Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Měl jsem nového háčka, Kateřinu. Cestou na Šumavu jsem do ní hustil zkušenosti, rady a vodácký bonton. Odvděčila se mi tím, že její první slova partě byla: „Dobrý den. Kam mám dát vesla?“ A skvěle si ten trapas vychutnávala.

Táta jejího táty byl Ital a na jejím temperamentu to bylo znát. Dík své proříznuté puse byla trvalým adeptem na sifon. Prvně ji chytly nervy, už když jsme dorazili a stavěli stan. Kormidelníci na mě útrpně koukli a zapěli: „Dejte se s ní vyfotit, s Káčou hubatou...“ A měla to! Už jí nikdo neřekl jinak než Káča hubatá.

Vltava je jedna z nejkrásnějších řek. Od Lenory teče indiánskou krajinou Šumavského hvozdu a Mrtvého luhu. Bylo krásné počasí, řeka nás nesla sama a já cestou dával k lepšímu historky z vody. Když jsem vyprávěl, jak jsme s Fazolí utopili na Iváni rybáře, Káča se otočila a zvedla obočí: „To jste byli vy? To byl můj táta. My tam máme chatu. Nadával celej tejden.“

Sluníčko pálilo a Káča sundala vrchní díl plavek. Na Mrtvém luhu byly břehy plné rybářů. Než jsme dopluli na Lipno, měli jsme dva.

Lipenské jezero připomíná Velká jezera v Americe. Jen na březích jsou místo Huronů a Irokézů Paďouři a Mastňáci. Americké byly i ceny v kempu Nová Pec. Převezli jsme lodě do Vyššího Brodu, kde se k nám připojila Tulení posádka, ryze mužská. Protože stará Tulení Kůže nedostala v práci volno, jel s Tuleněm kamarád Prcek a jako porcelán čtyřletý Malý Tuleň Pája. Tuleňova loď Tuleň se vyznačovala velkým množstvím záplat z důvodů velkého ponoru. Tuleň a Prcek jsou kulturisti amatéři. Těžká váha.

Malý Tuleň se proslavil hned první večer. Zatímco dospěláci stavěli stan, přehlédl ostřížím zrakem přítomné a vytipoval si oběť. Macina škrábala brambory. Pája se k ní nenápadně přišoural, usedl na bágl a začal popotahovat. Macinu zaplavily mateřské city. „Tobě se stýská po mamince, viď? Pojď ke mně.“ Pája natáhl ručky a už byl v náruči. Spokojeně zabořil bradičku do výstavních airbagů, líbezně se usmál a vyrobil nevinný, azurový pohled. Macina kapitulovala bez výstřelu a začala lovit z báglu čokoládu.

Netrvalo dlouho a Pája ovládl bojiště. „Ten je sladkej,“ zacukrovala kolemjdoucí Šiška. „Pojď ke mně. Chceš žvejku?“ Do deseti minut měl Pája harém. Svou přízeň rozděloval spravedlivě, ale střídmě, podle hodnoty daru. Když háčkům došly zásoby dobrot, odhrnul je z cesty a šel si pokecat s chlapama. V poslední chvíli jsme zachránili načatý lahváč!

Pod Lipnem jsme si prohlédli Čertovy proudy. I když byly bez vody, budily respekt.

Vyšebrodská šlajsna má záludné válce a výjezd do peřeje. Na navigaci pod šlajsnou se slunilo několik dívek „nahoře bez“, takže někteří kormidelníci se cvakli. Například Tuleňovo hvízdání „Týdy dýdy“ se proměnilo v bubliny.

Tuleň měl problém. Musel uplatňovat otcovskou autoritu, ale věděl, že když synek s ním bude nespokojen, napráší doma úplně všecko. Musel tedy být opatrný. On i Prcek měli velkou slabost pro půvaby něžného pohlaví. Prcek si přezdívku poctivě vysloužil na vandrech, ale ne svou postavou. Měří metr devadesát. Také Tuleň je odvozeno od slova „tuliti se“.

Aby Pája nic nepoznal, dohodli se, že na případný objekt upozorní zapískáním „Týdy dýdy“ a pohybem očí. Vltava, jako naschvál, se objekty jen hemžila a „Týdy dýdy“ se ozývalo co chvíli. Pod bdělým dozorem Páji si však více netroufli.

Nám ostatním pak z výchovných důvodů zakázali používat silných výrazů a požívat lihoviny. Na Vltavě šel vtip za vtipem a vládla bujará nálada. Tuleň a Prcek se důstojně posunovali a vedli konverzaci hodnou viktoriánských dam.

Předstírali jsme soucit a pochopení, ale když něco nesmíte, inspirace přichází sama. A tak Tuleň a Prcek pluli většinou v karanténě půl sta metrů za pelotonem. Občas jsme na ně počkali, protože háčci bez svého malého otrokáře dlouho nevydrželi. Pája pak se svítícími očky lapal zajímavá slova. Byl neomylný, učil se s gustem a rychle, Tulení posádka se pak většinou brzy a ochotně vracela do karantény.

Bylo málo vody. Na mělčinách před Rožmberkem jsme museli brodit a táhnout lodě na provaze jako Honza kozu. Dovlekli jsme se ke kempu, zalágrovali a šli se podívat na hrad.

Chvíli jsme museli čekat na průvodce. Pak se objevilo něžné blonďaté stvoření hollywoodských tvarů a krásně se usmálo. Všichni kormidelníci oněměli a měli v tu chvíli v obličeji stejně duchaplný výraz jako pytel koksu. Jen v žilách jim bušily hormony.

Pája zatahal Tuleně za tričko, mrkl a řekl: „Táto, to by bylo Týdy dýdy, co?“

Pod Rožmberkem je další krásná šlajsna s výjezdem do peřejí. Vyložili jsme bagáž a Páju a jen tak nalehko ji splouvali. Tuleň tedy fakt neměl svůj den. Když jsme z peřeje lovili jeho loď a on a Prcek se zkrvavení drápali na břeh, zapomněl na výchovu a procedil mezi zuby: „Tahle řeka je jako ženská. Celej den ji sjíždíme, už jsme se šestkrát udělali a vona furt nemá dost!“

Vltava byla prostě velká bžunda a my „pluli dál a dál…“

Jo – a co Káča hubatá? Nasbírala šestnáct sifonů.