Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Velikonoce za dveřmi, pro samá vejce nejde v ledničce najít kus salámu, okna zoufale volají po zručném myči nebo myčce a já si tady medituji nad klávesnicí.

Přemýšlím, jak moc se toho změnilo na velikonočních zvyklostech od doby, kdy mě maminka v pondělí ráno zastýlala do postele, ukrývala v peřiňáku nebo důvtipně zamykala do skříně, aby mě posléze práskla příchozím koledníkům.

Máte taky takové nehynoucí zážitky? Já tedy ano. Za prvé to byly klasické Velikonoce doma, kdy mě koledující kluci pronásledovali po celém domě. Jednou mě dokonce donutili vyskočit z okna (samozřejmě v přízemí). Jindy jsem zase trávila dopoledne na desetimetrovém žebříku, opřeném o hrušeň, či dokonce potupně – v psí boudě. Stejně to nakonec odnesla zadnice, ale jaksi přiměřeně, na rozdíl od dnešního trendu sado-maso...

Jednu dobu jsme jezdívali na hory do Malé Úpy, kde ještě ležel sníh a koledníci museli své poklady chránit před nebezpečím pádu. Tam jsem se poprvé setkala s tím, že děvčata koledníky polévala. U nás v Polabí to zvykem nebývalo.

Bráška se tudíž vracel z koledy nejen mokrý od hlavy až k patě, ale také navoněný všemožnými vůněmi, včetně těch nelibých, pomstychtivě schraňovaných po celý rok. Snad nejtěžší kalibr byly tehdy „Moskovskie důchy“, které s námi navzdory urputnému drhnutí setrvaly dva dny. Bratr byl vykázán ze slušné společnosti na čerstvý vzduch, aby „vyčichnul“.

Od té doby se mnohé změnilo. Snad mi čtenářky odpustí, že si myslím, že k horšímu. Ubylo malých, roztomilých koledníčků, zakoktávajících se při básničce a jásajících nad barevnými vajíčky či mašlemi. Zdá se mi, že ruka při „vyšlehání“ také trochu ztěžkla a v nejednom případě zdobí pozadí děvčat pořádná jelita.

Malí koledníci místo vajíček žádají čokoládu nebo peníze, ti větší si troufnout říct přímo o panáka, aby potom s nechtěnými vejci někde za vsí házeli po sobě. Jsem staromilec, a tak jim nabízím pouze vajíčka – ber nebo neber, tvůj problém.

Když mi takový „upravený", kymácející se koledník dýchne do tváře směs rumu, becherovky a fernetu, praští mě obrácenou stranou pomlázky, jsa povzbuzován stejně zřízenými souputníky, kteří evidentně teprve sahají po první občance, jako koleda mi to nepřipadá. Musím přiznat, že jsem taky párkrát takové skupině, chechtající se jako hyeny skvrnité a dráždící psa za plotem, prostě neotevřela. Od loňska se taky rozmohl trend, že koledníky vozí po koledě autem, což považuji za „vrchol".

Pro mě představují Velikonoce idylu dětství s čerstvě vylíhnutými káčaty, malými jehňaty a usmrkaným koledníčkem, který koktá Hody, hody, doprovody. Pro takové do noci barvím vajíčka, peču mazance a cukruji beránka. Stále totiž doufám, že Velikonoce mého dětství z povrchu zemského nezmizely. Nezatoulaly se někam k vám?

Jak vzpomínáte na Velikonoce vy? Byly stejné jako dnes? Žijí u vás ještě všechny ty krásné staré zvyky? Barvíte vajíčka, kupujete čokoládu? A co vaše zážitky? Stalo se něco, na co budete vzpomínat celý život? Tak šup, šup.... hody, hody...!