Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Po krátké pauze se k vám znovu vracím, tentokrát už zase z Malajsie. Po krásném a tajemném Borneu jsme naskočili do kolotoče pracovních povinností a na krásy přirody nám zase na chvíli musí stačit víkendy. Ale vzhledem k tomu, že jsme povahy podnikavé, hned nám do noty zahrála kamarádova nabídka na víkendový výlet s potápěči. První potápění bez instruktora! Stále ještě nás hřály zážitky z potápění na Sabahu, a tak jsme bez váhání přijali.

Na východním pobřeží ve státě Terrenganu jsme se měli setkat na určeném místě ve třech skupinách v sobotu ráno. Naše skupinka vyrazila už v pátek večer. Chtěli jsme se na pobřeží zastavit v jedné známé vesničce a přespat tam, abychom ráno nemuseli vstávat v nekřesťanskou hodinu. Ovšem jeden člen výpravy se dostavil později než ostatní, další nás donutil se po cestě otočit a jet domů najít jakýsi diář a do toho jsme se stále dokola ujišťovali, zda máme všechno potřebné vybavení. Místo k večeři jsme na pobřeží dorazili v půl třetí ráno a další půlhodinu věnovali hledání místa k přespání. Po sladkých čtyřech hodinách spánku jsme vyrazili na místo srazu s ostatními, kteří vyjeli z Kuala Lumpur brzy ráno a vypadali všichni velice odpočatě.

Do pronajaté lodě jsme naskládali všechno potřebné a vydali se směrem k ostrovu Tenggol. Coby potápěče začátečníka mě začaly znepokojovat různé maličkosti kolem. Třeba nekolik dlouhých rybářských harpun, s kterými pár nadšenců přijelo lovit ryby. Hned potom zbytek potápěčů, kteří se stále dorozumívali mandarínštinou (byli to Číňani), a přestože jsme už byli téměř na otevřeném moři, pořád jsem nevěděla, jaký je vlastně plán dne. Najednou se všichni začali připravovat a popohánět nás, ať už se honem honem taky oblékneme, protože za chvíli budeme na první zastávce, kde se bude skákat do vody. Hrozně mě to znervóznilo, očekávala jsem alespoň stručnou přípravu, ale nikdo toho moc nenamluvil. Dojeli jsme k místu, kde kormidelník hlásil hloubku 160 stop.

Udělalo se mi ještě hůř, protože to opravdu není hloubka pro nezkušené potápěče. Řekli jsme si, že to alespoň zkusíme, ale když jsme byli tak tak připraveni k ponoru, ostatní už mizeli pod hladinou. Snažili jsme se je dohnat, ale panika je v tomhle případě špatným rádcem. A tak se stalo, že jsem si desetimetrové hloubce uvědomila, že jsem na otevřeném moři, kde není vidět na dva metry, poblíž je sice můj muž ale všichni ostatní dávno v tahu, a že se mi nebezpečně točí hlava. Na chvíli jsem měla pocit, že si musím vyndat regulátor z úst a začít se nahlas smát, ale naštěstí mi ještě docházelo, že to není nejlepší nápad. Nějak jsem se zmobilizovala a odposunkovala manželovi, že se vracíme nahoru. Těch deset metrů se mi zdálo nekonečných a když jsme se konečně vynořili, bezvládně jsem se houpala na vlnách s dojmem, že mi zřejmě uplaval mozek. Z posledních sil jsem se vyškrábala na loď a když se mi podařilo se odstrojit, ujistila jsem sebe i okolí, že podobné akce propříště vynechám, abych si nezkazila iluze o potápění.

Zbytek dne jsem strávila opalováním na lodi. Lovci s harpunami dál skákali do otevřeného moře. Parkrát nalákali i mého nebojácného muže, který si nejenže ztrojnásobil povolenou hloubku ponoru pro začátečníky, ale sem tam se nadšeně vynořil s ulovenou rybou na harpuně, což u mě ovšem vyvolávalo další nepříjemné pocity v krajině břišní. Po každém skoku jsem hypnotizovala hladinu, počítala minuty a snažila se nepředstavovat si, jak se mezi troskami vraku na dně moře potápěči postřílí navzájem. Žádný z mých katastrofických scénářů se naštěstí nesplnil, ale večer jsem se cítila jako po výprasku.

Na další den mi lovci shovívavě přislíbili dva ponory na korálových útesech, kde se můžu nabažit svého opatrného potápění. Večer jsme tedy udělali plán na další den, v čínské restauraci si nechali připravit večeři z úlovků a šli spát, abychom dohnali deficit z předchozího dne. Ráno se mi vůbec nikam nechtělo, celé moje nadšení z potápění se změnilo ve strach, že někde zpanikařím, ztratím orientaci a najdou mě až v Číně. Nakonec jsem ale přece jen zatla zuby a z útesu do vody skočila. Doprovázel mě manžel a také jeden člen naší skupiny, který se ovšem vybavil harpunou a já se mu snažila celou dobu pod vodou vyhýbat, aby si mě třeba nespletl s něčím jiným. Ale pod vodou se mi zase rozbušilo srdce nadšením z korálů a nádherných barevných ryb, navíc hloubkoměr se pořád tvářil dle mého gusta. Na druhý ponor už však nedošlo, protože kouzlo lovu je silnější než uražená ženská, a tak jsem alespoň šnorchlovala kolem lodě a krmila rybky z ruky.

Dostalo se mi vysvětlení, že bych měla být vice adaptibilní a nenechat se zaskočit partou šílenců, takzvaných "hardcore hunters", kteří nerespektují ani jedno z pravidel, které nám opakovali na kurzu, tedy kromě jediného, tedy že je důležité se vždycky někde vynořit…Tak nevím, asi zůstanu u bezpečného rekreačního potápění a přístě se radši zeptám, kam že to vlastně jedu.

P. S. Fotky jsou pouze ilustrační, neb jsme si zapoměli přibalit aparát….