Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tento příběh se stal o Velikonocích před mnoha lety. Hlavním hrdinou je můj bratranec, slepička Čírko (tak si ji bratranec pojmenoval) a kraslice. Místo konání je vesnice na Slovácku.

Babička vždy o Velikonocích barvila a vytvářela překrásné kraslice. Když bylo po pomlázce, všichni koledníci si ve svých košíčcích odnášeli vajíčka. Pár jich ale v ošatce zbylo. Můj bratránek Petr, tehdy asi pětiletý, jedno vzal a zmizel na dvorek. Najednou se odtamtud začalo ozývat bolestné kvokání slepic. To Péťa honil svoji Čírku. Když se mu podařilo ji chytit, začal ji cpát do proutěného kočárku, se kterým děda chodil na trávu.

Milou Čírku tam zavalil senem a začal kočárkem houpat. Děda přiběhl a začal se Péti vyptávat, proč to dělá. „Víš, dědo, já jsem dal to barevné tvrdé vajíčko pod Čírku a ona mi snese krásného barevného kohoutka."

Děda se začal smát, vyplašenou slepici vysvobodil, vejce vzal a vrátil na ošatku. Pak si sedl s Péťou na zápraží a vysvětloval mu, že ne každá slepička může vysedět kuřátka. Péťa zavrtěl hlavou: "Ale jak to, vždyť jsem viděl, že jsi dal jedno bílé pod jednu slepičku v kukani." Děda na to: "No jo, ale to byla kvočna a to vajíčko bylo sádrové, abych ji trochu spletl a ona snesla ta pravá vajíčka a z nich by byla kuřátka."

Na Péťovi bylo vidět, jak mu to v mozečku šrotuje. Pak vstal, usmál se a povídá: "Tak dobře, až bude z Čírky kvočka, dej mi vědět a já jí pomůžu ta kuřátka vysedět." A blaženě odešel sníst zbytek kraslic s chlebem a máslem.