Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V televizi stále běží krásná nostalgická reklama na lázeňské oplatky, proč bychom se jednou nerozjeli do Varů? A tak jsme jedno krásné sobotní ráno nahodili lázeňský oděv, naložili vnoučata a psa a hurá, jedeme.

Cesta krásně ubíhala a vnučka mi vyprávěla pohádku "O andělské hoře", kterou nedávno viděla v televizi. Ještě neskončila, a co hlásá ukazatel vpravo? Andělská Hora – stop, to je prostě pokyn shůry, Vary, nevary – jedem vpravo.

Na holém kopci již z dálky lákají kamenné zdi, věž… zdi paláce. Však už i Augustin Sedláček říká, že je to jedna z našich nejkrásnějších zřícenin.

Jenže proč je tak vysoko? Proč – ale nefňukat, a jak byla ta pověst? Na Andělské Hoře bydlel loupeživý rytíř, který mimo jiné prznil krásné panny – ale jednou při pronásledování jedné z dívek uklouzl a zřítil se do propasti. A už jsme nahoře – hrad je velmi rozlehlý, to z dálky nebylo patrné. Je tam i přírodní vodní nádrž, jezírko, s ledovou vodou – velmi příjemné v tomto horku. Dáváme si svačinku a čteme jinou pověst. Z knihy Josefa Pavlů Pověsti českých hradů a zámků.

 

Není to jen pověst o Andělském hradě. Je to zároveň příběh lidského srdce, které bývá tak často nespokojené, nestálé, tvrdé i zrádné.

V zemi za mořem žil Tristan, potomek slavného krále Artuše. Když se mu narodila dcera Alvina, vyšel si do lesů nalovit zvěř na křestní hostinu.

Jak se tak lesem plíží, zaslechne pojednou v dáli dětský pláč. Pustil se tím směrem – a tu vidí, jak veliký medvěd drží v prackách malého hocha a pohrává si s ním jako s vlastním mládětem. Nemeškal, napřáhl kopí a proklál zvíře dobře mířenou ranou. Přiběhl k dítěti a s úžasem zpozoroval, že opodál leží rozsápaná mrtvola ženy. Byla to matka, která byvši přepadena medvědem, obětovala život, aby zachránila své dítě.

Tristan se ujal sirotka a přijal ho za vlastního. Jeho manželka mu věnovala péči jako vlastnímu dítěti.

Protože bych hoch zachráněn z drápů medvěda (latinsky ursus), nazvali ho Ursinus. Když Ursinus dospěl, zatoužil po královské hodnosti. Aby toho dosáhl, obloudil srdce královy dcery Alviny, jež zatím vyrostla v krásnou pannu.

Protože král nedal svolení k nerovnému sňatku, rozhodl se Ursinus, že královskou dceru unese.

Srdce Alvinino bojovalo těžký boj. Láska k otci ji držela pevným poutem k domovu, avšak milencova hrozba, že se před jejíma očima probodne dýkou, nebude-li mu po vůli, ji donutila, že se s ním vydala v dalekou cizinu.

Přeplavili se přes moře, jeli přes hory doly dále a dále k východu, aby je královi poslové nedostihli. Tak se dostali až do údolí řeky Ohře. Vystoupili spolu na horu, z jejíhož temene se naskytal širý rozhled. Rozhodli se, že tu zůstanou. Ursinus zde vystavěl pevný hrad, z hradu dal kopati tajnou chodbu až k úpatí hory, aby tudy mohl prchnouti, kdyby král Tristan přilehl k hradu. Protože mu byla krásná Alvina trpělivou společnicí, nazval jej hradem Andělským.

Ačkoliv se brzy ozýval hradem dětský pláč i smích, nezněl tu dlouho tlukot manželských srdcí v ladném souzvuku. Sotvaže přešlo několik roků, odcizili se oba uprchlíci sobě docela. Ursinus myslel na to, jak se usilováním o královskou dceru připravil o tolik různých radovánek, o veselé šarvátky, turnaje a pitky. Alvina zas vzpomínala na domov, na otce, proti němuž se provinila, na život v nádheře a v královském bohatství, který je navždy ztracen. Když pak časem i hrubá slova sklouzla se rtů mužových, tu jeho choť, pobledlá žalem, hledala útěchu v tom, že jak jenom mohla, pomáhala nešťastným lidem, kteří přišli na hrad prositi. I chovali ji lidé v úctě a lásce, nazývajíce ji andělem.

Neméně soužil se pro ztrátu dcery Alvinin otec Tristan. Vyslal posly po širém okrsku země, aby vyhledali ztracenou dívku. Marně však po dvacet let pátral po jejím sídle. Tu v zoufalosti povolal k sobě mudrce, aby vyčetli z hvězd osud jeho dcery.

Přišel věštec Arab. Zapálil hromádku kouzelných bylin, provedl v jejich kouři podivné kejkle a pak vztáhl svou pravici věštecky k východní straně.

„Vidím daleko za mořem zemi, podobnou růži. Od jejích hranic se sklánějí hory, čím blíže středu, tím menší a nižší jako plátky růže. Tam, kde na jejím pokraji ze země tryská vřelá voda, zvedá se nad krajem mocná hora, na jejím temeni čnějí hradby hradu. Tam dlí a truchlí pro svou vlast a pro svého otce tvá ztracená dcera!“

Král se ihned vypravil na cestu s četným průvodem vojska, přeplavil se na korábech přes moře na břehy protější země a táhl odtud stále k východu, až přišel do země, podobné růži, do neznámé mu země, do Čech. Našel horký pramen, uzřel horu s hradem na temeni. Poručil svému vojsku, aby se skrylo v údolí řeky, sám se oblékl v šat chudého poutníka a zamířil k hradu. Lid, mezi nějž se nepoznán vtrousil, mu prozradil, že tam žije paní andělsky laskavá a milosrdná, kterou sem poslal Bůh z daleké zámořské země.

S tlukoucím srdcem stanul král před hradní branou.

„Kdo jsi a co žádáš?“ zeptala se ho hradní paní, nepoznavši, že tu stojí otec v přestrojení.

„Jsem poutník ze zámořské země,“ řekl král rozechvělým, sklíčeným hlasem.

Tu se k bráně přiblížil Ursinus. Zaslechl starcova slova i ulekl se velice, není-li to snad zvěd krále Tristana. Poručil Alvině, aby dala zavříti bránu a starce od hradu odehnala. Nerada, s těžkým srdcem tak učinila, bojíc se mužova hněvu.

Nešťastný otec se vracel k svému táboru, maje srdce zkrušeno žalem. Štván smutnými myšlenkami šel tak dlouho, až cestou únavou padl. Našli ho lidé z okolí a dovedli ho do tábora. Když se jim svěřil, co ho zarmoutilo, ujistili ho, že ho paní hradu odbyla na rozkaz svého muže, jehož rozmary velice trpí.

Otec se zaradoval, že se dceřino srdce nezatvrdilo. Rozhodl se, že se zmocní hradu útokem a dceru si odvede domů.

Ursinus zvěděl o příchodu krále Tristana a o jeho vojsku, tábořícím v lesích u říčky Teplé. Tušil, co se proti němu chystá. Rozhodl se, že uprchne tajnou chodbou z hradu, avšak dříve ještě vykoná svou pomstu – otráví Alvinu, aby ji otec živou neodvezl.

Vyjasnil čelo a s úsměvem na lících, které bývaly jen posupně zamračené, vešel do síně k Alvině. Mluvil k ní laskavě, sliboval jí, že jí nahradí všechno utrpení. Alvina šťastna, že našla opět mužovu lásku, byla ochotna vypíti s ním na usmířenou číši vína. Netušila, že se pod pláštíkem laskavosti skrývá had úkladů o její život, že Ursinus do její číše tajně nasypal jedu.

Vtom se ozval na hradbách křik a hradem zahlaholily polnice. Ursinus uchopil číši, vypil ji rázem a pobídl ženu, aby i ona tak učinila, když i lid nyní jásá z radosti nad jejich smířením. Napila se a Ursinus, déle nemeškaje, vyřítil se ze síně a spěchal k tajnému východu z hradu.

Tu již vojsko Tristanovo vniklo do hradu a Tristan sám vkročil do síně, kde stála jeho dcera, strnulá překvapením.

Rozpřáhl náruč.

„Jdu si pro tebe, Alvino, vysvobodil jsem tě z moci krutého, nevděčného muže,“ řekl, očekávaje, že se mu dcera vrhne na šíji.

Alvina smutně zavrtěla hlavou.

„Miluji tě, otče, avšak odejíti s tebou nemohu, neboť právě před chvílí jsem se s mužem usmířila a znovu k němu pocítila lásku.“

Sotva to dořekla, přispěchali královi dvořané se zprávou, že našli Ursina mrtvého ve sklepení, z něhož vede vchod do tajné chodby z hradu.

Nedošel, neunikl ruce spravedlnosti. Dříve, nežli dostihl chodby, byl sklán k zemi jedem, který chystal své ženě – a jejž ve spěchu vypil místo ní.

Alvina se přesvědčila o mužově zradě, pohřbila květ lásky, klamem v srdci zkvetlý. Ráda pak odešla s otcem a dítkami do daleké, zámořské vlasti. Hrad, který jí přinesl tolik utrpení, zůstal opuštěn a ponechán na pospas zhoubným, ničivým živlům.

 

 

K hradu se váže další tajemná skutečnost – počátkem 17. století držel hrad stavovský odbojník Linhart Colonna z Felsu, který pozval alchymistu Jakoba Tentzla. I dnes je podle vyznavačů esoteriky celý zdejší kraj požehnaným místem kosmické harmonie a zvláště kopec, na kterém stojí zřícenina, vyzařuje mimořádně silnou kladnou energii. Kdysi ze skály prýštila voda, která byla léčivá. Proudila sem procesí poutníků. Už chápu, proč jsme tam zamířili i my. Už chápu, že nám tam bylo dobře, že se nám ani nechtělo domů a že vnouček viděl z jedné zdi vykukovat skřítky a že určitě, ale určitě večer kolem jezírka tančí víly a vodník se na ně zlobí, že nastydnou…Jeďte se tam přesvědčit.

A aby z výletu měl něco i řidič, stavili jsme se na zpáteční cestě v pivovaru Rudolfa II. na pozdním obědě a pár vzorků vzali na později domů...

 

http://hrady.dejiny.cz/andelska_hora/index.html

http://www.paladix.cz/clanky/andelska-hora.html