Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Zazvonil jsem u Pavouka. Všichni až na Ajry tam už byli. Mirinda a její kormidelník Velký Ubo, skoro dvoumetrový Viking, kterého jsme zlanařili v osadě na Orlici. Kapitán Jerry a Larry, jeho bratr – dvojče. Ty za sebe poslal domestikovaný Ďuri. Larryho háček Muška a Jerryho háček Bubo Moudrá sova. Tito čtyři byli naším exotickým doplňkem – zpívali po brněnsku a občas nesrozumitelně brebentili v hantecu. Ajry jsme měli přibrat ve 14:00 na Smíchově.

Museli jsme ještě dokoupit proviant, protože Pavouk a Ubo trpěli hladofóbií. V krámku jsem uviděl v regálu úzkoprofilové zboží: medovinu. Koupil jsem dvě láhve. „To neznám, dej ochutnat!“, řekl Ubo. „To znám, to je dobrý!", řekl Pavouk a oba se sápali na láhve. „Kdepak! To je dárek k Vánocům,“ bránil jsem tu vzácnost a schoval ji na dno báglu.

Zdrželi jsme se, k Ajry jsme dorazili až v půl šesté! V duchu jsem viděl, jak už je spolehlivá perlovka nervózní, a pobízel jsem k spěchu. Ajry byla klidná. Uprostřed pokoje prázdný kletr, vlevo do něj metrová pyramida výstroje, vpravo na křesle rozečtená kniha. „Ahoj,“ vítala nás s úsměvem. „Pojďte dál, udělám kafe.“ „Ty nemáš sbaleno?“, zhrozil jsem se. „Já nevěděla, jestli přijedete,“ pokrčila rameny. Logika mi jaksi unikala. Proč je kletr prázdný, když jsou věci stejně ze skříně venku. Nejsem žena, tak nevím. „Tak si ji nalož, my jedem napřed,“ řekl Pavouk. „Džordži a Eva už čekají v Liblíně.“ To byli veteráni v partě. Laskavý a tichý Džordži a poněkud pedantická, ale hodná Eva. Jediná neměla přezdívku, na ni jsme si netroufli. Ajry příjemně šveholila a v klidu balila. „Dáš si to kafe? To stihneš.“ Měla pravdu, než byla hotová, v klidu jsem dopil. „A kam to vlastně jedeme?“, zeptala se. „Vždyť jsem ti to říkal do telefonu.“ Trpělivě jsem jí ale vše zrekapituloval.

Dobalila, vzal jsem kletr a vlekl Ajry k autu, ač se bránila, že se vrátí, jestli něco nezapomněla. Ubo a Mirinda seděli na chodníku. Ubo se významně podíval na hodinky. No, ještě na něm nerostl lišejník. Sedl za volant a najeli jsme na plzeňskou výpadovku. Ubo sáhl do své nevyčerpatelné zásoby anekdot. Uprostřed jedné se ozvala Ajry: „Hezké počasí na výlet. Kam jedeme?“ „Vždyť jsem ti to všechno vysvětlil, když jsi balila,“ žasl jsem. „Já jsem tě neposlouchala,“ řekla přívětivě, „jen jsem tě chtěla zabavit, než sbalím.“ Berounka je samý volej a ona má pohonná jednotka. Nezabil jsem ji.

Konečně jsme dorazili do Liblína. Džordžiho a Evu jsme našli hluboko v lesích. Eva měla tvrdý výraz, Džordži se usmíval, protože našel houbu.

Ráno jsme vypluli. Eva, neplavec stejně jako Ajry, byla vyzbrojena neotřesitelnou důvěrou ve svého kormidelníka a plovací vestou pro jistotu. Zbytečně. Už dlouho nepršelo a mimo jezy bylo v Berounce vody po kolena. Na Berounce si dost zapáskujete, ale teče krásnou krajinou. Jezy jsou většinou nesjízdné až na ty zbořené. Navštívili jsme cestou nádherná skryjská jezírka, Křivoklát a Karlštejn. Tábor byl v Nižboru. Ubo měl kytaru, Jerry mandolínu, Pavouk housle a jejich vystoupení úspěch. Ještě větší úspěch mělo cvakání na nižborské šlajsně.

Romantické skalní stěny v Srbsku byly poslední atrakcí před cílem. Řidiči odjeli pro auta. Hladový Ubo nás vlekl k hospůdce. Na jídelníčku byl jen salám s cibulí, ale moc nám chutnal, protože nám ho přinesla krásná blondýnka. Byla velmi inteligentního vzhledu. Dnes byste tipovali, že to jsou silikony, ale tenkrát to stoprocentně byla příroda. Po obědě začal obsluhovat výčepní, a tak jsme šli ven.

Sluníčko krásně hřálo, tráva byla měkká a kolemjdoucí dívky kvetly nahoře bez. Vylovil jsem z báglu medovinu, upíjel a těšil oko krásnou vyhlídkou. Já znal taky jednu z Dejvic a fakt toho měla nejvíc. Ale tady u Berouna jsou tak vybavené všechny. Jedenáctistupňové strdí v horku stoupalo do hlavy. I zvolal jsem: „Ó země Srbská, mlékem a strdím oplývající! Našel jsem tě! Praotec Čech se seknul o pěkných pár kilometrů!“

„To mi připomíná,“ řekl Ubo, „znáte lemroucha?“

„To je zase fór?“ „Neznám.“ „Já taky ne.“

„Vidíte,“ pokáral nás Ubo, „znali ho už Pračechové a Jirásek o něm píše ve Starých pověstech!“

„Já to četla,“ odporovala Ajry. „Tam žádný lemrouch není!“

„I přivedl praotec Čech lid svůj na horu Říp,“ deklamoval Ubo. „Ukázal na žírný kraj kolem se prostírající a pravil: Hle, zde je ta zem mlékem a strdím oplývající… A tu ženy před ním poklekly a líbaly lem roucha jeho...“

„A co je to ten lemrouch?“, zeptala se Ajry.

Ženy jsou pro mě někdy záhadou.