Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Toho roku jsme oslavili svátek práce ohňostrojem. Vybouchl Černobyl. V rádiu rázem přestali hrát vítězný hit ze Sokolova „Radšej budem aktívny, ako radioaktívny“ a písnička „Pec nám spadla“ se dostala na index. Radioaktivní mrak emigroval na Západ. Čuchl k Americe a vrátil se do Evropy.

Jeli jsem s loděmi do Sušice a cestou lilo a lilo. „No co“, říkali jsme si, „aspoň bude dost vody.“ Radši jsme moc nemysleli na to, z čeho prší. Pěkně jsem cestou zmokl, protože Akiho sedmdesátikilová indiánka mi zdemolovala zahrádku a já každých dvacet kilometrů usazoval lodě na střeše.

Bylo dost vody. Otava hučela, sušická šlajsna, jindy skoro suchá, přetékala přes kozy a pod ní se mlel metrový válec.

U nádraží jsme potkali Pavouka a Šláju. Čekali na loď. Svezli jsme je do kempu, kde nás přivítali ostatní kamarádi. S Káčou jsem se omylem přivítal třikrát, protože nepřetržitě měnila stanoviště.

Rozhlédl jsem se po kempu a zeptal se Pavouka: „Přijel Ďuri? Nikde ho nevidím.“ „Ďuri nemůže přijet,“ řekl Pavouk suše. „Ďuri je na mateřský. Tryzna se koná na Slaníku.“ To byl kemp se slavnou vodáckou hospodou, vyzdobenou zlomenými pádly a jinými trofejemi.

Ráno jsme převezli auta do Písku a vrátili se. Loď stále nikde. „Přece tu nebudeme tvrdnout a pak se honit,“ vztekala se Káča. „Ať jedou napřed do Horažďovic,“ řekl Pavouk, „tam se sejdem. Já tu počkám.“ Šlája a já jsme zůstali s ním. Kdo si troufl, sjel šlajsnu. Aki se taky hrnul na vodu. Nedal si říct, i když měl otevřenou loď.

Indiánka propíchla válec a vyplula z něj s pěti metráky vody. Titanic velebně klesal a pokračoval v jízdě po dně. Akimu koukala jen hlava. „To je komfort!“ jásal. „Ve vaně jsem Otavu ještě nejel.“

Lodě zmizely za zátočinou. Šel jsem urgovat loď, ale nepořídil jsem. Šel Šlája. Marně. „Jste joujové!“ řekl Pavouk. „Ukážu vám, jak se to dělá!“ Podle vzoru knihy Proč bychom se netopili, použil Kennyho geniální metodu. Pověsil si na tričko bakelitovou cedulku POŘADATEL a zaklepal na přednostu: „Jsem hlavní pořadatel VTJZ,“ řekl suverénně. „Je to státem podporovaná činnost sledovaná Ústředním výborem KSČ a Ministerstvem sportu a turistiky. Myslím, že budete mít problémy!“ Přednosta znejistěl a začal žhavit telefon. Loď objevil v Klatovech a slíbil, že do rána bude v Sušici. Šlája navrhl slavnostní večeři. Sám uvařil kotel guláše a až na naše dvě porce ho i sám snědl. Byl ve vývinu. Měřil dva metry a ještě stále rostl.

Ráno jsme vstali za kuropění, vyzvedli loď a ještě do snídaně dohonili partu v Horažďovicích.

Po snídani jsme vyrazili směr Slaník. Na bubnovém jezu mezi Strakonicemi a Slaníkem jsme dohonili partu na gumových člunech. Byli to trempíci, kteří si pro změnu zajeli na vodu. Samí zelenáči.

„Chcete vidět, jak se jezdí bubnové jezy?“ řekl pořízek s chundelatou bradkou, když jsme je varovali, že ten jez je smrťák. Mysleli jsme, že si dělá legraci, on však se svou dívkou odrazil od navigace a zamířil na jez. Volali jsme je zpět, ale zbytečně. To už Číra letěl k loďáku a odvazoval horolezecké lano, zatímco Vrbička strkla loď na vodu.

Gumák se přehoupl přes korunu jezu, padl do vývařiště a převrátil se. Posádka se člunu zoufale držela a polykala andělíčky. Vousáč s gumákem, který už byl pod jezem, se jim vydal na pomoc. Přitahoval se za kvádry v podezdívce kozy a podařilo se mu dostat přes divoké vývěry vody, které ho dělily od trosečníků. Natáhl k nim ruku a už byli ve vodě tři. Občas lapali vzduch, ale víc byli pod hladinou. Šňůry visící z gumáku se jim omotaly kolem těla, takže nemohli plavat. Gumáky se převalovaly a občas vystřelily z vody. Bylo to jako pohled do pračky.

Číra s Vrbičkou na háčku přirazil ke koze. Levou rukou se držel kvádru, pravou kormidloval a udržoval příď ve směru k tonoucímu. Vrbička roztočil nad hlavou kanystr na vodu uvázaný na laně a hodil. Většina pokusů se nedařila, ale nakonec se tři naháči přece jen krčili na koze. Číra a Vrbička je postupně odvezli na břeh. Za tu chvilku z utopenců voda servala všechno oblečení. Bágl, foťák a doklady jsou pod jezem dodnes. Dívka byla napůl uškrcená šňůrou od kajaku. Ale jinak to dopadlo dobře. Tentokrát.

Večer jsme to s Gumáky řádně oslavili na Slaníku v hospodě. Společné drama nás sblížilo a oni nás pozvali na svou osadu na Divoké Orlici. Dojezd do Písku už byl jen ve znamení pohody a legrace.

A jak to bylo s tím ozářením? Za sebe mohu říci, že jsem změnil image – do roka jsem měl lebku jako kluziště. Na druhou stranu zase dobře vidím potmě.

Pozn.: Neznámé výrazy – viz Vodácký slovníček.