Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Slavnostní čas Vánoc se k nám blíží mílovými kroky. Dříve nás však čeká ještě jeden svátek s osobitým kouzlem. Večer 5. prosince bude chodit Mikuláš. Doprovázen andělem a jedním či více čerty obchází domovy dětí. Těm, které byly hodné, přináší nadílku různých dobrot, pro ty, jež zlobily, má připraveny jen brambory nebo uhlí.

Dítka, dobře si vědomá svých hříchů v uplynulém roce, napjatě čekají, jestli jim tyto u Mikuláše projdou, nebo je bude čekat čertova rákoska. Některá se před okamžikem pravdy třesou hrůzou, jiná vřískají a dostávají hysterický záchvat, další předvádějí, že mají pro strach uděláno, a siláckými řečmi zakrývají třesoucí se dušičku.

Večer před přísným Mikulášem a laskavým andělem odrapují svůj pokus o básničku a s úlevou zjistí, že přece jen nějaká nadílka bude. Čert koulející očima a chrastící řetězem je přinucen k ústupu. Jen bezmocně vykukuje za Mikulášovými zády a marně se snaží nahánět hrůzu.

Pak se návštěvníci rozloučí a dítko se na nožkách dosud slabých v kolenou potácí pod tíhou tropického ovoce, buráků, čokolády, bonbonů a jiných pamlsků – dle fantazie a finančních možností rodičů.

Snese se noc a dítko s žaludkem plným dobrot uléhá slastně do postýlky. Než usne, sní o tom, že možná ráno ještě najde něco v punčoše za oknem. Nějaká ta brambora a pár kousků uhlí tam možná bude, aby dítko příliš nezpychlo, ale zajisté i další pamlsky.

Následuje několik kaloricky předimenzovaných šťastných dnů, kdy se dítko opájí pocitem, že má vlastní majetek nedozírné hodnoty a není odkázáno na občasné almužny rodičů a prarodičů. Závratné bohatství však následující týden projde zažívacím traktem a dítko má co dělat, aby se zkažený žaludek do Vánoc jakž takž zprovoznil.

Takhle nějak si Mikuláše pamatuji já. Pamatuji i méně tradiční folklór. Jako dítko čerstvě školou povinné jsem také zažil mikulášskou nadílku v tanečním sále venkovské hospody, kde nás podezřele povědomý Mikuláš (byla to sousedka) týral před plným sálem zírajících dospělých. Vykoktat souvisle básničku a absolvovat interview o zásluhách a poklescích v uplynulém roce v tak traumatizujícím prostředí zvládli jen ti nejotrlejší.

Tehdy jsem učinil důležitý objev. Odmítl jsem veřejnou zpověď a všechny půšvihy zatloukl. Ač mi dospělí sugerovali, že Mikuláš a Ježíšek vědí všechno, já své hříchy zapřel. A tak zatímco někteří naivkové na sebe vybreptali i to, o čem nikdo nevěděl, a pak nesli doma následky, já jsem přišel na to, že Mikuláš ví houby. Nezůstalo to bez následků. Od té doby se datuje můj nedostatek respektu k nomenklaturním autoritám a nedůvěra k tvrzení, že přiznání je polehčující okolnost.

Také jsem si dobře zapamatoval, že poměr mezi stresem a odměnou na této veřejné exhibici se řídil nepřímou úměrou, neboť funkcionáři organizující mikulášskou besídku se věru nepředali. Naštěstí to zachránila noční úroda v punčocháčích visících za oknem. Ovšem já mám paměť sloní, a tak to poznamenalo můj budoucí vztah ke všem veřejným produkcím, spartakiádu nevyjímaje.

Mnohem zábavnější ovšem bylo, když jsme později chodili strašit děti my. Já jsem byl samozřejmě čert. Měl jsem černý kožich omotaný masivním řetězem, půlmetrový rudý jazyk, na „paruce“ z kudrnatého černého beránka zahnuté rohy kamzíka a též jsem si ušil dlouhý ocas se štětkou na konci, za který mě pak ty drzejší dětičky tahaly.

Vymrzlí jsme putovali obcí od domu k domu, v romantické záři veřejného osvětlení jiskřily poletující vločky, pod nohama křupala jinovatka a zamrzlé kaluže a pára šla od úst jako pravým čertům. Tenkrát se ještě globálně neteplilo.

Strašili jsme děti podle objednávky rodičů, kteří většinou byli ke svým ratolestem pramálo loajální, ba měli z vřískotu často škodolibou radost. Naší odměnou byly tenkrát jen naturálie. Ne jako dnes, kdy Mikuláš, jenž má obdarovávat, hrabe prašule jako exekutor. Tatíci však věděli, že venku vymrzneme, a tak jsme všude dostali frťana. Ke konci pochůzky už kaluže moc nekřupaly, spíš nám udělovaly nečekané zrychlení a tvrdý dopad. Ale chodili jsme rádi každý rok znovu.

Posledním údělem mikulášské tradice byl pak ten rodičovský, což tehdy znamenalo vydělat dostatek peněz a začít shánět nedostatkové zboží s dostatečným předstihem. Po absolvování martýria nadílky dostat zdivočelé děti do postele před půlnocí a v noci se pak plížit jako Vinnetou dětským pokojem a nacpat do punčoch visících za oknem vše tiše a nenápadně, aby se děti neprobudily a neodhalily mikulášský podvůdek!

Inu, rodičovský úděl byl zdaleka nejtěžší, nicméně radostný. Většinou jsme se na ten blázinec netěšili o nic méně než děti samy. Za dětské hořící uši a tváře, za tu kouzelnou sváteční atmosféru a hlavně za tu radost v dětských očích to určitě stálo!

Jak vzpomínáte na Mikuláše vy? A jak jej prožívají vaše děti?