Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

S výletem na Ohři to vypadalo špatně. Kolega byl na neschopence a já si nemohl vzít volno. Nezbylo než se odhlásit – a to pro mě měli loď.

Sraz měla parta v Lokti v pátek večer. V sobotu se jela dlouhá etapa až k peřeji Hubertus, kde je pěkné tábořiště. Dalo se to zvládnout, na Ohři téměř nejsou voleje.

V neděli pak pohodová etapa do Vojkovic, odkud se lodě odvezou auty. Mezi Vary a Vojkovicemi je nejhezčí úsek – peřeje Hubertus, Velichov a Kyselka.  Mrzelo mě to. Z vyprávění i z fotek jsem věděl, o co přicházím.

Ale kolega se nečekaně uzdravil a v sobotu nastoupil do práce. Už bylo pozdě posílat si na Ohři loď, a tak jsem hodil na záda nafukovací kajak a spěchal na rychlík. V osm večer jsem už ve Varech pod mostem nafukoval gumák. Tou dobou měla parta tábořit na Hubertusu. Hodil jsem člun na vodu a vyplul.

Druhou karlovarskou šlajsnu jsem sjel ještě za šera. Je oblíbená a vždy splavná. Rychle se stmívalo. Kamenů v řece přibývalo, a než jsem byl z Varů venku, už jsem musel odhadovat nebezpečí jen podle syčení vody. Gumovému kajaku naštěstí nějaké to drcnutí nevadí.

Na březích se objevily chaty a před nimi tu a tam blikotaly první ohýnky. Byla tma jako v pytli – o to větší, že Ohře tu teče ve stínu zalesněných kopců. Vítr vyfoukal oblohu a nad hlavou, mezi temnými korunami stromů, zazářila hvězdná řeka. Další hvězdy pluly po hladině. Cvrčci v trávě a žáby v rákosí zahájili koncert. Učil jsem se noční plavbě a zatím jsem se necvakl.

Před jednou chajdou seděl u táboráku mladík s kytarou. Právě v té chvíli se nad stromy vykulil úplněk a zalil řeku stříbrným vodopádem. Mladík udeřil do strun a nádherným, čistým dívčím sopránem zazpíval árii „Měsíčku na nebi hlubokém“. Bylo to velmi krásné a romantické. Ani se mi nechtělo plout dál. Ale mladík zmlknul a představení skončilo.

Sjíždět Hubertus potmě je nezapomenutelný zážitek. Dobře to dopadlo a pod peřejí mě uvítali kamarádi. Než jsem jim potřásl tlapkou a olíbal všechny háčky, už se z nečekaného setkání vzpamatovali. Během vítání se rozvinula značně impertinentní konverzace. Zde musím uvést, že mnoho Čochtanů patří k „laminátové šlechtě“. To je množina vodáků, která je přímo ukázkou snobismu. Za loď považují pouze to, co je z laminátu, ještě snad i z kevlaru. Plout v lodi, která se nafukuje, považují za faux pas, které slušný vodák prostě neudělá. Číra dokonce zaváhal, jestli mi může podat ruku, když jsem sahal na gumu. Invektivy zahájil Grizzly. Ještě oslněný ohněm zamžoural na břeh a řekl: „Co to máš za loď? Vždyť to vypadá jako gumák!“

„A co sis myslel?“ popíchl ho Pavouk.

„Ne, ale ono to fakt vypadá jako gumák,“ řekl Grizzly omluvně. „ON TO JE GUMÁK!“

„Jo, tak to byly ty zvuky!“ přihrál Číra Grizzlymu.

„Jaké?“ nechápal jsem.

„Jsme slyšeli až sem, jak ti hvízdají gumy, když řežeš zatáčky,“ utrousil Grizzly.

„Máš tam špunt?“ zajímal se Pavouk.

„Dokonce víc,“ ujistil jsem ho.

„No tak to máš dobrý,“ řekl Pavouk. „Až přijedeš na volej, stačí je vytáhnout.“

Udělal jsem nechápavý obličej.

„Jo, ty neznáš reaktivní pohon?" chechtal se Pavouk.

„A máš hustilku, nebo to foukáš u pumpy?" pravil se Číra soucitně.

„Máš tam jednu komoru, nebo víc?" dotazoval se Grizzly.

„Šest,“ informoval jsem ho.

„Tak to je dobře,“ řekl Pavouk spokojeně. „Jestli tě nebudem moct dohonit, nebo nebudeš umět zastavit, tak ti nějakou prostřelíme. Má někdo vzduchovku?“

To mě trochu vyděsilo, oni jsou toho schopni. Když se dosyta vykecali, usedli jsme k ohni.

Parta se za to léto rozrostla o Vrbičku (byl sám, protože mu nepřijel háček) a o Grizzlyho a Malinu, které Pavouk sbalil na Hronu. Prcek představil svou novou singl kanoi. Po sérii cvaknutí se zatvrdil (nechtěl dál kupovat flašky) a vstoupil do vodáckého oddílu. Chtěl si natrénovat, protože ho čekaly závody na Liptovském kanálu.

Vedle nás tábořily dvě dívky, Ája a Pája. Když Ďuri stiskl sladké dřevo, podle vodáckého zvyku přinesly trochu dříví a přisedly k ohni. Ďuri dnes hrál jako ďábel. Užíval si slávy a obdivu dívek do zásoby. Měl před svatbou, jeho nastávající byla založena měšťácky a Ďuri nevěděl, kdy se zas dostane na vodu. Prcek mu hrál doprovodku a Pavouk vrzal na housličky. Grizzly sliboval, že příště vezme banjo. Ale i tak to byl prima táborák.

Vyprávěl jsem o jarním splouvání Kouřimky, je dost divoká. Grizzly se namlsal a přemýšlel, jak se na ni napřesrok dostat.

„Jedna možnost by tu byla,“ řekl jsem. Rozdychtěný Grizzly skočil na špek.

„Jo? Jaká?“ tázal se bezelstně.

„Můžeš jet se mnou na gumáku. Svezu tě na háku.“ To byla dvojnásobná a smrtelná urážka. Grizzly to musel rozchodit. Dokonalá satisfakce.

Gumák má i značné výhody. Zatímco se všichni ráno probouzeli rozlámaní od kamenů a kořenů pod zády, já spal v gumáku jako ve vatičce.

Číra měl ráno první sbaleno a šel s Bublinou trénovat ve vlnách náklony. Prcek se k nim přidal. Číra byl tzv. „vodák sportovec“, který stále piluje techniku. Nedávno se definitivně přeorientoval na háčka, aby měl všechny atrakce z první ruky. Teď na přídi čaroval pádlem tak, že Bublina skoro nemusela kormidlovat.

Ája odjížděla domů, ale Páje se nechtělo, tak jsme se dohodli, že pojedeme spolu. Nad gumákem taky trochu ohrnovala nos, ale řeku měla radši. Byla skvělý háček, taky už byla na řekách 4. stupně obtížnosti. Snažil jsem se, aby nepoznala, že jsem vlastně teprve začátečník.

Sjeli jsme si Hubertus, pak přišel trochu zubatý Velichov a pěkné vlny na Kyselce. Než jsme se nadáli, byly tady Vojkovice. Pavouk a Weslo odjeli do Lokte pro auta, ostatní že počkají v hospodě. Mně ani Páje se nechtělo, tak jsme dobrovolně hlídali bagáž a lodě.

Loučka ještě jiskřila rosou a kvetla kopretinami. Užívali jsme si slunce a pohody. Na louce začali rejdit běláskové. Najednou jako když mávne kouzelnou hůlkou, byla jich tu sta, jestli ne tisíce. Přes třepetání bílé záplavy skoro nebyl vidět les. Bylo to jako vánice.

Rejdili nad kopretinami ve složitém tanci, jen občas si odskočili na doušek rosy. Byla to motýlí svatba. Když se unavili tancem a láskou, usedli do trávy i na nás. První usedl Páje na rameno, druhý na nos. Za chvíli jsme byli úplně obalení. Nedali se rušit ani pohybem. Motýlí rej trval něco přes hodinu. Když přijela auta a začalo se nakládat, nebylo už po nich ani stopy.

Nejdojemněji se s námi, hlavně s dívkami, loučil Ďuri. Věděl, že už to nikdy nebude jako dřív. Nemýlil se. Dlouho jsme ho neviděli.

„Hm,“ komentoval to později Prcek, „nechápu, že když se někdo ožení, přestane jezdit na vodu!“

Načež se oženil a přestal jezdit na vodu.