Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Odejít od nemocného manžela? Je to morální?

Odejít od nemocného manžela? Je to morální?

Ocitla jsem se v docela dost nepříjemné situaci. Řeším těžké dilema, zda mám morální právo opustit nemocného manžela. Jsem v koncích a nevím, co mám dělat.

S mužem jsme se brali před pětadvaceti lety a máme spolu dvojčata, dnes čtyřiadvacetileté dcery, které se už osamostatnily. Naše manželství bylo zpočátku hezké, ale když opadla prvotní zamilovanost a pak se narodily dcery, všechno se začalo kazit. Zatímco já byla doma s dětmi, muž si žil svůj vlastní život, jak jsem se dozvěděla, měl i milenky. Moc mě to bolelo, ale bála jsem se náš vztah ukončit, nevěděla jsem, jak bych dokázala sama zajistit děti.

Postupem času se vše nějak ustálilo do ne zrovna ideálního modelu, ale život se stal aspoň trochu snesitelný. Pravda je, že manžel, jakkoli byl jako manžel poměrně dost citově chladný, k dcerám měl hezký vztah a vždy, když byl doma, se jim věnoval. A ony na něm obě moc lpěly, což platí dodnes. Jsem ráda, že mají s otcem hezký vztah, i když teď se to vlastně otáčí proti mně.

Jak jsem psala, v manželství jsem šťastná nebyla. Chyběla mi láska, projevy náklonnosti a v posledních pěti letech i sex. Těch posledních pět let bylo nejhorších a já začala uvažovat, že se nechám rozvést a půjdeme si každý svou cestou. Dnes lituju, že jsem nebyla rozhodnější a neudělala to už tehdy. Nemusela bych dnes řešit to, co řeším. Jenže já tenkrát ještě brala ohled na dcery, chtěla jsem, aby v klidu odmaturovaly, obě šly pak ještě na vysokou, respektive na dvouletou vyšší odbornou školu, tak jsem stále brala ohled na ně. Věděla jsem, že by jim rozchod rodičů psychicky neprospěl.

A tak jsem tuto poslední fázi našeho manželství prodlužovala a definitivní rozhodnutí odkládala, byť jsem věděla, že má muž mimomanželské vztahy a doma ho drží jen zvyk, servis a hlavně dcery. Před rokem se v krátkém rozmezí po sobě dcery osamostatnily, jedna bydlí sama v pronájmu, druhá se svým přítelem. Zůstali jsem tedy s mužem sami dva. V té době jsem poznala svého současného přítele a po počátečním oťukávání se mezi námi vyvinul nádherný vztah. Dospěla jsem do bodu, že je potřeba svůj dosavadní život v nevyhovujícím svazku ukončit a jít dál.

Podala jsem žádost o rozvod, která manžela dost zaskočila. Když jsem mu sdělila, že naše manželství považuji za mrtvé a vzhledem k tomu, že i dcery už žijí samy, nevidím důvod v něm dál setrvávat, doslova ho to zdrtilo. Nečekala jsem to, myslela jsem si, že se zachová jako vždycky, jako frajer, co je nad věcí. Ale on se rozklepal a ptal se, jestli to myslím skutečně vážně, jestli někoho mám. Přiznala jsem, že ano, že to myslím vážně a že mám přítele.

A pak jsem se od něj dozvěděla, že je vážně nemocný. Dlouho to přede mnou tajil, ale zrovna v té době, kdy jsem žádala o rozvod se dozvěděl, že má rakovinu. Byly to pro něj dvě rány naráz. Najednou byl ten tam ten sebevědomý chlap, u stolu proti mně seděla zoufalá troska. Prosil mě, ať si to ještě rozmyslím, zpytoval svědomí a omlouval se mi za všechno, jak se ke mně po celé roky choval. Vůbec jsem nevěděla, co mu na to mám říct, tak jsem jen odvětila, že si to musím pořádně rozmyslet.

On hned druhý den řekl dcerám vše – svou diagnózu a mou žádost o rozvod. A já se ocitla doslova pod palbou výčitek, jak můžu vůbec uvažovat o tom, že bych opustila manžela s takovouto diagnózou. Že je prý má povinnost se o něj postarat.

Můj přítel to nese velmi těžce, těšil se, že budeme konečně žít spolu. I já se na to těšila a strašně ráda bych byla, kdyby to tak dopadlo. Ale teď nevím, co mám dělat. Připadám si zahnaná do kouta a nevím, jak z toho ven.

Strašně moc bych chtěla žít se svým přítelem a vynahradit si tak všechny ty roky duševního strádání, kterými jsem prošla. V hloubi svého nitra vím, že bych si to zasloužila a měla na to právo. Na druhé misce vah je můj dosud ještě manžel, otec mých dětí, se kterým jsem prožila pětadvacet let. Říkám si, jestli mám skutečně právo ho i přes všechno, co bylo, ho opustit právě v téhle chvíli. Vím, že když to udělám, ztratím pravděpodobně i obě své dcery, protože ty to nikdy nedokážou pochopit.

Jak se mám rozhodnout? Ani jedno rozhodnutí pro mne není správné, každé bude vykoupené kusem mého srdce. Buď přijdu o svého přítele, nebo o své děti.  

Katka


3.3.2016   Rubrika: Partnerské problémy   |   Komentářů 88   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,8/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Odejít od nemocného manžela? Je to morální?

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-75 | 76-88
Anče
Anče - 22.7.2016 18:32

Katko,to snad není možné - to píšeš o mém životě...já to dopracovala tak daleko,že jsem žila s mužem - každý ve svém pokoji,prostě i ty milenky,všechno...Seber se a pryč...pryč...dcery to pochopí,nenech se zatlačit do kouta,zahodíš i ten zbytek života,co ti zbývá.Za jeho rakovinu nemůžeš,je to jeho problém - zachraň si život!!!!!

 
glomba
glomba - 20.3.2016 7:36

Katko, když člověk zmešká vhodnou chvíli odejít z mizerného manželství, tak je to pak už obtížné a obvykle téměř nemožné, právě z důvodů, které uvádíš. Taky jsem neodešla včas, byla jiná doba, když člověk neměl kam odejít, tak neodešel a taky mě brzdilo to, že by mi to syn nikdy neodpustil, proto jsem zůstala až do konce. Prostě a jednoduše jsem to považovala za svoji morální povinnost.

 
kubikm
kubikm - 9.3.2016 23:03

Arna: jsem moc ráda, že mám hodnou dceru a prima vnoučata a manžela, kterého si mohu vážit....

 
kubikm
kubikm - 9.3.2016 23:02

ještě jedno
nelíbí se mi, že někdo vstupuje do manželství s tím, že když to nevyjde...že se lidi prostě nesnaží, aby to naopak vyšlo....

a k článku
je škoda, že tato rodina nefungovala, protože on měl milenky, což je pro ženu hrozné ponížení...dcery dělaly, že nic nevidí a vše nechali...otec + dcery...jen na ženě...teď navíc vše házejí na ni??

 
kubikm
kubikm - 9.3.2016 22:48

Arna: smajlik - 76smajlik - 76známe se 53 letsmajlik - 76smajlik - 80

 
kubikm
kubikm - 9.3.2016 22:45

Arna: asi opravdu bylo štěstí, že jsme se my dva našli...všude je něco a ten vývoj je zákonitý....
však víš, že jsme oba měli zdravotní problémy....ale vše se dá překonat, pokud oba mají vůli

 
Arna
Arna - 9.3.2016 21:39

kubikm: Kdyby bylo každé manželství jako to tvoje, to by byla nádhera, rozvodoví právníci by byli bez prácesmajlik - 68smajlik - 68smajlik - 68

 
kubikm
kubikm - 9.3.2016 19:25

Arna: no ale je to o té manželské citlivosti, víš? Já prostě hned čuju, že je něco blbě....nechci se hádat...ale věřím, že pokud by mu něco bylo...a tajil...že bych na to prostě přišla
soudím podle toho, že když měl nehodu, tak jsem věděla, že je něco blbě....

 
mariena
mariena - 9.3.2016 15:59

rychenza: Myslím,že tě nikdo špatně nečte,mě samotnou zarazilo,co jsi napsala,píšu to v 8.3.2016 13:02.Do té doby jsem si myslela,že je článek vymyšlenýsmajlik - 26

 
sharon
sharon - 9.3.2016 14:56

Pravda je, že manžel, jakkoli byl jako manžel poměrně dost citově chladný, k dcerám měl hezký vztah a vždy, když byl doma, se jim věnoval. A ony na něm obě moc lpěly, což platí dodnes. Jsem ráda, že mají s otcem hezký vztah, i když teď se to vlastně otáčí proti mně..................................
k milenkám měl a má vzathy vřelé ???............pak je možná i chyba na straně pisatelky......smajlik - 26
nebyla Katka vůči němu také chladná ...a jaká byla vůči dcerám když ony lpěly na tátovi.......to by nám mohla Katka objasnit kdyby tu přišla............smajlik - 63

 
sharon
sharon - 9.3.2016 14:52

holky dyť se nedohadujte smajlik - 76, bůhví jak to všechno je ...mě docela vadí že tu dá někdo článek a dost , měl(a) by se do diskuze zapojit......třeba to všechno ani není pravda......kdo víí...........

 
Arna
Arna - 9.3.2016 9:15

kubikm: Hodně často jsou příznaky pro okolí nepozorovatelné. Krev v moči, ve stolici, častější průjmy či zácpa,... S tím se chlap nerad svěřuje, tedy v takovém vztahu, jaký byl u Katky. Tam ta komunikace opravdu vázla.

 
kubikm
kubikm - 8.3.2016 23:33

mam-ča: no, to je právě ono...ona mu zřejmě jen dělala servis a on si dělal co chtěl...ale že by si vůbec nevšímla, že mu něco je? Tomu prostě nevěřím, eny majína tohle 6. smysl....
a to, že šel žalovat dcerám...ty byly slepé, že si nevšímly jeho milenek?...bylo velice podlé
a ony?? místo toho, aby řekly, tak táto, my ti pomůžeme, šly nadávat mamě?
Divná rodinasmajlik - 48

 
mam-ča
mam-ča - 8.3.2016 22:00

Arna: Já nijak nezpochybňuju, že od prvních zdravotních problémů k cílené léčbě je přes různá zdlouhavá vyšetření poměrně daleko. Ale kdo jiný, než manželé, by se měli se svými potížemi jeden druhému svěřovat a vzájemně se podporovat.
My se s manželem o těchto věcech bavíme a všemožně si pomáháme. Že bychom skrývali své choroby a obavy, to nehrozí. Víme i o vyšetřeních, na které se pokud je to něco vážnějšího, i doprovázíme.
Je vidět, že v Katčině rodině vázla komunikace už dlouho. Pak není divu, že si Katka hledala partnera jinde. Její manžel jí partnerem nebyl, kašlal na ní a žil si po svém, a teď od ní žádá, aby se o něj starala.

 
Arna
Arna - 8.3.2016 19:32

rychenza: Můžeš upřesnit co je nejasné? Já to vidím asi tak, že manžel měl pár měsíců problémy, když se nelepšily, šel k lékaři, ten ho objednal na vyšetření, endoskopické, CT, odběr vzorků... Pak je pánovi sdělen výsledek. V té době Katka manžela seznámí se svým rozhodnutím. Ona o jeho nemoci nevěděla, on asi čekal na vhodný okamžik či to chtěl tajit co nejdéle. Léčba nádorů není ze dne na den po oznámení diagnozy, někdy začne až po měsíci i déle. Kolikrát okolí o onkologické léčbě ani neví, po chemo vlsy vypadávají až později. Možná si představuješ, že pánovi řekli-máte rakovinu, hned mu frknou chemo a pán přijde domů bez vlasů! Tak to fakt nefunguje.

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-60 | 61-75 | 76-88
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 84336.
Archiv anket.