Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Po studeném a deštivém srpnu nastalo žhavé září. Jen paďour by zůstal doma. Chystali jsme se na Divokou Orlici. Začínali jsme v Doudlebech, divoký Potštejnský oblouk nebyl sjízdný. Číra byl málem bez háčka. Bublina mu navrhla rozchod, protože odmítl vynést odpadky. Přijeli oba. Noc před odjezdem se jim zřejmě vydařila.

„Proč riskuješ, že přijdeš o prvotřídního háčka kvůli takové prkotině?“ ptal jsem se ho, když jsme nebyli v doslechu.

„No víš, ono mi vlastně vůbec nevadí vynášet odpadky. Ale říkám, že je to pro chlapa nedůstojné a každá ženská se tak soustředí na to, aby mě donutila je vynést, že pak už nic jiného doma dělat nemusím. Ona je spokojená, že jsem poslechl a ona vyhrála. A já si u kontejneru bezva pokecám se sousedkou.“

Vrbička se vytáhl. Konečně přijel s háčkem – a jakým! Monča byla velice atraktivní dívka s „bledým šamponovým chvostem“ až pod pás. Nám ostatním háčci na poslední chvíli odřekli. Důvody byly pestré – chřipka, úraz, zánět spojivek, svatba. A tak mnozí kormidelníci museli na háček, pokud nechtěli singlovat. Se mnou jel Šlája, s Akim Giom a Prcek tu měl zbrusu novou singlkánoi. Zúčastnil se s ní závodů na Liptovských kanálech a předváděl se, plný sebevědomí. A tak byl nakonec jediný, kdo se cvakl a lovil ve vodě bagáž. Volně ložený foťák si nechal Čochtan.

Plavba po Orlici pod tropicky žhnoucím sluncem byla krásná. Za dva dny jsme se opálili víc než za celé léto. Pěkně to teklo, plavbu zpestřovaly drobné peřejky a ostré meandry. Bylo to jak na indiánské řece nedotčené civilizací. Také proto, že po srpnové povodni řeku ještě nikdo nečistil a v meandrech se zachytily padlé stromy. Vysoko nad hlavou z nich visely girlandy trávy slepené bahnem. Kritické úseky šlo někdy projet, občas někoho proud zavěsil na větev, ale nejčastěji jsme museli přelézat i podlézat. Pro nepřístupné břehy nešlo přenášet.

Utábořili jsme se v Týništi nad Orlicí, tentokrát bez táboráku. Mračna komárů nás zahnala do hospody. Ráno tábor nebyl k probuzení. Marně jsem apeloval na zodpovědnost a říkal, že etapa před námi je těžká a spěšniny v Hradci zavírají v 18:00. Protože Šlája se ještě z cíle etapy musel vracet pro auto, vzdal jsem to. Nečekali jsme a vypluli jsme sami.

Čekal nás sprint na 22 km, převážně po voleji. A to jsem netušil, že včerejší etapa byla jen něžná předehra. Tady už byla řeka dospělá a žádný troškař. Samé meandry, co zákruta, to zátaras. Připluli jsme k místu, kde se křížem kráž nakupilo pět stromů. Zatímco jsem se držel kmenu, Šlája se vydrápal po větvích do výše tří, čtyř metrů a slezl na druhé straně. Prostrkali jsme loď labyrintem větví, kudy se dalo, pak jsem přelezl já. Ve třech metrech pode mnou praskla větev a já po pás zahučel do smrduté pěny a všemožných odpadků, které tu zátaras zadržel. A tak to šlo pořád a houšť. V jednom ostrém meandru se nakupila změť stromů v délce dvě stě metrů. Džunglí kopřiv a bodláků jsme loď vydřeli na příkrý jílovitý břeh a táhli ji po poli.

Jak ubývalo času, frekvence pádlování se zrychlovala. Konečně se Orlice rozlila do šíře a barikády skončily. Oddechli jsme si, ale předčasně. Najednou řeka skončila. Zabloudili jsme totiž na voleji do slepého ramene. Vydali jsme se zpět, už jsme ani neměli sílu nadávat.

Vyčerpaní jsme dorazili k mostu u Blešna. Šlája praštil pádlem na břeh a utíkal 2 km na vlak. Zatímco kupoval jízdenku, vlak se začal rozjíždět. Naskočil a zhroutil se. Já jsem čekal na ostatní lodě. Trousily se zvolna, tak jedna za hodinu. Když se Šlája vrátil s autem a odvážel první várku, dvě ještě chyběly. Poslední připluli Aki a Giom v půl šesté, zvolna a plni pohody. Do spěšnin jsme přijeli tři minuty před zavíračkou.

No, vztek vyprchal, zůstaly cenné zkušenosti. Ale jak řekl Šlája: „Já mám pohodu rád. Ovšem pohodáři by se měli střílet!“