Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vodácká sezóna končí tradičně ceremoniálem zamykání řeky. Sice to neznamená, že už nikdo nesmí vyjet na vodu – v zimě bývají leckde zajímavé povodňové situace, kdy se dají splouvat i potoky jinak nesjízdné – ale to platí pro „vodní blázny“. Většina vodáků po skončení turistické sezóny zůstává doma. Nebo v hospodě.

Každá parta má svůj vlastní ceremoniál, ale v jednom se shodují: velkým klíčem uzamknou hladinu řeky a něco řeknou. I kdyby to bylo jen: „Ahoj řeko – tak zase na jaře!“

Řeku zamykáme tradičně na Ohři. Je dobře dostupná po železnici a jen málokdo z Čochtanů bydlí tak daleko, aby nemohl přijet na víkend.

Už má cesta do Lokte byla tvrdou zkouškou odolnosti. V kupé vedle mne seděl lampasák velmi družné povahy. Když jsem přistoupil s pádly, ihned mne identifikoval jako vodáka. Tím prokázal, že patří k inteligentnější menšině obránců vlasti z povolání. Svěřil se mi, že také jezdí na čundry (fakt to slovo znal!), a hned vyzvídal, jestli máme také trampskou skupinu a zda společně usilujeme o tělesnou zdatnost a připravenost.

Odvětil jsem, že Plameny splnili jen někteří z nás, ale písničky máme rádi všichni. To ho nadchlo. Prozradil mi, že svého času byl převelen z AUSu, a vyzvídal, jestli také jezdíme hrát na Festival politické písně do Sokolova. Potom zaostřil na problematiku mládeže všeobecně a komplexně probral perspektivy těch, kteří jsou aktivně zapojeni v Socialistickém svazu mládeže. On byl také mládežník – bylo mu kolem pětadvaceti. Trpěl jsem, ale vydržel. Rychlík byl totiž tak narvaný, že kdybych se zvedl, hned by mi někdo zasedl místo.

Pod Krušnými horami bylo krušno: sychravá mlha se valila údolím, mrholilo, teplota někde kolem nuly. Zkušený vodák v takovém počasí nezamíří k řece, ale do hospody. Také že tam byli a slavili. Po dlouhé, velmi dlouhé době se totiž objevil Ďuri. Vzhledem k počasí byl žádán čaj a grog, ovšem Ďuri, když byl bez dozoru, drsně žádal pivo. Dokázal vypít půl půllitru a připravil se o hlasivky. Byl tu i Pavouk, Pája Kaskadér, Káča, Vrbička a Monča. Čekalo se, až dorazí Číra s Bublinou. Čekalo se marně.

Kolem poledne z mraků nesměle vykouklo sluníčko. Už to nešlo odkládat. Vybalili jsme svetry a gumáky a vypluli.

I tady nahoře byla řeka nečekaně široká, ovšem dost mělká. Vinula se klikatě mezi vysokými kopci, oblečenými do zářivé rudozlaté barvy podzimu. Proud byl rychlý, peřejky se střídaly se stříbřitými mělčinami. Míjeli jsme ostrůvky porostlé rákosím, koberce vodních rostlin a obří balvany. Nad hlavou táhly klínové formace ukecaných kachen a hus, další kachny a lysky rejdily na hladině. Přímo mezi lodě přistálo velké hejno labutí. Prostě kanadská romantika. Nejhezčí úsek byl pod Svatošskými skalami.

První karlovarský jez vypadá nevinně, ale v té době už měl na kontě čtrnáct životů. Přenášeli jsme bez rozmýšlení. Zato druhý jez byl splavný šlajsnou i přes korunu a odškodnil nás. Údolím zafičel ledový vítr a ve vzduchu poletoval sníh. Než jsme propluli Karlovy Vary, byli jsme zmrzlí na kost. Ještě že jsme nemuseli tábořit v přírodě. Známosti jsou užitečné, měli jsme klíče od hydrostanice. Tam nás dohonili Číra a Bublina.

Využil jsem útulného vědeckého prostředí, abych kamarádům předložil vodácko-tábornický test. Dopadlo to katastrofálně. Zjistil jsem, že většina z nich není připravena přežít mimo hospodu, někteří z nich byli schopni jet na Lužnici do Beskyd.

Druhý den nás čekaly samé lahůdky: peřeje Hubertus, Velichov a Kyselka a hospoda U Rumcajse. Jel jsem s Ďurim na háčku. Po průjezdu peřejí mi překvapeně sdělil: „A víš, že to není špatné, když háček přitáhne?“ Ďuri je notorický romantik. Pádluje za dva, galantně švitoří a kochá se krásou háčka. (Teď nesmí, oženil se.) Když mu vytknete, že kazí morálku, upře na vás zasněný pohled a řekne nepřítomně: „Tyhle vlasy jí sluší víc, co myslíš?“ Řekl by to, i kdyby byla dohola.

Ve Vojkovicích pak proběhl obřad zamykání. Seřadili jsme se na břehu a udělali pádly „k poctě zbraň“. Organizátor Pavouk pak oslovil Čochtana:

 

Mocný pane vodní říše,

vodáci tě k sobě zvou.

Voláme tě, abys přišel

dát najevo vůli svou.

 

Zašátral v ledové vodě a vylovil zapečetěnou láhev s Čochtanovým poselstvím. Rozvinul listinu a četl:

 

Na vědomost se dává,

že na břehu žloutne tráva.

Včera sfouknul severák

váš poslední táborák.

Zanedlouho v rychlém sledu

sevře řeky krunýř ledu.

Než se zjara sejdeme,

uzamkněte řeky mé!

 

Pak Vrbička šátral zmrzlou rukou na mělčině, až vylovil půlmetrový kovový klíč vzácné kovářské práce. Pavouk ho obřadně převzal, vstoupil po kolena do vody a natřikrát řeku uzamkl. Pak pravil: „Čochtane, než se na jaře vrátí slunce, vracíme ti klíč od vody,“ a odhodil klíč do řeky. Zmrzlý Vrbička ho pak zoufale hledal. Dost se s jeho výrobou nadřel.

Jako by Čochtan čekal na tuhle chvíli, spustil se liják. Obloha se zatáhla šedými mraky a zafičel severák.

Tak Řeko – Ahoj! Zase na jaře!