Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak jsme v rámci naší aktivní dovolené vpluli mezi certifikované potápěče. Tedy – aby to neznělo jako chvástání, upřesňuji, že zatím jen potápěče začátečníky. Jelikož mám velice blízko k vodnímu živlu a o potápění jsme se s manželem bavili nesčetněkrát, usoudila jsem, že Borneo je to pravé místo k uskutečnění snu. Objevili jsme kancelář Borneo divers, která na nás zapůsobila jak příjemným jednáním, tak cenou kursu. Když jsme zhlédli podmořské fotografie jejich bývalých žáků, bylo definitvně rozhodnuto.

Ještě před kursem jsme strávili víkend výstupem na Mount Kinabalu, který však prozatím strategicky přeskočím. Na vyprávění o horské štrapáci se můžete těšit příště, neb vám ho naservíruje můj muž. Přece jen je horolezec tělem i duší, a tak vám dá hodnotnější informace než to, jak jsem cestou k vrcholu proklínala všechny cigarety, které jsem v životě vykouřila.

A tak jsme se ze čtyřtisícové nadmořské výšky ocitli v učebně, kde proběhl první den kursu v podobě teoretické přípravy. Kursu jsme se účastnili čtyři a náš instruktor byl vskutku veselá kopa. Mimo jiné nás varoval, že potápění je silně návykový sport. Za několik hodin s námi prošel mnohastránkový test, proložený ukázkami videa a popisem potápěčského vybavení, včetně postupu, jak na sebe všechna ta udělátka navěsit, zapnout a neutopit se. Kromě faktických informací, základů orientace a vzorců pro správné měření a plánování ponorů nám také sdělil veškerá možná nebezpečí plynoucí z nedodržování instrukcí. Pak nás poslal na svačinu. Po návratu nás k našemu překvapení čekal test, jehož výsledek měl ukázat, zda jsme způsobilí pro praktickou část kursu. Vzhledem k tomu, že poplatek byl v případě neúspěchu nevratný, raději jsme ho všichni v potu tváře zvládli. I když možnosti odpovědí svým slovíčkařením často připomínaly test v autoškole. Na závěř jsem v deklaraci o zdravotním a duševním stavu lehce zalhala tvrdíc, že panika se mě rozhodně netýká.

Po teoretické přípravě jsem se sice na potápění stale těšila, ale jelikož už jsem věděla, co všechno mě může kvůli neopatrnosti potkat, uléhala jsem s pocity smíšenými. Snad jsem se i já, nevěřící, pomodlila, aby příští den skončil dobře. Ráno jsme vyfasovali vybavení a dalšího instruktora, Jasona. Ten, nedbaje na ještě slepené oči a nedopitou kávu, nás nahnal na motorový člun. V člunu jsme se snažili všechny hadičky a součástky vesty a kyslíkové bomby smontovat tak, aby fungovaly, a já byla pochválena za rychlou operaci. S malou poznámkou, že pro potápění je mnohem lepší ventil bomby nastavit do polohy otevřeno. Po přípravě jsme vyrazili směrem ke korálovému ostrovu Sapi, který je součástí Tunku Abdul Rahman Marine Park, což je několik nádherných potápěčských spotů.

Blížili jsme se k místu, kde měl kurs začít. Žaludek mi oznamoval, že mám opravdu strach. Moje zbabělejší já ve mně rýpalo a tázalo se, jestli jsem skutečně tak odvážná a jestli by bývalo nestálo za to jet se podívat na tři dny do Záchranné stanice orangutanů. Na polemizování však už nebyl čas. Po Jasonově výzvě jsme se nasoukali do neoprenových oblečků a dalších nezbytností, které dohromady vážily několik kilo. Výsledkem byly velice směšné pohyby, to jak jsme se snažili dobalancovat k boku lodi a po zádech hupnout s bombou do vody podle pokynů. Ve vodě mě strachy okamžitě přešly, což bylo částečně dáno mělčinou na dosah a nafouknutou vestou, která mě bezpečně nadnášela.

Celé dopoledne jsme se věnovali technikám plavání, dýchání, uvolňování zalehlých uší, zachraňování buddyho (váš partner při potápění, osoba na niž se můžete stroprocentně spolehnout – a ona na vás) a potápění v mělčině bez kyslíku. Po obědě jsem tak nějak cítila, že už toho mám pro dnešek dost a že to přece jen není taková legrace, jak by se mohlo zdát. Další ponor mě ale osvěžil a zbystřil smysly, protože tentokrát jsme vyjeli na otevřené moře. Všechny techniky jsme si zopakovali v hloubce šesti metrů, sedíce na dně moře v kroužku. Praktiky jako vyndavání dýchacího regulátoru, který Jason držel v dostatečné vzdálenosti, abychom uvykli krizovým situacím, nebo sundavání a nandavání brýlí v šestimetrové hloubce, mě kapku děsily. Obzvlášť vylévání brýlí se mi příliš nedařilo, a když jsem to musela opakovat po několikáté, už jsem měla na krajíčku. Ovšem plakat tam na dně by bylo nošení dříví do lesa. Nakonec se podařilo a za odměnu jsme se ještě proplavali kolem korálového útesu, abychom se mohli pokochat podmořskou nádherou. A že bylo na co se dívat!

Druhý a zároveň poslední den potápění byl nejnáročnější na psychiku, nicméně nejkrásnější na zážitky. Tentokrát jsme byli jen tři – manžel se potápěl na druhé straně ostrova s jinou skupinou. První ponor hned ráno jsem započala vskutku vesele. Několik profesionálních potápěčů  jsem pobavila, když jsem byla instruována skočit do vody popředu, s pokrčenýma nohama. Avšak v okamžiku, kdy mě instruktor pustil k odražení, loď se zhoupla a já předvedla klasického "placáka". Vyrazila jsem si regulátor z pusy a vestu měla nafouknutou tak, že jsem se z polohy na břiše nedokázala se záteží na zádech otočit. Po hladině jsem se plácala jako plejtvák na mělčině. Poděkovala jsem hýkajícím potápěčům za projevené sympatie a vydali jsme se s Jasonem do hloubky deseti metrů, kde jsme si opět zopakovali všechny techniky z předchozího dne.

Tentokrát byl můj buddy sám Jason, a tak jsem se cítila mnohem jistěji a žádná katastrofa neproběhla. U oběda jsem se setkala se svým potápečským i životním buddym v jedné osobě, protože poslední ponor jsme chtěli absolvovat spolu a také s foťákem. Zásoby kyslíku jsme měli asi na 45 minut. Jeden z našich kolegů žáků však zpanikařil už v osmém metru a vzduch si hystericky vydýchal za malou chvilku. Museli jsme tedy počkat, až se bezpečně vrátí na loď, a pak jsme pokračovali dál. Dosáhli jsme hloubky šestnácti metrů. Jason, vybaven speciální tabulkou a fixou, nás upozorňoval na zajímavé ryby a živočichy, korály a sasanky, varoval před jedovatými či teritoriálními kousky. Kam se hrabe Discovery Channel!

Je to opravdu úplně jiný svět tam dole, pod vodou... Obrovský prostor a nekonečné ticho, kde jste pro všechny vodní živočichy vetřelcem na návštěvě a musíte se podle toho chovat. Potápění jako odpočinek už pro mě není nepředstavitelné, ale až s více zkušenostmi. Člověk si skutečně v podobných podmínkách uvědomí svou nicotnost, ač to může znít jako klišé. Taky se něco dozví o respektu, klidu a odhadování vlastních sil. Splnila jsem si sen. A cestou z ostrova jem si vzpomněla na to, že potápění je návykové – o tom ať mi někdo povídá! Už máme zamluvený kurs pro pokročilé na Bali a já se občas přistihnu, že v běžné konverzaci na souši mimoděk používám znakovou řeč potápěčů...

P.S. Foťák nás kvalitou poněkud zklamal, ale přístě to určitě napravíme ;)