Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když mi před pár lety přišla pozvánka na seminář kalaripayatu, tohle exotické slovo vzbudilo mou zvědavost. Trochu ji zchladila informace, že se jedná o tradiční bojové umění z jihoindického státu Kerala. Nicméně do tělocvičny jsem nakonec dorazila a nelitovala jsem.

Výraz “kalari" znamená v malayalamštině “bojiště". Označuje se tak i místo, na němž bojovníci cvičí. Používá se také pro název místa, kde se kalaripayat cvičí a praktikuje. Kalari bylo dříve také místo posvátné, právě zde sídlili bohové či bohyně. Stavby zde plánované se budovaly podle přísných pravidel – ta určovala například výšku zdí, orientaci vchodu na východ. Druhá část slova kalaripayat má zřejmě původ ve slově “payattu". Toto slovo označuje pravidelnou formu cvičení, kterou musí bojovníci denně praktikovat. První dokument o kalaripayatu pochází z 12. století, ale skutečnost sahá zřejmě mnohem hlouběji do historie – možná i 3 tisíce let. Řada bojových a meditačních technik z něj se objevuje už v prastarých klasických hinduistických a ajurvédských textech. Kalaripayat stejně jako většina východních bojových směrů není určen k útoku – slouží k sebeobraně.

V současnosti kalaripayt využívají také tanečníci, kteří se jeho prostřednictvím učí lépe ovládat své tělo. Styl tohoto umění je ovlivněn kulturou a zeměpisným i historickým pozadím. Území Keraly je velmi členité, tvoří jej kopcovitá krajina a džungle. Bojovníci se tedy nemohli zatěžovat žádnou těžkou výzbrojí a museli být rychlí a hbití. Přitom velmi zdatní, protože terén neumožňoval nasazení velkého počtu vojáků. Techniky kalaripayatu vznikaly postupně a jsou dědictvím celé řady významných učitelů (guruů) staré Indie. Kalaripayat je přímo svázán s hinduistickým kastovním systémem, ale i tak zůstal otevřený a přístupný mužům i ženám bez ohledu na náboženské vyznání či společenskou příslušnost. Vazba na hinduismus se projevuje i v tom, že bojovník čerpá odvahu a mentální sílu od bojovných bohů Ráma, Višnu, Garudo.

S výcvikem začínají žáci již v útlém dětství a soustřeďují se především na fyzickou zdatnost. Počáteční stadium trvá několik let, má za cíl naučit žáky dokonale rozumět svým pohybovým možnostem a dostat je do dobré kondice. Součástí této fáze jsou i masáže. Pak mohou žáci začít pracovat s první zbraní – dlouhou tyčí, pak se přidává krátká tyč, krátký nůž, meč se štítem apod. Bojovníci kalaripaytu používají také speciální pružný meč “urumi”. Ten je vyroben ze speciální kovové slitiny a můžeme jej přirovnat ke kovovému biči. Nosí se obtočený kolem pasu. Při práci s každou zbraní probíhá nejprve rituální individuální cvičení a teprve po něm následuje boj s protivníkem.

Souběžně se studují i boj bez zbraně a také velmi důležité techniky k ovládnutí dechu. Jedno ze stěžejních, ale zároveň přísně tajných učení je tzv. marmmam – obsahuje znalosti o tělesných bodech, jejichž zásahem lze protivníka paralyzovat nebo usmrtit. Ovšem naopak je lze také využít k léčbě či hojení ran. Při různých polohách a figurách se bojovníci inspirují v říši zvířat – napodobují pohyby slona, kohouta či hada. Ale zvířecí figury mají i symbolický význam. Starší bojovnící se zaměřují především na svůj duchovní růst, nikdy ale nepovažují své znalosti a dovednosti za uzavřené a konečné.