Reklama: Moderní tapety na zeď a povlečeníModerní vliesové tapety IMPOL TRADE 

Když jde máma na rande

Když jde máma na rande

„Mami, ty máš tanga? Trochu nechutný, ne? Na co to máš?“

Jdu na rande… spolkla jsem zavčas upřímnost tváří v tvář pubertálnímu synkovi. S čtyřicítkou na krku, vráskami kolem očí, osmi kily nadváhy a zoufalou touhou, aby se mě zase nějaký chlap dotýkal…

„Myslíš, že je to blbý? Proč?“

„Jsi stará a máš obrovskej zadek.“

Koledovala jsem si a teď to mám. Co jsem mohla čekat? Náklonnost mi synek za poslední rok projevil jen párkrát. Spolehlivě nad talířem svíčkové „s osmi“, občas za pomoc s projekty do školy a nebo když jsem mu obluzenému čtyřicetistupňovou horečkou dávala ledové obklady na čelo. Díky jeho pubertě jsem se naučila milovat, aniž bych očekávala návratnost této citové investice…

Jdu do ložnice k velkému zrcadlu a pokouším se prohnout tak, abych obhlédla své pozadí. Samozřejmě má pravdu. Je to trapný až na půdu. Marná snaha ubrat si roky pidiprádélkem zaříznutým mezi půlkami.

„Máš recht, myšáčku.“ Pokus udržet vzteklou ironii na uzdě se nezdařil. Synek s úšklebkem odchází. Beru si prádlo přiměřené svému věku a figuře. Vracím se do koupelny, dokončuju líčení a rychle oblékám kalhoty a tričko, než do dveří vtrhne druhá polovina největší lásky mého života.

„Jé, mamko, to je krásný triko! Vypadáš v něm, jako kdybys byla hubená!“ nadšeně se usmívá malý lichotník. Díkybohu aspoň tenhle králíček mámu ještě vnímá jako nejúžasnější bytost na světě. Taju nad neobratnou ale o to upřímnější lichotkou.

„Fakt?“ ujišťuju se v očekávání, jestli ještě nepřihodí něco milého.

„Akorát ty vlasy máš nějaký divný. Takový slepený, mokrý nebo co? Tobě se rozbil fén? To ještě nemůžeš ven, ať nenachladneš. Nebo si vem čepici!“ přidává s důrazem nejzodpovědnějšího ze zodpovědných.

„Hoši moji, já vás nemít…“ Jo, jsem šťastná. Srdce mi funguje.

Jen bych k tomu sdílenému mateřskému štěstí ráda přidala kousek štěstíčka, které bude jen a jen moje. Možná je to rouhání. Nemůžu přece mít všechno. Mám úžasné zdravé kluky, dobrou práci, pár kámošek. Za sebou relativně poklidný rozvod… Ale chybí mi sex. A chybí tak, až to občas bolí. Začínám být alergická na romantické scény ve filmech a snad ještě víc na všechny, kteří stavějí své city na odiv celému světu. Vyznání lásky na facebooku, líbačky v parku, písničky na přání… Aby vám to vydrželo, napadá mě vždycky. Brzy ze mě bude zapšklá protivná tlustá koza.

Copak mám u nějakého chlapa šanci? Při představě, že se před zraky jakéhokoli muže svlékám, mi naskakují rudé fleky ve výstřihu. Volněji je mi po dvou třech deci vína. Krom cudnosti se mi bohužel rozvolní i jazyk a zatím ani jeden z mých dvou ctitelů neustál silácké řeči typu: hlavně žádnou lásku, užijem si hezký večer a půjdeme. Řeči kterými kolem sebe stavím neprostupnou betonovou zeď. Řeči, kterými se snažím sama sebe přesvědčit, že nepotřebuju, aby mě někdo miloval. Že mi fakt stačí jen pár upocených minut na sedačce v obýváku a zdvořilostní ranní sms, s dotazem, jak jsem se vyspala. Vrcholným číslem mé suverénní odvázanosti jsou příběhy o mužích, toužících po mé blízkosti (fantazie mi v tomto směru funguje na výbornou…), aby dotyčný nepojal podezření, že jsem jen nějaká zoufalá chudinka, která se zalyká vděčností, že s ní strávil večer. Díky mým blbým kecům pojímají spíš podezření, že jsem úplně pitomá kráva, která vlastně neví, co chce. A nejspíš mají pravdu…

„Babička, babička! Jupí! Budem koukat na telku a jíst brambůrky a pařit na kompu! A bude jako Silvestr! Budem vzhůru do půlnoci!“ jásá mladší synek. Výčitky, že jsem večer s klukama vyměnila za večer s cizím chlápkem, jsou ty tam.

„Mami, díky! Jsi zlatá!“ Babička zásluhou mého občasného randění propadla jedné z oblíbených počítačových her kluků a na hlídání se netěší o nic méně než oni. „Proč jim to pořád zakazuješ? Vždyť u počítačů teď sedí všichni. Hrála jsi to někdy? Je to bomba! Jak jim to můžeš zakazovat, když nevíš, o co jde?“ Někdy se mi zdá, že je má máma mnohem mladší než já. Snad je to nadhledem a vědomím, že životaběh není možné zastavit. Že je lepší užívat si, riskovat a někdy si rozbít hubu, než opatrně našlapovat a jen uhýbat před osudem. Snažím se vší silou uvěřit téhle její filozofii, v reálu se ale pořád držím bezpečného: moc neinvestovat a tak nemít, co ztratit. A taky být bez šance něco získat…

„Tak, ať to dobře dopadne,“ dává mi máma pusu na tvář.

Nejraději bych se zeptala, co to je dobře? Sama nevím. Sympaťák, se kterým jdu na schůzku, je úplně jiný než všichni před ním. Uf! Už jenom za tuhle myšlenku bych si nejraději dala přes pusu. Copak je mi patnáct? Každý je jiný než ti před ním! A jen proto, že mě tenhle chlap na prvním rande nelámal do postele, byl neuvěřitelně galantní a líbal přesně na hraně džentlmenství a příslibu sexu, přece neznamená, že bych si z něj měla sedat na zadek! Zlobím se sama na sebe za rozechvění, se kterým počítám minuty do schůzky. Nechci přijít moc brzo, ale ani pozdě. Chci být dokonalá. Džentlmen by k sobě měl mít dámu, ne?  

Další boj se sebou samotnou. Nejsem dáma. Jsem stárnoucí utahaná máma, která místo nóbl parfému vždycky koupí kopačky pro kluky. Kamarádi mých synů mě celkem berou. Prý je se mnou sranda. Jednou jsem dokonce od jednoho dostala valentýnské srdíčko. „Fotbalová máma, neurotická čtyřicítka, která, kdyby šla na další liposukci, už ji nepřežije…,“ slyšela jsem nedávno v jakémsi sitcomu. Jo, to jsem já. Všechno ostatní jen ne dáma. Asi bych ji na jeden dva večery dokázala zahrát. Ale nejsem fakt už moc stará na to, abych ztrácela čas přehráváním představení, o které stojí jen ten druhý? Jsem fakt taková zoufalka, která si nemůže dovolit být sama za sebe, protože pak by po ní pes neštěkl?

Cestou k náměstí podpatky lodiček pomalu odklapávají mou proměnu z mámy na ženu. Ramena dozadu a dolů, hlavu vzhůru a dýchat zhluboka… Kruci, už jen ten auťák nemá chybu.

„Ahoj,“ usmívám se a nenápadně prodýchávám prvotní ostych.

„Ahoj!“ Nemůžu se ubránit pocitu, že jeho „ahoj“ je mnohem svobodnější než moje. Proč na každé rande musím jít s nějakým očekáváním. Proč to sakra nemůžu nechat jen tak plynout? Protože mi bude čtyřicet? Protože se mé šance na trhu s láskou den po dni snižují?

Poslouchám, co povídá a snažím se udržet zaujatý úsměv. Od momentu, kdy mi v restauraci pomáhal z kabátu a úplně nevině mě při tom pohladil po ruce… No, možná se jen mimoděk otřel, ale rozechvění se mi rozběhlo po celém těle takovým způsobem, že mě to dostalo do kolen. Od té chvíle nedokážu myslet na nic jiného než na to, jestli spolu skončíme v posteli a jestli to bude víc než jednou.

„Ty jo, jsi vážně dobrej… To musí být docela těžký, obdivuju, že sis s tím poradil… Nechápu, jak to všechno zvládáš…“ Věty, které prý chlapi chtějí slyšet. Naštěstí nemusím přehrávat. Kdykoliv se mi podaří zahnat myšlenka na sex s tímhle sympaťákem a skutečně se zaposlouchám do jeho vyprávění, padá mi čelist. Ach jo, o to víc mě bude štvát, až rande skončí obligátním a obvykle definitivním: „Zavolám…“

A do háje! „Dobrý den, paní učitelko!“ Třídní mého syna. Byť právně volná, připadám si v téhle situaci nepatřičně. Vracím se nohama na zem. Zase jsem utahaná máma od dětí. Krčím se za stolem a přistihnu se, že si přeju, aby už „rande“ skončilo a já se mohla vrátit tam, kam patřím. Ke klukům, k vysezenému ďolíku v křesle u televize, k bezpečí facebookových polovirtuálních vztahů, kde vlastně o nic nejde… Kde je tolik místa pro fantazii, že všechny pohádky klidně mohou mít šťastný konec… Kde nic neriskuju a vůbec nic nezískám…

Pusa na rozloučenou už nehřeje, ale studí. Slyším, jak říká: „Zavolám…“

Žaneta


12.8.2014   Rubrika: Čtenářské příběhy   |   Komentářů 59   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,7/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Když jde máma na rande

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-59
sharon
sharon - 14.8.2014 14:19

Linda: smajlik - 68 teplá večeře , vypraný fusekle a vyšu.*.anej mozek z hlavy....vražedná to kombinace..smajlik - 68smajlik - 68

 
Linda
Linda - 14.8.2014 14:08

Tak jsem to cetla dvakrat a pointa mi stale uchazi smajlik - 26.... co me zarazilo je:
ano muzu se zeptat dospivajiciho ditete na jeho nazor ohledne meho obleceni / figury / makeupu apod, ale uprimne je to pubertak a cokoliv rodic udela je na urovni brontosaura pred vymrenim, takz za bernou minci bych to nebrala (kdyz pominu fakt producirovat se pred pubertakem v tangacich, ale jina rodina=jiny mrav).
Druha vec ucitelka - at laskave natluce nejake vedomosti pubertakovi do hlavy a vsechno ostatni ji muze byt sumak i kdyby matka jejiho zaka byla vdana a mela ruzne milence na kazdy den v tydnu!!!
A chlap - tak bud potrebujes sex a k tomu ti muze byt nejaka vecere v restauraci a nebo pochlebovani jak je silene chytrej na prd, proste ho vyuzij a vykopni. A nebo proste nezrizene touzis po prani ponozek a dalsim chlapovi do domu (coz pri dvou pubertacich pokladam za masochismus), ale pak zase musis pocitat s tim, ze toho sexu velice rychle bude ubyvat a zustanou ti jenom ty fusekle a "co bude k veceri?".
Shrnuto: co vlastne chces????

 
Pentlička
Pentlička - 14.8.2014 8:41

No tak pochopila jsem, že tohle je jen jedna stránka Žanetiny osobnosti. Možná je to tím, že jsem Blíženec, tudíž rozpolcená osobnost, ale já třeba mám v sobě spoustu ženských, hezkých i ošklivých, hloupých i chytrých, sebevědomých i nesebevědomých. Pokaždé vykoukne jiná. Takže chápu, že se žaneta touto povídkou vypsala ze své hodně nesebevědomé osobnosti, ale to neznamená, že je taková stále. Každý jsme přece mišmaš ze všeeho možného.

 
Jarča*
Jarča* - 14.8.2014 6:46

Anahir - 13.8.2014 22:52: pěkně napsánosmajlik - 5
K bodu 3 bych ještě možná dodala nějaké dobré knížky, je jich s touto tématikou na trhu spousta, jen si vybrat. Samozřejmě každému pomůže něco jiného.

 
Anahir
Anahir - 13.8.2014 23:30

Žaneta40: máš vzkaz

 
Žaneta40
Žaneta40 - 13.8.2014 23:12

Anahir: Tak to držím pěsti, ať dojdeš tam, kde to pro Tebe bude nejlepší! Mimochodem upřímnost bez servítků je mi sympatická, protože kromě dětí ji málokdo dokáže. Samozřejmě bez postranního úmyslu toho druhého sejmout.
A polohra a drobné mlžení jsou nutné mimikry vzhledem k mnoha dalším okolnostem.

 
Žaneta40
Žaneta40 - 13.8.2014 23:02

Anahir: Díky za patero k sebevědomí... A s tím hledáním pomoci.. jak píšu, začala jsem tady :-) Virtuální anonymní "přítel(kyně)" si může dovolit být upřímnější. Tak to s ní(m) risknu. A když to touhle cestou nepůjde, přijde na řadu psycholog. To je ten s těmi diagnózami smajlik - 9

 
Anahir
Anahir - 13.8.2014 23:00

Žaneta40 - 13.8.2014 22:52 no, asi bych ti doporučila, že když chceš od nás tady nějak poradit, bylo by dobré psát skutečná fakta, protože my ti do hlavy nevidíme. a jestli si chceš hrát, tak podle toho dostaneš odpověď.

Já vím, že se můj slovník a tvrdé vyjadřování moc nelíbí, holky tady vědí, že si dost často servítky neberu.
ale v tvém případě, vím o čem mluvím.
Já taky jdu cestou, kterou jsem si zvolila a věř mi, že nikdo s kým o tom mluvím, to nechápe, výsledek je tak vzdálený (ještě minimálně 2 roky si musím počkat) a jediné co mám, je víra, že to, jak jsem se rozhodla, je správné. a lehké to zrovna není.

 
Anahir
Anahir - 13.8.2014 22:52

Žaneta40 - 13.8.2014 21:50
Kde vzít? Co takhle než se ohlížet kde by se dalo ,,vzít" bez práce, tak začít makat na tom sama?
Zdravé sebevědomí je vzácné a drahé zboží a to nejde jen tak někde vzít. Jen tak ho někde sebrat, vyčíst, nastudovat.
Nikdo ti ho nedá, nevtluče ani nevlije do hlavy.
Sebevědomí je mnoho práce a dřiny. Běh na tu nejdelší trať. Nezíská se za tejden nebo za měsíc.
1/ Začátek je tehdy, když se člověk rozhodne. Když ví, že je to správné a že tudy vede cesta, byť výsledek je nejistý a tak vzdálený...
2/ Přestat se litovat. Jasně, každý se někdy na své cestě zadýchá, pochybuje a je rád, když to může někomu říct. ale pak musí pokračovat.
3/ Pomoc existuje. Všude, stačí jen chtít. Existují poradny, psychologové, weby, přátelé....chceš se někam dobrat, něčeho dosáhnout? Jdi do toho. Nepovedlo se? to není neúspěch, ale jen znamení že tudy to nejde, tak pujdem jinudy.
4/ Nejtěžší, je začít. Pak už jen jdeš za cílem. A už to - je sebevědomí.
5/ Paradoxně je to všechno neuvěřitelně těžké. ale máš na výběr. Dřepět v koutě a nebo se aspoň pokusit.

 
Žaneta40
Žaneta40 - 13.8.2014 22:52

Anahir: Vysvětlení k Žanetě viz níže... Jinak smajlik - 73 mozek z hlavy by se občas hodilo... smajlik - 4 A přiznám se k další odpornosti... opravdovské "diagnózy" si běžně půjčuju jako zjednodušující nálepky pro popis všedních stavů. Ale příště v rámci korektnosti diskuse klidně použiju výraz akcentovaná osobnost s maniodepresivními rysy smajlik - 22

 
sharon
sharon - 13.8.2014 22:43

jdu se raději koukat na Sex ve městě.....smajlik - 68

 
sharon
sharon - 13.8.2014 22:40

Žaneta40: no právě smajlik - 76..přišlo mi že moje 17ti letá vnučka to má v hlavě líp srovnaný.................

 
Žaneta40
Žaneta40 - 13.8.2014 22:35

sharon: Nee, to už bych byla fakt hodně trapná. I když je mi jasný, že to tak na první pohled mohlo vypadat. Ale zas takové pako nejsem :-) Jo a ještě k tomu psychologovi... Tomu, co tady "Žaneta" dostala, tedy ten kopanec do prdele, se říká emoční korektivní zkušenost. A myslím, že málokterý psycholog by to dokázal naservírovat klientovi s takovou razancí, jak místní diskutující. Tedy, nic proti psychologům... smajlik - 3

 
sharon
sharon - 13.8.2014 22:29

Žaneta40: 22:26...........když ti to život naplňujesmajlik - 26...nic proti...ale pokud ti je 40....no , raději nekomentuju....smajlik - 68

 
sharon
sharon - 13.8.2014 22:27

Žaneta40: ale já se neztekám...vcelku je mi to jedno, žijem každý jak umíme.....ale tak mi trošku přišlo jestli si z nás neděláš vyloženě pr..el.....smajlik - 64

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-59
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 78251.
Archiv anket.