproblémovou usměvavou holčičku, může se stát, že na to budeš jednou se slzou v oku vzpomínat, až s ní začne mlátit puberta. 
