Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ale kdybych nastoupila někam, kde by mi bylo řečeno, že je to normální asi bych si časem zvykla. Rozhodně bych držela hubu a krok, protože sem to místo vzala dobrovolně.

Ivi 3.12.2015 19:51 - Naprosto stejně to mám já. Tykání musí být dobrovolné a chtěné z obou stran Na netových diskuzích to moc neřeším.

Díky bohu za náš normální kolektiv. Tady je to dobrovolné. Sice je mi 34, takže nejsem stará konzerva, ale co se tykání a vykání týká, považuju to hlavně za takovou obranu. Hůř se totiž řiká vy vole, než ty vole. Já dokonce považuju za naprosto zcestný, co radí základy slušného chování, že když mi někdo nabídne tykání, tak že bych měla automaticky přijmout. Nedělám to. Sice už se mi párkrát stalo, že na mě bylo pohlíženo skoro jako na někoho, kdo zabil štěně, ale já si prostě nebudu tykat s každym uslintanym kolegou nebo známym jenom proto, že on chce. Např. jeden kolega v práci touto nabídkou donutil moje dvě kolegyně k tykání, já jsem odmítla a jak dobře jsem udělala. SIce jsem dlouho poslouchala, jak sem neslušná a co sem si to dovolila. Ale k nim se teď chová hodně osobně, až to někdy hraničí se sexuálnim obtěžováním, ale na mě si nedovolí absolutně nic. Z toho mi prostě vyplývá, že je to prostě hlavně obrana jak jsem psala na začátku.
A nejhorší je v pracovním kolektivu, když jedna strana vyká a druhá tyká. Mně jak někdo bez domluvy začne tykat, tak mu automaticky tykám také. Samozřejmě přiměřeně k věku a postavení.
Jednou jsem dělala 3 dny v jedné pochybné realitce a tam mi ani nedali podespat pracovní smlouvu, ale provedli mě po kancelářích a se všema sem si musela tykat. Jako u šedesátileté paní právničky mi to fakt nešlo přes hubu. Ještěže sem za tři dny zdrhla, bylo to tam celý divný
Takže naprosto chápu tvoje pocity, měla bych to stejně

Nic s tím nenaděláš, pokud je to "firemní kultura", budeš to muset skousnout.
Upřímně jsem ráda, že já jsem ještě nic takového nezažila. Ráda si s lidma vykám, i s těmi, které považuji za přátele a známe se desítky let. Tykám si taky, samozřejmě, ale hodně vybírám s kým to bude. S podřízenýma potom dvakrát tolik obezřetně.

V práci mi tykají i mladá, přidrzlá ucha. Je to dneska normální-ano-je.

Jsem sice ještě o pár pátků starší než pisatelka, ale nenapadlo by mě z toho dělat problém. Tykání by mi spíš vyhovovalo, odpadá tím dost problémů a je vůbec fajn. Často přijdu do kolektivu výrazně mladších lidí a pokud si všichni tykají, hned se tam cítím líp.

punh: pokud nekam nastoupis / prijdes a nekdo ti oznami (je jedno zda muz ci zena, zda starsi ci mladsi) ahoj my si tady vsichni tykame tak ti budu taky tykat, nebo my tu mame spolecne zachody a nebo my kazdy patek chodime vsichni spolecne na pijatiku a nejak samozrejem se ocakava tvoje ucast - v techto pripadech ti vezmou vitr z plachet a moznost volby a muze se citit nastvana / podvedena a vylevat si dusicku po internetu.
Jina situace je pokud ti pri pohovoru sdeli, ze se jedna o smiseny kolektiv kde si vsichnei bez vekove hranice tykaji, ze maji spolecne zachody, ze se ocekava od cloveka to ci ono - tady mas moznost couvnout, rici svuj nazor a nebo holt prijmout a uvidis vezmou me nebo nekoho jineho, Ovsem kdyz pak opravdu nastoupis a veci na ktere te upozornili uz pri pohovoru jsou pravdive, tak mas smulu, tim ze jsi praci prijala jsi i rekla ANO na dane podminky a ted uz nema cenu si stezovat a "brecet" po internetu.....tot muj nazor. Mezi temito dvema situacemi je VELKY rozdil

Mně to úplně normální nepřipadá, chci si sama rozhodnout, s kým si budu tykat. Připomnělo mi to, jak jsem před lety nastupovala do nynější práce a jeden kolega mi hned řekl, že si tam všichni tykají, takže mně bude tykat. Vypadal staře, tak jsem si říkala, ať je po jeho. Tykání bych mu nabídla, ale takhle mě naštvalo, že mi nedal možnost mu to nabídnout.

Pokud tam u vás tyká každý každemu a jinak se chovají slušně, tak bych to vůbec neřešila. V některých firmách ,které se řídí zahraničními trendy, to tak mají, s tím nic nenaděláš.
Na druhou stranu, drze se k tobě může chovat i uctivě ti vykající mládežník.

vranoj: dobrý s Karlem

Je mi taky 56 a většinou se snažím si s novými kolegy ( teda z 95% jsou to kolegyně) při vhodné příležitosti potykat ze dvou důvodů - 1) Když přijdu do kanceláře nemusím zdravit dobrý den, ahoj, ale jen ahoj a 2) Nemusím přemýšlet komu tykám a komu vykám ( mám s tím trochu problém). Je pravda, že bez nabídnutí mi žádný mlaďas tykat. Ale na druhou stranu mi přijde horší, když se mé spolužačce před lety na nabídku tykání dostalo odpovědi ve smyslu" Klidně mi tykejte, ale já si netroufnu a budu vám vykat" Od té doby je to moje noční můru a čekám, kdy to přijde.

je to firemní kultura, Kamila byla upozorněná hned na začátku. Já to vídám často, že všichn i mají jmenovky s křestním jménem a všichni si tykají. Pokud bych byla v takové firmě, podřídila bych se. U nás je to individuální, s klienty si vykáme.

Normálně mladším kolegům vykám a oslovuji je křestními jmény. Já 46 a přišlo by mi zvláštní 20ti leté slečně říkat slečno Nováková, ale pokud by na tom slečna Nováková trvala - neřešila bych to a oslovovala ji podle jejího přání. Tykám si s těmi se kterými chci a obvykle s nimi pracuji delší dobu.

Ale myslím si, že pokud bych nastoupila někam, kde by se tykalo vzájemně rozchodila bych to bez větší duševní újmy.

Pro pobavení aneb jak si může život/ rodiče pohrát se jmény: ve spolupracující firmě je Karel Karel - představování vypadá asi následovně: já jsem Karel. Prima, tak já jsem Franta a budeme si tedy tykat... Když vzápětí vyjde najevo, jak že to je už to obvykle lidé zpět nevezmou, takže i tak se dá

No, na jednu stranu - píšeš, že nejsi cimprlína - takže pokud "jen" tykají a nejsou jinak přidrzlí, tak bych se s tím srovnala.
Na stranu druhou - zatím jsem vždycky byla v kolektivu, kde jsme si vykali do okamžiku, kdy starší - nebo nadřízený nenabídl tykání.
Já sama vykám i stejně starým, pokud se nedohodneme jinak - jsem tak zvyklá.

Myslela jsem, že jsou drzí a tykají, ale když jen tykají, asi bych se s tím smířila. prostě jde o způsob firemní kultury. Zdá se, že se chovají jinak hezky, práce to je, tak co. U nás je to tak, že si lidé vykají a říkají křestními jmény, pár seniorním kolegům, jichž si vážíme, se říká akademickými tituly a nejbližší okruh si tyká. Já vykám i kolegům, s nimiž pracuji mnoho let. Pokud bych pracovala v méně tradičním prostředí, tak by mi to asi nijak nevadilo. Oprostila bych se. Stejně jako jsem se oprostila, když jsem dva roky pracovala s americkými kolegy. jejich pseudosrdečnost a pseudostarostlivost jsem přežila taky.