Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jízda u Rainbow Packing Outfitters se od Kennedy Meadows lišila hned od začátku. Už třeba tím, že jsme dostali stručné školení o koních obecně a krátkou informaci o konkrétních zapůjčených zvířatech. Z našich koní se tak stali Minnie, Chase a Blue. Všechno bylo několikrát překontrolováno, třmeny lépe nastavené (tady jsem zjistila, že jsem na Kennedy Meadows jezdila s nohama vytrčenýma jak na oslovi), koně frkali a popocházeli a já měla konečně pocit, že sedím na živém zvířeti.

Minnie reagovala na pouhý pohyb otěží, nechala se ovládat jen náznaky. Vybírala si svou cestu, nešla tupě s nosem vraženým do zadku předchozího koně, ohlížela se po mně a po zvláště náročných úsecích stezky vysloveně čekala na pochvalu a poplácání. Pečlivě sledovala, co dělám, aby mě na těžké horské stezce někde nevytřásla, a já jí byla vděčná. Jednak jsem nijak nestála o to, abych kobylce přelítla v kamenité stráni přes hlavu, a za druhé jsem se nechtěla ochotné Minnie odvděčit tím, že jí nějakým prudkým dosednutím přerazím hřbet. Většinu cesty jsem se tedy v sedle držela koleny a k tomu buď rukou za hrušku nebo za zadní okraj sedla (podle toho, jestli se Minnie sápala zrovna někam nahoru, nebo naopak slézala dolů). Přiznám se, že po téhle cestě bych sama jít nechtěla - kamenité stupně, úzká římsa na skále nad údolím, kluzké serpentýny v lesní půdě, ale koně byli zjevně na těžký terén zvyklí.

Cestu zpět urazili naši koníci hezky zčerstva - zřejmě už věděli, že se blíží k domovu, a tak přidali do kroku. Minnie se snažila na poslední loučce posvačit, ale tentokrát jsem byla připravená a proškolená, takže jsem jí to lehce vymluvila. Musím říct, že po dvou hodinách terénní jízdy jsem měla tak zdřevěnělé nohy, že by mě nepřekvapilo, kdybych se na konci jen svalila dolů a manžel mě musel do auta odnést jak sádrový odlitek. Nebyla jsem daleko od pravdy, ale kupodivu stačilo nohy trošku rozchodit a protáhnout a hybnost se začala vracet.

Myslím, že na milou komunikativní Minnie hned tak nezapomenu. Za dvě hodiny s ní jsem toho o koních zjistila víc než za všechny předchozí roky života. A taky mi otevřela dveře do nového světa. Pokud se naučíme trochu jezdit, můžeme se podívat do míst, která jsou jinak téměř nepřístupná. Pack stations slouží hlavně jako dopravní možnost v divočině. Můžete si najmout koně (jízdní i nákladní) a vyrazit na dny a týdny do neobydlených končin - buď s průvodcem, nebo bez něj. A nebo taky s veškerým komfortem - s kuchařem, proviantem a lidmi, kteří se postarají o vaše přístřeší i o koně. Nebo se necháte průvodcem vyvézt na začátek nějaké stezky divočinou i s nákladem a půjdete pár dní po svých a zase se sejdete s koňmi, kteří vás příblíží civilizaci. Nebo si můžete zaplatit jen pár hodin a procourat okolí ve štrůdlu s ostatními turisty. Je na vás, nač si troufnete.

Osobně mohu výlet na koni jen doporučit - tady na Západě jsou mnohá místa ještě pořád divoká natolik, že si člověk připadá v sedle zcela patřičně a přirozeně. Na rozdíl od auta nebo horského kola se na koni nemusíte věnovat řízení a vybírání cesty - kůň je dostatečně rozumný, aby nespadnul ze skály nebo se nepřekotil v zatáčce. A jezdec se může kochat krajinou a nechat se kolébat pravěkým rytmem kopyt.