Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Z Liptovských kanálů jsme převezli lodě do obce Ivachnová. Domorodci, tentokrát bledé pleti, si nás měřili podezíravými pohledy. Radši jsme nedělali oheň a šli na večeři do krčmy. Po rundě „průťahové“ jsme navázali kontakt. Bratia uznali, že „Švédi“ jsou taky lidi. Atmosféra roztála. A tak přece byl táborák a to i s hudbou.  Malý Ubo udělal fazole na mexický způsob, což způsobilo, že Velký Ubo přidal ke kytaře ještě trombón.

Velký Ubo byl svérázná postava pevných zásad. Navzdory tehdy vládnoucí totalitě svodobodomyslně a zcela bez zábran prděl a netajil to. Vypudil z houštin naslouchající domorodce i nás. Obdivovali jsme Velenku, která jako loajální háček s ním vydržela ve stanu až do rána. Nikdo ale neměl ctižádost se jí vyrovnat.

Následující etapa byla dlouhá, ale Váh tekl tak rychle, že se dala zvládnout bez většího úsilí. Přibývalo peřejnatých úseků, hlavně v Ružomberoku, kde se Váh prokousává Velkou Fatrou. Modrozelené kopce ční neuvěřitelně vysoko. Až posledních několik kilometrů bylo po pekelném voleji Kralovanské přehrady.

Z Kralovan není daleko do kempu Dolný Kubín, kam jsme převezli lodě. Je to krásný kraj, ale domorodci zde byli obzvlášť zavilí. Opouštěli jsme Kubín s úlevou, že nedošlo k bitce.

Tou dobou už i dobromyslný Malý Ubo začínal mít zavilý výraz. Tíha vaření ležela stále na něm a na Velence. Halina a Malenka se přijely rekreovat. Grizzly se tvářil, že nic nevidí, a Halina se pod jeho ochranou cítila bezpečně. Sifon ještě neokusila. Dělala to dobře. Grizzly byl nejen dva a půlkrát těžší, ale i dvakrát starší a pociťoval něžné, ochranitelské pudy. Halina byla milá a přítulná, občas si ho majetnicky poplácala po pivní vaně. Grizzly předl a snažil se nevypadat tak blaženě. Trošku nám to lechtalo bránici, ale Grizzly požíval vážnosti, a tak jsme dělali, že nic nevidíme.

Budu se asi opakovat, ale Orava je taky krásná peřejnatá řeka. Přistáli jsme opět v Kralovaných, naložili lodě a přestěhovali se do Vrůtek. Tam se mezi kameny prodírá k Váhu Turiec. Na horách dost pršelo a balvany překryla krásná peřej. Váh byl vzdutý a kalný a jako vločky po něm poletovaly víry. Pavouk řekl, že při tak velkém průtoku může být nebezpečný. Padly návrhy tenhle úsek nejet. Je na něm nebezpečná peřej Margita. Ozval se Prcek: „Vodácké pravidlo číslo sedm říká, že vodákova stolice je přímo úměrná průtoku vody v řece.“ Rozhodnutí nepadlo. Zatím jsme vyjeli na Turiec. Ten je snadný, jen nějaké meandry.

Zkušená Halina vzala na háček Malenku. Celou cestu řádily jako piráti. Byli jsme všichni zlití vodou, každou chvíli někoho natlačily do vrbiček. Kapka přetekla, čas uzrál.

„Skoro to neteče. Tady to někde bude, ne?“, řekl Pavouk.

„Jo, už brzy,“ kývl jsem. „Radši si dejte špricny!“ Dívky zpozorněly. „A co jako?“ „No, tady někde bude ta kaskádička,“ řekl Pavouk s kamennou tváří. „Kaskáda ne, jen peřej, ale pěkná mrcha,“ podpořil jsem ho. „Jaká peřej?“ ptala se Halina. „Takový esíčko mezi skálami, úzkej prújezd a na konci přímo v jazyku takovej dračí zub. I na kajaku jsem měl co dělat. V kilometráži mu říkají Rozparovač.“

Kilometráž samozřejmě nečetly. Velký Ubo ano a došlo mu to. Halina měla za sebou cvaknutí na kanále. Zaváhala a vzdala to. A tak jela s Pavoukem a Malenka s Jerrym. Objevila se písčitá pláž, voda skoro netekla.

„Tak tady přistaneme a půjdem si to prohlídnout“, řekl jsem. Vytáhli jsme lodě na břeh. „Tak vy jste teď obě háčkové, co?“, řekl Ubo a s gustem jsme jim dali sifon. Pak jsme v pohodě dopluli na soutok a sjeli peřej do Váhu – jedinou, kterou Turiec má.

Poslední den a poslední etapa. Pod Vrůtkami v tunelu čeká Margita. Váh prudce ohne vpravo a žene se peřejí přímo proti útesům skal. Špatný náklon a jste ve vodě. Od Margity ke Strčenu je to nejrychlejší voda, co jsem poznal. Za Strečnem se rozlije do šíře, u Vařína měla tak pět kilometrů. Pak se zúží a letí kolem ostrůvku dvěma rameny prudce dolů. Přišly dvě série vln vysokých skoro dva metry. Lodě se zabodly do průzračné zlaté vodní stěny a kohouty vln se přelily přes hlavy háčků i kormidelníků. Voda byla už bez bahna, skrz čirou vodu byl vidět protější břeh. Byl to nádherný zážitek. Ohlédl jsem se – z vodní stěny za mnou se vynořila příď, pak háček a nakonec kormidelník. A už tu byla druhá série. Rozjel jsem kajak naplno a skákal z vlny na vlnu. Doporučuji vyzkoušet. Skončili jsme před Žilinou.

Poslední táborák. Halina s Malenkou se dobrovolně nabídly, že udělají večeři a šly na nákup. Znali jsme je, přesto jsme uvěřili, že se polepšily….

Po závěrečné hostině se kormidelníci jeden po druhém trousili do křovisek. A podruhé, potřetí… Vyměňovali si pohledy: „Snad holky nedaly něco do jídla?“ Jen Grizzly ještě nebyl. Posupně se usmíval a odměřoval jednotlivá slova. Halina vařila – jeho Halina – medvědí majestát se cítil v bezpečí.

Uběhlo pár minut. Grizzly se zatvářil rozpačitě. Halina se kousla do rtu a odvrátila pohled. Grizzly poposedl a nasadil kamennou masku. Vzdoroval a rysy mu tvrdly. Pak pomalu vstal, vyčítavě pohlédl na Halinu, šel ke stanu a opatrně se sehnul pro papír. Pak se vznešeně odebral do křoví. Než zmizel, zbledl a zrychlil krok.

Očekávání plné napětí. Za dvacet minut se Grizzly objevil a pohledem přeměřil přítomné. Pak pronesl: „Jestli je pravda, že vodákova stolice je přímo úměrná průtoku vody v řece, tak jsem právě sjel Niagáru.“