Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Shedinka mi poradila rychlou chůzi, na aerobic se zatím necítím...

Kdo má dítko, pochopí, že se to hezky řekne, ale hůře realizuje. Kupříkladu procházka s mým dvouletým synem probíhá takto: nejprve chce do kočáru, následně z kočáru, podat lízátko, vrátit lízátko zpátky, podat napít, vrátit pití, podat lízátko, jednou líznout a ujistit mě, že teď už ho opravdu nechce. Vylézt z kočáru, ujít 10 metrů šnečí chůzí, se zastávkou u každého "vajglu", probíhá hledání klacku, nalezení klacku, rýpání se v hlíně a bojování s klackem o stromy... Zalezeme zpět do kočáru, podám pití, uklidím pití, podám lízátko nebo něco jiného atd.... :-) Každý pochopí, že s tímhle materiálem se pracovat nedá :-)

Přesto jsem se do toho dnes pustila. Doma jsem si přesně naplánovala trasu, kudy půjdu, vybrala jsem kopcovitý terén, nabrala dítko do kočáru, s sebou vzala manžela a vyrazili jsme.

Šlapala jsem nadšeně, funěla taky nadšeně, v hlavě mi běžel film o tom, jak se moje špěky brání hubnutí, a já se v duchu smála. Nakonec jsem trasu protáhla o nějaký kilometr, celkem jsem ušla tak 6–7km, většinou svižnou chůzí. Domů jsem šla v příjemné náladě, že jsem dobrá, že jsem to dokázala. Trasa mi trvala 3 hodiny, byla jsem utahaná jak pes, ale štastná :-)

Doma jsem se naložila do vany plné pěny a oblíbené vůně, nakonec jsem k sobě pozvala syna a hrála s kelímky hru na přelívanou :-) Bolí mě celý človíček, ale cítím se fajn. Určitě si tu trasu, nebo i jinou, zase zopakuju :-)

Jak pokračuje moje hubnutíčko :-)))

Tak jsem dnes hupla na váhu a ta ukázala o další 3 kila míň, dokonce jsem tam šla 2x jestli jsem se nepřehlídla :-) Radost byla tak obrovská, že se přišel juknout i můj dvouletý kluk, co se to v ložnici děje, ječela jsem radostí jak bláznivá...

Potom jsem vlítla do koupelny a i přesto, že jsem nebyla ještě ani učesaná a umytá, jsem si několikrát nahlas do toho zrcadla řekla, jak jsem štíhlá, krásná, jak mi to jde, a nakonec jsem vykřikla, že jsem DOBRÁ. Zprvu to znělo divně, ta osoba v zrcadle se na mě divně koukala a nevěřila vlastním uším... Pak jsem přidala i usměv, a najednou jsem to skutečně byla zase já. Ale viděla jsem se ve štíhlé podobě :-)

Zrovna včera jsem našla nějaké fotky z dob svatby, kdy jsem byla docela kost, a dala jsem si je na digestoř a lednici, abych měla stále na očích svůj cíl.

Dnes, když se vidím v zrcadle, připadám si na těch fotkách fakt úžasná :-) No, takhle mladá už nikdy nebudu, to je jasný, ale takhle štíhlá bych být mohla :-)

Sama sebe najednou nepoznávám, žiju v nějaké euforii, pořád mám dobrou náladu a na jídlo ani nepomyslím... Dříve jsem myslela JEN na jídlo! Je mi tak krásně, lehce... uléhám s pocitem, že hubnu, a vstávám s pocitem, že hubnu :-) Sama sebe nepoznávám, nevím, kde se tohle ve mně vůbec vzalo... Někde tam ten pocit jistě byl, ale byl zahrabán pod chipsy a čokoládou :-(

Na fotografii dole mám o 13 kg méně.