Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Památky a incká historie jsou jedna z hlavních tváří Peru. Tváří další, zcela opačnou, ale úplně stejně uchvacující, jsou hory. Nikde jinde jsem nezažila tak očišťující pocit, jako když jsem několik dnů nepotkala živou duši a jakkoliv daleko bylo vidět, nezahlédla jsem jediný zásah lidské ruky. Nakonec se ale vždycky nějaká civilizace objeví, i když je to zpočátku jen pár chýší, oslík a minipolíčko s kukuřicí. Jedním ze základních míst, z kterých se do hor vyráží, je městečko Huaraz ve výšce něco málo přes tři tisíce metrů nad mořem. Moji domorodí přátelé tedy nastartovali auto a vyrazili jsme na cestu.

Na to, jak jsou jiná města přeplněná lidmi, tady jsme museli každého vysloveně nahánět, abychom se doptali na nějaké ubytování. Legendární hostel Gledel, kde se prý ubytovávají všichni Češi, jsme nakonec rychle opustili. Majitelka byla sice úžasně milá, ale poněkud drahá. Za chvíli jsme nechali batohy v jiném, zvenku nevábně zamřížovaném. Uvnitř to byl ale jiný svět. Nádherná zahrada, ptačí voliéry, skromné, ale čisté pokoje, dobré jídlo a velice příznivé ceny.

Vyrážíme do města pokochat se pohledem na ledovec tyčící se nad námi a nakoupit nějaké zásoby na cestu. Poprvé se mi stalo, že pokladní odmítala peníze s tvrzením, že jsou falešné. Dala jsem jí jiné a těmi padělky bez problémů zaplatila jinde. Ale proč tady všichni chodí s těmi fialovými prsty? Ahá, volby! Evidence obyvatel tu moc nefunguje, a aby se zamezilo podvodům, tak každému, kdo odvolí, namočí prst do takové genciánky. Než se mu to podaří smýt, je po volbách.

Házíme si mincí, kam vyrazíme, a volba padla na Willkahuaín. Archeologické naleziště ukryté vysoko v horách je spíš takovou třešničkou na dortu. Pohoří Kordiler mi bere dech samo o sobě. Kolem prašné cesty, po které stoupáme, je sem tam vidět chýše, volně se pasoucí koně, krávy, prasátka, občas oslík a také třeba i tarantule velká jako ruka. Lidé se začnou objevovat až s příchodem do malé vesničky s několika hliněnými domečky a malým hřbitůvkem. Hned se nás ujímají vesničanky v barevných krojích s kulatými klobouky. Už jsem byla zvyklá, že za všechno se tady platí, tedy i za radu nebo fotografii. Pro nás je to ale jen pár drobných a těm lidem to pomůže zajistit kus živobytí, tak se ani nebráním.

„Nemáš tužku?“ zatahal mě za tričko malý bosý špunt a kupa dalších dětí stála stydlivě za ním. Zavrtěla jsem hlavou a na dětech bylo vidět zklamání. „Chtěli bychom chodit do školy, ale nemáme čím psát...,“ vysvětlil mi jeden za starších chlapců. Nic na psaní jsme neměl nikdo z nás, tak jsem jim aspoň dala svoji čokoládu. Měli z ní také radost, ale byla jsem si jistá, že z té tužky by ji měli daleko větší. A také, že si neužijí ani kousek té sladkosti. Při nejbližší příležitosti poběží jeden z nich dlouhé kilometry dolů na trh, aby ji prodal jiným turistům nebo ji vyměnil za kilo rýže.

Nechali jsme se tedy provést po památníku, který by jinak průvodce nepotřeboval. Čtvercová kamenná stavba s obloukovou střechou, kterou dávní indiáni používali jako pevnost, úkryt i skladiště, ozdobená soškami jejich bohů. Původní obyvatelé byli opravdu malí. Ani dnešní latinos nejsou moc vysocí, a přesto se i oni museli u vchodu ohnout. A co teprve my, Evropané! Hlavní vchod mi končil někde u ramen a v místnostech uvnitř jsem se častokrát nemohla ani narovnat. Slunce už ale začalo zapadat a nadešel čas na návrat.

Když jsme byli zpátky v Huarazu, zašli jsme do restaurace na místní specialitu. Morče. No ano, je to opravdu ten náš klasický strakatý kamarád, žádná odlišná divoká odrůda. Když mi ho přinesli na talíři, opečeného i s drápky, připadala jsem si chvíli jako vrah. No, ale jiný kraj, jiný mrav, tak jsem mu popřála klidný spánek a zakousla se. Byl to výborný kamarád. K němu jsme připíjeli kukuřičný nápoj zvaný chicha, který bych chuťově i alkoholicky přirovnala k našemu burčáku. I ten byl výborný. Venku se spustil příšerný liják, my byli v teple, s plnými žaludky a hlavou plnou zážitků. Co víc si v tu chvíli přát. Snad jen, aby nám ráno přálo počasí. Půjdeme pozdravit Huascarán.