Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Už od mala nerada chodím do kadeřnictví. Snad ve mně zůstala frustrace z dětství. Tehdy mě vlastní babička proti mé vůli a násilím odvláčela k pánskému holiči a nechala mé lokýnky ostříhat takzvaně „na drna“, prý aby mi zhoustly vlasy. Z plavých kudrnek nezůstalo nic, a když mi cizí paní poděkovala za pomoc slovy: „Děkuji, chlapečku“ (!!!), bylo dílo duševní zkázy a ponížení dokonáno.

Až do svých 30 let jsem si od nikoho na hlavu nenechala sáhnout, a tak jsem se pyšnila vlasy po pás. Pak přišla doba, kdy mě začaly rozčilovat ručičky vlastních dětí, plné vyrvaných vlasů, při krmení. Tehdy jsem se seznámila s mladou kadeřnicí Janou, která mi slíbila vytvořit účes přesně podle mého přání.

Půjčila mi hromadu kadeřnických časopisů, ať si jen vyberu. Vzdor manželovu brblání (nejhezčí jsou přece dlouhé vlasy, že? Ale mě ostříhej hodně nakrátko, ať mi není v létě vedro!!!), vybrala účes z polodlouhých, stupňovitě sestříhaných vlasů, který se nám oběma líbil, a já svěřila se do jejích rukou.

Abych Janě ještě usnadnila a urychlila práci, přišla jsem s čerstvě umytými, ještě mokrými vlasy, neboť jsem bydlela naproti. Milé kadeřnici jsem předložila fotku účesu formátu A3, desetkrát se ujistila,že opravdu svede to samé, opravdu jsou jí jasné všechny mé požadavky a opravdu to zvládne do 18:00, kdy zavírali. Po jejím ujištění, že všechno je tak, jak má být, jsem usedla do křesla a zavřela oči. Slyšela jsem, jak cinkly nůžky .... a pak zastudily u ucha.

Než jsem stačila zařvat, vyskočit, či cokoliv jiného, odpadly mi vlasy těsně pod uchem. S hrůzou a neschopná pohybu jsem civěla, jak mám na půlce hlavy kus mikáda. Proboha – mikádo se mi na hlavu hodí jako holínky k plesovkám!

I Jana vytřeštěně zírala, co mi to na hlavě provedla. Nedalo se nic dělat, musela radikálně zkracovat i na druhé straně. Trochu mi to připomínalo, jak Voskovec a Werich blahé paměti stříhali živý plot. Ke všemu se blížila 18. hodina, a tak mi Jana obalila hlavu ručníkem a šla mi vyfoukat svůj výtvor domů.

Nebohá kadeřnice netušila, že tam netrpělivě čeká manžel, aby zhodnotil novou krásu své žínky. Třesoucíma se rukama tedy dotvářela účes u nás v obýváku. Když mi (ó hrůzo!) ještě vyfoukala z ofiny takový kokrhel obrácený vzhůru, neprozřetelně pohlédla na mého muže.

Seděl v křesle celý zkoprnělý a vypadal jako sám soudce Lynch! Jeho ruce hmataly nervózně kolem, hledajíce nejbližší tupý předmět. Pohledem jsem ho prosila o shovívavost, neb dvě maličké děti potřebovaly otce-živitele doma a ne ve vězení.

Strčil Janě před oči fotografii původního účesu a pravil tvrdě a chraplavě: „Jsi skutečně přesvědčená, že to je stejný účes?“ Milá kadeřnice upustila nářadí a bleskurychle opustila náš byt. Pak mi manžel podal zrcadlo. Bylo to ještě horší, než jsem čekala!

Na mé sotva třicetileté hlavince se skvěl účes hodný statné šedesátnice, ovšem byla-li by ochotna vystupovat v místním kabaretu v roli bardámy. Zapotácela jsem se.

Manžel mě něžně zachytil a usadil zpět do křesla. Věřte tomu, že jen jeho silné paže a pomyšlení na naše ubohé drobečky zabránily tomu, mému uvěznění za vraždu, provedenou zvláště brutálním a nechutným způsobem. Od té doby si vystačím s nůžkami sama, a nenavštívím-li v náhlém pomatení smyslů kadeřníka, určitě se dočkám na svobodě i vnoučat.