Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Hurá, váha se opět pohnula!

Tak. A je to konečně za mnou. Dlouhých 14 dní, kdy jsem nehubla, přestože jsem neporušila pravidla. Tělíčko asi odpočívalo, přeci jen tolik kilo je porce a na tělu se to nějak projevit musí. V pátek jsem už byla rozhodnutá držet půst v pravém slova smyslu, tedy jen pít, žádný černý chleba, abych s tou váhou trochu hnula. Ale ráno jsem si vlezla na váhu, a vida, měla jsem o 2 kg míň… Jaká byla moje radost, že půst držet nemusím! Nedovedu asi ani představit, že bych celý den nejedla, myslím, že bych zemřela.

Najednou se ručička na váze pohnula dolů sama a už tam zůstala. Naštěstí.

Jenom jsem možná malinko pozměnila stravu, a to tak, že jsem si večer přestala dávat sacharidová jídla a nahradila je bílkovinnými. Zasytí mě stejně, a ještě se po nich líp hubne.

Takže moje váha je nyní 105,5 kg... Už se opravdu blížím ke svému vysněné dvojcifernému číslu…Panebože, jak já to oslavím!

Taky už obleču jedny džíny, které jsem si kdysi koupila a nosila je velmi málo, protože jsem záhy strašně rychle přibrala. Takže jsou skoro nové, je to číslo 48, což je na mě vskutku malá velikost, vzhledem k tomu, že to jsou kalhoty. Už brzy si i já budu kupovat oblečky v obchodech s běžnými velikostmi. Do léta mám cíl zhubnout 5 kg…A dostat se tím na metráček, tedy stát se docentkou. Přes léto se ta kila snad pohnou trochu rychleji. Bude dost práce i aktivit, na které moje tělíčko není zvyklé, a tak doufám, že to se mnou něco udělá.

Včera jsme byli v Praze v ZOO. Představte si, že tam chodilo hooodně mnohem tlustších lidí než já. Měla jsem z toho radost – ne z toho, že jsou tlustí, to nikomu nepřeju, ale z toho, že už nepoutám pozornost jen já. Tak nějak jsem se ztrácela v davu... Nádherný pocit... být v tomhle směru zase neviditelný.

BOJUJI S LENOSTÍ :-)

Už to začíná zavánět tvrdým bojem o každé kilo.

Bez toho by to ale asi nebylo ono. Mám teď 105 kg a udržet kilo týdně dá dost velkou fušku, ale zase není nuda, pořád musím něco vymýšlet, víc cvičit.

Když jsme u toho cvičení, vskutku bojuji s leností. Ne, že by mě cvičit nebavilo, jen se mi nechce, tak mě to vždycky stojí dost přemáhání. Ale nakonec se pokaždé dokopnu, i když je to boj.

Tuhle jsem byla skutečně líná jít cvičit, vymyslela jsem si sama pro sebe lest: půjdu se vykoupat a potom už přeci nemůžu jít cvičit. Jenže už v té vaně to ve mně začalo hlodat. V břiše sem měla divný pocit, jako že jsem zklamala, a takový jako před maturitou, takovou divnou trému. Nevím, jak bych to popsala, zkrátka jsem z vany musela vylézt a jít do tělocvičny. A to je moc dobře.

Domů jsem se po hodině vrátila štastná jak blecha, moje vnitřní přesvědčení pracovat na sobě dál a neusnout na vavřínech bylo dost velké na to, abych nezradila sama sebe.

A tak jedu dál, v plánu mám celkem ještě 25 kg. Nebudu sice žádný hubeňour, ale budu spokojená. A v tom to vězí – být spokojen sám se sebou.

Do léta chci tedy shodit 5 kilo a zbývajících 20 mám rozloženo do konce roku, případně do jara.

Teď je už moc hezké počasí, skoro necítím hlad, a tak doufám, že mi to hubnutí půjde ještě o něco lépe.

JÁ NEPOVOLÍM!!!