Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Yosemity se táhnout napříč Sierrou Nevadou a zahrnují pár opravdu pěkných míst. Ovšem takhle v sezoně obsahují i davy turistů, což se nám nezdálo jako vhodné kulisy k romantickému víkendu bez dětí. Abychom si svobodu řádně užili, rozhodli jsme se nic neplánovat a jen tak se courat po východní straně hor, pěkně mimo dosah organizované přírody národního parku. Vyrazili jsme v pátek v osm večer, v jedenáct jsme ve Stanislaus National Forest kousek nad Strawberry odbočili na slibnou prašnou cestu v lese, popojeli míli či dvě od silnice a zalehli do pelechu připraveného na sklopených zadních sedadlech.

Sobotní dopoledne jsme strávili průzkumem lesních cest kolem Sonora Pass – v National Forest můžete po lese jezdit na koni, v autě či na terénním vozítku (ATV) a nebo (v zimě) na sněžném skútru. Od asfaltové silnice se rozbíhá spleť více či méně udržovaných cest, které jsou více či méně zrádné. Naše auto má sice náhon na všechna čtyři kola, ale občas je také záhodno vyměknout a raději se vrátit. Přeci jen je to do nejbližší civilizace zatraceně daleko na to, aby člověk došel pěšky pro záchranu.

Postupně jsme se sešoupali k highway 395, která vede podél východní strany Sierry Nevady, a já vypadala jak Pavlovův pes. Jen pár mil nás dělilo od osady Walker a úžasné domácí BBQ omáčky svérázného majitele jediné hospody v širém okolí. Kromě výborného masa servírují v Mountain View BBQ i výtečné pivo. Pan majitel je zjevně znalec. Na náš dotaz, co točí, nám byl nabídnut Alaska Amber a Steelhead Pale Ale (obě skvělá); u sousedního stolu byl na stejnou otázku odpovědí (americký) Budweisser, který my odmítáme považovat za pivo, ale kupodivu jsou tací, kteří tento nápoj i pozřou.

Příjemně občerstveni jsme se vydali směrem k Mono Lake, ale protože toto jezero jsme viděli už mockrát, nechali jsme se zlákat odbočkou na Lundy Lake. Projeli jsme chatovou osadou a pokračovali po kamenité cestě až na úplný konec se smyčkou a pár parkovacími místy. Na začátku pěší stezky jsme se dali do řeči s velmi příjemným párem se psem. Snažili jsme se je pustit na cestičce před sebe, ukázalo se však, že jsou to také turisté-poživačníci, nikoli sportovci. Zastavovali se, fotili, klábosili s námi, svačili, odpočívali – a taky se s námi ztratili. Turistické stezky tady v horách nejsou značené. Jen vyšlapaná cestička, která občas zmateně zatáčí, rozdvojuje se či roztrojuje, mizí pod sněhem, sutí nebo v korytech potoků, z nichž v době jarního tání voda odvalí kmeny vhodné k přecházení.

Šťastně jsme se našli, přeskákali po kamenech nad prvním vodopádem a dorazili k velmi zvláštnímu přírodnímu rybníčku. Potok před sebe na kraj louky nahrnul větve a spletl z nich primitivní, leč zjevně velmi účinnou hráz. Voda zatopila část louky i se stojícími stromy a zřejmě vylouhovala z půdy veškeré živny – šedé kmeny bez listí dnes dumně hledí do odlesků slunce na hladině. Kupodivu to vůbec nepůsobí depresivně. Možná proto, že jezírko je lemované řvavě zelenou svěží travičkou a živými stromy. U dalšího vodopádu nám došly síly a časové rezervy. Tma ubere stezkám na schůdnosti a trávit noc někde na kamení se zlomenou nohou mimo dosah mobilního signálu mi připadá poněkud nešťastné.

My jsme dolů dorazili bez problémů, místo večeře si nechali udělat v Bridgeportu sendviče a odjeli se vykoupat do horkých pramenů na Buckeye. Pramen byl obsazen naháči. Zřejmě jsem latentní nudista, neboť jsme se spolučochtany rozebírali počasí (v horách velmi důležité téma), stav sněhové pokrývky a doporučovali si turistické trasy. To vše v různých fázích ráchání se, sušení a oblékání.

Ráno jsme se vydali na průzkum silničky vedoucí od Buckeye a narazili jsme na další jezera – Twin Lakes. Cesta končila u bran nejpříšernějšího kempu, jaký jsem kdy viděla. Zhruba třímetrové mezery mezi jednotlivými karavany byly vystlány umělými trávníky, koberečky a plastikovými židličkami, v nichž posedávali obyvatelé tohoto přírodního paneláku. Co má kdo z vyhlídky na popelnice, záchodky, prašnou silnici a sousední karavan, nechápu, ale nakonec toto je svobodná země a každý může trávit dovolenou, jak uzná za vhodné.

Děd v budce u vjezdu do této hrůzy viditelně pookřál, když jsme se tázali na přírodní krásy okolí, a nasměroval nás na stezku k vodopádu. Probrodili jsme se strašidelným kempem (viděli jsme jednu Bílou paní – bosa, v noční košili strašila kolem karavanu u potoka; a dále opuštěného Jeníčka a Mařenku, které dospávající rodiče zřejmě vypustili volně do lesa) a konečně našli liduprázdnou pěšinku stoupající nad jezera. Dle dědova doporučení jsme zhlédli vodopád a vystoupali další půlhodinku až na nádhernou horskou louku. Tam tvořil potůček čisté hluboké tůňky svádějící k osvěžení. Choutky mě přešly po smočení půlky ukazováčku, voda totiž stéká ze sněhových polí čtyřtisícovek a její teplota je proklatě nízká.

Neděle se překulila do odpoledne a nám nezbývalo než se začít vracet. Až do průsmyku šlo vše nezvykle lehce – pomalejší auta nám v serpentinách zdvořile uhýbala. Za průsmykem jsme se vmísili mezi vynervované turistické řidiče. Zmizela líná pohoda východních svahů, kde se lidé přátelsky vybavují s někým, koho v životě neviděli a možná už nikdy neuvidí. A my jsme z polozapomenutého zadního dvorku slavného národního parku vjeli do rušné civilizace.