Reklama: Moderní tapety na zeď a povlečeníModerní vliesové tapety IMPOL TRADE 

Startuju na první našlápnutí. Nevydržím už ani sama se sebou.

Startuju na první našlápnutí. Nevydržím už ani sama se sebou.

Milé ženy, prosím, poraďte mi, jak se můžu naučit sebeovládání a trpělivosti. Je mi skoro čtyřicet a je to se mnou čím dál horší. Sama si uvědomuju, že se chovám nemožně, nicméně jakmile se přihodí něco, co mi nejde pod nos, nedokážu se ovládnout a okamžitě vylítnu jako čertík z krabičky.

Díky téhle své povaze v podstatě všude narážím. U rodiny, u přátel, u kolegů. Přátele už vlastně skoro ani nemám, zůstala mi jen jedna kamarádka, která mě bere takovou, jaká jsem a když mě chytne ten můj rapl, tak mě buď seřve nebo beze slova odejde.

S rodinou je to horší. Manžel už se mnou ztratil trpělivost a řekl mi, že jestli se sebou něco neudělám, rozvede se. Prý už toho má akorát dost a děti si vezme k sobě, abych je svým nepředvídatelným vztekem nedusila. Pravda je, že on doma funguje jako katalyzátor a děti k němu mají blíž, než ke mně. Mé chování mi vyčítají i rodiče, prý jsem už dost stará na to, abych se uměla ovládat.

Vím to. Všichni mají pravdu. Uvědomuju si, jak musím své nejbližší ničit. Opravdu se snažím, kolikrát to ve mně úplně vře, ale držím se. Jenže nikdy mi to nezůstane, při další příležitosti opět řádím kvůli nějaké prkotině.

Rozčílit do běla mě dokáže snad cokoli. Přijdu z práce domů a najdu tam něčí neuklizené věci a už ječím. Kdybych se aspoň vyřvala a byl klid, ale já o tom dokážu pak další dvě, tři hodiny mluvit a tím v sobě ten vztek ještě přiživuju. Když se mě manžel snaží uklidnit, většinou to schytá taky. Rozčiluju se ráno, když se vypravujeme, že je dcera dlouho v koupelně, že se syn loudá se snídaní, že mi manžel s ničím nepomůže (není to pravda, on je skvělý otec, to jen já v tom zápalu obviňuje všechny ze všeho). Cestou do práce se zuby nehty musím ovládat, abych nesekýrovala lidi kolem sebe, že pomalu nastupují nebo vystupují z autobusu, že jdou pomaleji, než já a blokují mi cestu, v práci pak sekýruju podřízené (jsem vedoucí úseku a mám pod sebou šest lidí), na návštěvě u rodičů kriticky hodnotím cokoli, co mi máma říká. Ona už mi tedy radši ani nic neříká, protože jak mi sdělila, nemá zapotřebí, abych ji neustále peskovala, že koupila tohle a ne tamto, proč chodí tam a tam.

Jsem nemožná. Byla jsem taková vždycky, ale ne v takové míře. Dřív jsem se nějak víc ovládala. Ale poslední tak dva, tři roky, jsem jak smyslů zbavená. Když o tom tak přemýšlím, vlastně mě ten život ani nebaví, z ničeho nemám radost, všechno mě rozčiluje, jsem chodící negativismus. Asi jsem zralá na psychiatra.

Už jsem i připravená si k nějakému odborníkovi zajít, ale ještě před tím bych se vás ráda zeptala, jestli jste třeba některá nebojovala s něčím podobným. Dá se nějak cíleně vlastním úsilím naučit sebeovládání? Já bych chtěla být normální, příjemná, pohodová žena, opravdu. Bohužel, sama o sobě vím, že jsem příšerná, věčně uječená a nespokojená hydra.

Dana


2.2.2015   Rubrika: Čtenářské příběhy   |   Komentářů 30   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,9/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Startuju na první našlápnutí. Nevydržím už ani sama se sebou.

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30
Anahir
Anahir - 10.2.2015 19:44

Já bych byla ráda, kdyby Dana jednou napsala, jak se to u ní vyvíjí, co podnikla, co jí řekli, jestli se jí ulevilo.....

 
Denrepa
Denrepa - 10.2.2015 10:32

Almega: já se obávám, že by to nebylo k ničemu. Tohle není manýra, na kterou by takové "zchlazení" možná platilo (i když i na to je něco takového, co navrhuješ, poměrně hustá soda). Naopak tipuju, že by to ještě přitížilo. Tohle je psychický problém vyvolaný pravděpodobně nějakou frustrací, potlačeným traumatem, který se teď dere ven a není to vědomě příliš ovladatelné. Taky doporučuju odborníka. Pokud máš obavy z psychiatrů a psychologů, jsou i další odborníci, kteří vědí, jak na bolesti duše. Kdybys chtěla, můžu se podělit o dobré i špatné zkušenosti, příp. kontakty, napiš do zpráv.smajlik - 45

 
melaky
melaky - 10.2.2015 6:06

Napiš mně na mail malkova.marie358@seznam.cz, měla jsem něco podobného.

 
Gosi
Gosi - 4.2.2015 11:23

utíkej k odborníkům, jednomu přes hlavu a druhýmu tuším endokrynologie(nechce se mi gůglit jeslti to píšu dobře)... asi je to trochu povahou, ale může na to mít vliv i štítná žláza, nebo nějáké jiné hormony...

 
monja
monja - 3.2.2015 15:56

Určitě jsi zralá na psychiatra !!! Neodkládej to a běž, než zůstaneš sama na celým světě ... a to ti bude teprv smutno ....

 
sharon
sharon - 3.2.2015 11:26

smutné když nemáš ohled ani na děti......urychleně navštiv psychiatrii !!!

 
Almega
Almega - 3.2.2015 10:30

Možná by se Dana divila,jak by na ni zapůsobilo kouzlo pár facek ve dveřích,zalepení pusy páskou,svázání rukou nohou a strčení do sklepa....Určitě by se druhý den chovala úplně jinak....Myslím si,že je moc rozmazlená a žije si jako ve vatě,jen o tom jakoby "neví".Pořádný šok by ji probral....

 
vosmajda
vosmajda - 2.2.2015 23:14

Taky jsem to tak měla, řev, křik, lítaly pantofle, kbelíky, a pak jsem se hrozně styděla. Teď to přestává, asi se mi zklidnily hormony a taky se mi zlepšily životní okolnosti. A nejhorší bylo, když jsem ztropila scénu po dlouhé době, když jsem si myslela, že tohle už ne. To jsem si přísahala, že už nikdy. A nejvíc mě vytáčejí takové vnější příhody a náhody, jako že zrovínka musíme být v práci, když zrovínka musím být doma, kvůli něčemu, co je přece jednou za rok a musím to pochopit a v práci to taky musím pochopit. No, ještě horší byla nezaměstnanost.

 
Verera
Verera - 2.2.2015 17:46

Tohle osobně neznám a ty návrhy dole mi připadají rozumné.

Jen si nějak nedokážu představit, že vím, že manžel je úžasný, děti taky a přesto na ně ječím. Je asi těžké v sobě tu agresi ztlumit, ale nedala by se aspoň přesměrovat. Zavřít se do pokoje, koupit si boxovací pytel a ječet jen tak, vybít vztek a neubližovat lidem, kteří si to nazaslouží?

A cíleně si udělat každý den nějakou drobnou radost, najít si čas pro sebe, kouknou na film, jít se projít,koupit si nějaký dobrý čaj... cokoli, co tě napadne a je ti příjmené. A na každém dni schválně najít něco pozitivního.

 
Anahir
Anahir - 2.2.2015 15:47

Jinak psycholog ti může hodně pomoct, protože tě naučí se svou agresí pracovat.

 
Anahir
Anahir - 2.2.2015 15:46

....život mne nebaví, z ničeho nemám radost, všechno mne rozčiluje, křičím na manžela a na děti, jsem nemožná...

Je mnoho druhů depresí. Někdo jen leží a na nic nemá sílu, někdo jen brečí, někdo je při ní nadmíru agresivní - to se agrese buď otáčí proti sobě (což často vede k sebepoškozování - osobní zkušenost) a nebo je agrese vedená na okolí. To nemám ze své hlavy, to mám přímo od psychiatra.
Co se týče práce, sama si polož otázku jak dlouho zůstaneš v zaměstnání než o něj kvůli svému chování přijdeš.
Ty urychleně běž k doktorovi, protože ti to už dávno přerostlo přes hlavu a než něco vyvedeš.

Manželovi co nejdříve řekni, že jsi rozhodnutá se sebou něco udělat, jsi ochotná se léčit, docházet na terapii. Neřeš to sama, hledejte doktora spolu, to vás pomůže stmelit - ty nebudeš na to sama a on uvidí že se snažíš.
Dejte si ještě šanci, protože taková léčba netrvá týden, ale měsíce a proto by měl vědět, že na to nekašleš, ale rozhodla ses něco udělat.
Podmínka je, že to udělat opravdu chceš.
smajlik - 45

 
Arna
Arna - 2.2.2015 11:47

Taky bych počkala s lékovou terapií, psychiatři dnes nemají tolik času na pacienty, předepíší léky a je to. Psycholog je lepší varianta, k tomu joga a doporučila bych regrese u dobrého terapeuta. Tam člověk zjistí proč to je a důsledným vedením se vše odstarní.

 
Kozoroh18
Kozoroh18 - 2.2.2015 11:08

proc hned leky a dr.
Asi si vse moc beres, uprav rezim a myslet take na sebe. Jit si zacvicit, zabehat, na masaz.
Mozna to je jiz prechod, to na kazdou pusobi jinak. Mela jsem kolegyni, ktera dusila nas i podrizene. Kdyz to po letech preslo a ona si to zpetne uvedomila tak se omluvila.

 
catcat
catcat - 2.2.2015 11:06

ježiš, tebe bych potkat nechtělasmajlik - 71

 
Jarča*
Jarča* - 2.2.2015 10:24

Taky to znám, i když ne snad v takové míře. Chce to změnu životního stylu, hlavně začít myslet víc sama na sebe, a trochu se rozmazlovat. Přihlásit se na cvičení, úžasné jsou i masáže. Nějaké ty potravinové doplňky, mně osobně se osvědčil hořčík s vitamínem B6, kterému se říká vitamín dobré nálady.
Psycholog nebo psychiatr by nebyl od věci, ale bránila bych se antidepresivům, aspoň pro začátek bych zkusila jiné možnosti.

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 78620.
Archiv anket.