Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem si jistá, že mi každý, kdo má psa nebo alespoň něco tomu podobného, dá v otázce jídla za pravdu. Věčně hladového žaludku, který před vámi kdykoliv, když něco jíte, sedí a loudí (tento žaludek má většinou mimo jiné i tzv. hlavu, hlava má sklopené uši, smutné a útrpně vzhlížející oči a uslintanou a věčně se mlsně olizující držtičku), je jen velice těžké se zbavit na déle než dvě minuty. Na psa (již upustím od úvodního patologického označení žaludek) se můžete zlobit, rozčilovat, přemlouvat ho, aby odešel z vašeho dohledu, alespoň než dojíte (je naprosto jedno co. Jakmile pes vidí, že si něco vkládáte do úst, stane se pro něj i zdánlivě obyčejný paralen svátostní potravou), ale dovolím si tvrdit, že jen málokdy jsou tato opatření účinná.

Psi prostě loudí. Mají ve své nátuře potřebu shánět si potravu a co na tom, že už nejde o ušlechtilé a obdivuhodné lovení, ale o ponižující a směšné škemrání. Psi dobře vědí, na jakou strunu uhodit. Nasadí výraz týraného, zbědovaného zvířete, se kterým si nikdo nehraje, nikdo s ním nechodí ven a co víc, nikdo jej nekrmí. Pokud se upřené pohledy míjejí s účinkem, vynalézavý pes ochotně doplní tuto komedii o nějaké zvuky, jako je třeba úzkostné kňučení, prosebné vrčení či bodré štěkání, jímž se vám snaží vštípit představu o dokonalém, inteligentním, důvtipném a nenahraditelném příteli člověka.

Člověk - žena většinou tomuto tlaku podlehne. Člověk - žena je totiž většinou opatrovnicí rodinného krbu, tudíž všechny činnosti v kuchyni jsou podvědomě spojovány s ní coby člověkem - ženou - kuchařkou (chcete-li hospodyní) a to váš pes velice dobře ví. Ví, že panička mu večer co večer ochotně plní misku nejrůznější pochutinou, a tak největšímu loudilskému tlaku zcela vědomě vystavuje právě člověka - ženu, protože u tohoto prototypu mu pšenka kvete nejlépe.

Horší pořízení má pes už s člověkem - mužem, čili jakýmsi nepsaným vůdcem smečky. Tatínek je prostě hlava rodiny, a tudíž ho všichni - včetně čtyřnohého přítele - poslouchají a bezmezně a bez protestů respektují veškerá jeho rozhodnutí (škoda, že o svém vůdčím postavení je přesvědčen vždy jen otec). Z toho po krátké úvaze vyplývá, že jakmile otec zařve: "Vypadni!", je více než pravděpodobné, že pes s noblesou vyklidí pole. Vyklidí, leč během dvou minut je opět nastoupen v plné zbroji a doufá, že člověk - muž, čili vůdce smečky, svůj předchozí rozkaz nemyslel vážně, zapomněl na něj, či dokonce patřil někomu jinému.

U člověků - dětí má pes úspěch téměř ve všem a téměř vždy. Člověci - děti, jakožto nejmladší členové rodiny, a tudíž "podřízení" člověka - ženy a člověka - muže, vzbuzují v psovi nezřídka pramalý respekt. Pes je tedy při venčení málokdy poslechne na poprvé a málokdy na podruhé, na potřetí, na po čtvrté.... Čili co se loudění týče, má u člověků - dětí pes docela slušnou šanci na úspěch, pokud to obrátím, téměř nulovou šanci na neúspěch.

Naše Bára přirozeně také loudí. Také na nás střídavě vrhá ty trpící pohledy krví podlitých očí, vydává jen těžko přeslechnutelnou zvukovou kulisu, jako již zmíněné kňučení, mručení, vrčení či štěkání. Pokud nereaguje ani jeden z nás déle než minutu a to ani negativně, to znamená použitím výrazu "vypadni", zapojí Bára řeč těla. Škrábe, dává packy, ačkoliv to po ní nikdo nechce, rozvaluje se na zemi, skáče na pohovku, ze které je ihned svržena, nosí různé prezenty, jako rozervané zbytky plyšáků a jiné zhuntované hračky, běhá nám přímo před obzorem, abychom si jí všimli, a vůbec se tak porůznu snaží vyloudit alespoň malinkatý kousíček nějaké té pochutiny.

U nás má Bára to štěstí, že krizová skupina člověk - žena je velice poddajný, tudíž dřepí převážně u ní. Naopak na člověka - muže to u nás Bára zkouší jen velmi zřídka. A jakmile ji páníček pošle jedním ostrým slůvkem pryč, bez sebemenšího odporu odchází s výrazem ve tváři "já to stejně věděla" pryč, zpravidla právě k člověku - ženě.

Díky jídlu můžete psa naučit všemožné dovednosti. Kvůli jídlu coby hmatatelné odměně udělá průměrný (ale i nadprůměrný či naopak podprůměrný) pes téměř cokoliv. Pod vidinou něčeho do žaludku je schopen panáčkování, poskakování… Při výcviku necpěte psa jako o život, stačí malá odměna a nemusí to být ani nic obzvlášť chutného, stačí kolečko salámu nebo granulka.

A na závěr bych měla ještě jeden malý poznatek a zároveň radu: Vašemu psovi je srdečně jedno, jestli si vyloudí kousek té nejlepší čokolády či špičku oschlého rohlíku. Jakmile se mu tento (jakýkoliv) subjekt dostane do úst, zdrží se v těchto místech přesně 2 vteřiny a poté na vás opět visí ty smutné, věčně hladové oči...

Jana M.

Takhle popsala své první „psí“ zkušenosti má - tehdy patnáctiletá - dcera Jana. Myslím, že i přes svůj mladý věk se jí podařilo velmi trefně vystihnout, jak to s tím psím žebráním vlastně je. Od té doby uběhlo již téměř deset let… a tento článek je stále aktuální. Baruška žebrá a žebrá a žebrá… Chtěla bych se zeptat všech zkušených pejskařek a pejskařů: podařilo se vám odnaučit psa tomu věčnému škemrání? Podle mne je něco takového nemožné…

Meryl